ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1155.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1155/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) S.b.d. S., zastoupeného advokátem a b) H. Z., správkyně konkursní podstaty úpadce H., proti žalované Č. k. a., o zaplacení částek 36.648.720,- Kč s příslušenstvím a 42.864,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 148/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 17 Co 261/2003-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce a) se po žalované domáhal zaplacení částky 36.648.720,- Kč (s příslušenstvím). Uvedl, že původní žalobce b) H. (dále jen „původní žalobce b)“, vstoupil do likvidace, že – zastoupený likvidátorem – prodal své nemovitosti souhrnně označené jako hotel K. (dále jen „hotel K.) za částku 107.160.000,- Kč a že celou částku získanou z prodeje si ponechala žalovaná coby věřitel původního žalobce b), ačkoli podle rozpisu likvidátora měla ze získané částky právě žalovaná částka připadnout žalobci a) jako dalšímu věřiteli původního žalobce b). Žalobní požadavek na zaplacení částky 42.864,- Kč (s příslušenstvím) původnímu žalobci b) byl odůvodněn tak, že tato částka měla připadnout Č. p.., a že původní žalobce b) ji vymáhá proto, že žalovaná není ochotna tuto povinnost splnit dobrovolně.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. prosince 2001, č. j. 5 C 148/2000-92, připustil změnu žaloby, žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům k rukám žalobce a) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 36.691.584,- s 20 % úrokem od 17. listopadu 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku.
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. července 2002, č. j. 20 Co 274/2002-118, odvolání žalované proti výroku o připuštění změny žaloby odmítl; ve výrocích o věci samé, o nákladech řízení a o soudním poplatku citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně připustil další změnu žaloby (uvedenou v protokolu o jednání ze dne 2. prosince 2002) a v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. prosince 2002, č. j. 5 C 148/2000-138, zamítl (změněnou) žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci a) částku 36.648.720,- Kč a původnímu žalobci b) částku 42.864,- Kč, oběma s tam uvedeným příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce a) a původního žalobce b) odvolací soud rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 17 Co 261/2003-168, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že původní žalobce b) vstoupil do likvidace, že žalobce a) má vůči němu pohledávku ve výši 58.338.609,90 Kč získanou postupní smlouvou uzavřenou s B. – G., a. s., že další pohledávku ve výši 225.174.671,90 Kč, a to na základě postupní smlouvy uzavřené dne 27. prosince 1994 s Č. s.. (dále jen „postupní smlouva ze dne 27. prosince 1994“), má vůči původnímu žalobci b) žalovaná a že pohledávka Č. p., vůči původnímu žalobci b) činí 144.252,- Kč. Dále zjistil, že kupní smlouvou ze dne 15. října 1999 prodal původní žalobce b), zastoupený svým likvidátorem, společnosti D. C. za částku 107.160.000,- Kč, že podle rozpisu likvidátora o pohledávkách přihlášených k 31. říjnu 1999 (dále jen „rozpis likvidátora“) měly být z výtěžku prodeje pohledávky uspokojeny tak, že žalobci a) měla připadnout částka 36.648.720,- Kč, Č. p., částka 42.864,- Kč a žalované částka 70.468.416,- Kč, a že celou částku získanou prodejem dosud zadržuje na svém účtu žalovaná. Odvolací soud dále zjistil, že k uzavření kupní smlouvy ze dne 15. října 1999 přistoupil likvidátor původního žalobce b) až po jednání s právním předchůdcem žalované (Č. k. b.) jako zástavním věřitelem, s nímž dojednal vzdání se zástavního práva za předpokladu, že částka 107.160.000,- Kč, která měla být získána jako kupní cena za hotel K., bude za vzdání se zástavního práva připsána na účet, z něhož bude postupně hrazena pohledávka právního předchůdce žalované vůči likvidované společnosti, tj. na účet č. 2800423/330 (úvěrový účet H.), což je účet otevřený k pohledávce převzaté právním předchůdcem žalované od Č.s. jako účet uspořádací, který je formou běžného účtu bez dispozičního práva klienta a z něhož měly být platby přiřazovány nejdříve na nesplacené úroky, pak na sankční úroky a poté na nesplacený úvěr. Vzal také za prokázáno, že rozpis, podle něhož měly být poměrně uspokojeny pohledávky shora označené, vypracoval likvidátor původního žalobce b) teprve následně, tedy až po uzavření kupní smlouvy ze dne 15. října 1999. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že jde o výkon oprávnění likvidátora ve smyslu §72 odst. 1 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v té době (dále jen „obch. zák.“), jestliže likvidátor původního žalobce b) dojednal s právním předchůdcem žalované jako zástavním věřitelem vzdání se zástavního práva za předpokladu, že částka 107.160.000,- Kč, která měla být získána jako kupní cena za hotel K., bude za vzdání se zástavního práva připsána na účet, z něhož bude postupně hrazena pohledávka právního předchůdce žalované vůči likvidované společnosti (původnímu žalobci b). Dále rovněž dovodil, že likvidátor nemá stanovena žádná zákonná pravidla pro uspokojování pohledávek věřitelů vůči likvidované společnosti (jinak řečeno při likvidaci obchodní společnosti není žádná z pohledávek vůči likvidované společnosti přednostní např. podle druhu, data přihlášení, splatnosti atd.), což podle odvolacího soudu souvisí s pravidlem formulovaným v ustanovení §72 odst. 2 obch. zák., podle něhož je likvidátor povinen podat návrh na prohlášení konkurzu, jakmile hrozí, že nebude možno uspokojit všechny pohledávky věřitelů; lze-li pohledávky uspokojit, není zapotřebí předepisovat pořadí, v jakém budou uspokojeny – závisí to pouze na rozhodnutí likvidátora a jím zvoleném systému práce. Jestliže právní předchůdce žalované postupoval podle dohody uzavřené s likvidátorem původního žalobce b) a zaúčtoval částku získanou jako kupní cenu za hotel K.na částečnou úhradu pohledávky, kterou měl vůči likvidované společnosti, řídil se dohodou, kterou byly její smluvní strany vázány; není proto dán žádný právní důvod pro postup podle rozpisu, jímž likvidátor až po uzavření kupní smlouvy rozvrhl rozdělení kupní ceny. Za této situace pokládal odvolací soud za správný závěr, že žalobci neprokázali, že se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila. K namítané neplatnosti postupní smlouvy ze dne 27. prosince 1994 pro neurčitost odvolací soud uvedl, že postupovaná pohledávka byla označena způsobem nevzbuzujícím pochybnosti mezi účastníky dohody; navíc tato dohoda navazuje na rámcovou smlouvu, v níž je označena úvěrová smlouva, ze které postupovaná pohledávka vyplývá, a přitom nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by mezi Č. s., a původním žalobcem b) bylo uzavřeno více úvěrových smluv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a) a původní žalobce b) dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především uvedli, že podle kupní smlouvy ze dne 15. října 1999 uzavřené mezi likvidátorem původního žalobce b) a společností D. C.., měl být doplatek kupní ceny převáděných nemovitostí ve výši 115.000.000,- Kč vinkulován kupujícím ve prospěch původního žalobce b) s tím, že v souladu se smlouvou o vinkulaci vydá v den podpisu kupní smlouvy žalovaná kupujícímu čestné prohlášení o vzdání se zástavního práva. Podle dalších ustanovení kupní smlouvy ze dne 15. října 1999 byla žalovaná povinna uvolnit celou část vinkulované kupní ceny na účet původního žalobce b) vedený u žalované. Dále uvedli, že ze smlouvy o vinkulaci peněžních prostředků na běžném účtu ze dne 27. září 1999 uzavřené mezi právním předchůdcem žalované a společností D. C., vyplývá, že uvedená společnost si otevřela u žalované běžný účet, že na tento účet byla složena částka 115.000.000,- Kč, že za účelem realizace převodu hotelového komplexu K. byla tato částka na běžném účtu vinkulována a že žalovaná se zavázala po převedení uvedené částky na tento běžný účet vydat uvedené společnosti prohlášení o vzdání se zástavního práva k nemovitostem. Podle dovolatelů z těchto dvou smluvních vztahů, z nichž žádný není vztahem mezi původním žalobcem b) a žalovanou, nevyplývá žádná dohoda mezi likvidátorem původního žalobce b) a žalovanou ohledně způsobu naložení s částkou z titulu kupní ceny za hotel K.. Z toho vyplývá, že žalovaná nemohla použít získanou částku na uspokojení své pohledávky za původním žalobcem b) a že z takto získanou částkou mělo být naloženo podle rozpisu likvidátora. Dovolatelé mají rovněž zato, že nebyla-li žalovaná jediným věřitelem původního žalobce b), mohl likvidátor uspokojit (navíc vzhledem k výši získané částky pouze částečně) jen jednoho z věřitelů pouze se souhlasem všech věřitelů. Jestliže tomu tak nebylo, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení. Kromě toho do současné doby žalovaná neprovedla vůči původnímu žalobci b) započtení získané částky na pohledávku, kterou má vůči němu z titulu smlouvy o úvěru. Pohledávky žalované a původního žalobce b) se tak do dnešního dne v účetním smyslu nestřetly, a i proto vzniklo žalované bezdůvodné obohacení. Pro podporu tohoto názoru hovoří podle dovolatelů i fakt, že získané finanční prostředky jsou stále na běžném účtu a žalovaná nemohla bez souhlasu původního žalobce b) tyto finanční prostředky převést na jiný svůj účet. K otázce neplatnosti postupní smlouvy ze dne 27. prosince 1994 dovolatelé uvedli, že odkaz odvolacího soudu na rámcovou smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a Č. s.., pokládají za nepřesvědčivý (rámcová smlouva, kterou navíc nebyl proveden důkaz, podle jejich názoru zcela jistě neobsahuje přesnější identifikaci pohledávky Č. s., za původním žalobcem b) a i nadále považují postupní smlouvu ze dne 27. prosince 1994 za neplatnou, což je další důvod pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované. Na existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzují dovolatelé z toho, že soud prvního stupně, aniž po zrušení svého prvního rozhodnutí provedl další důkazy, dovodil ze zjištěného skutkového stavu oproti svému prvnímu rozhodnutí odlišné závěry. Navíc dovolatelé nebyli soudem prvního stupně poučeni podle §5 o.s.ř. zejména ve spojení s ustanoveními §118 a §118a o.s.ř. o možnosti doplnit svá tvrzení a důkazy. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a s právními závěry odvolacího soudu. Z obsahu vyjádření vyplývá návrh, aby dovolání bylo zamítnuto.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 39 K 21/2003-106, byl na majetek původního žalobce b), tj. H., prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena advokátka , která v podání doručeném dovolacímu soudu dne 21. prosince 2004 navrhla pokračování v dovolacím řízení a stala se tak účastnicí řízení místo žalobce b) coby úpadce (§14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady řízení dovolatelé v dovolání uplatnili a na jejich existenci usoudili z především toho, že soud prvního stupně, aniž po zrušení svého prvního rozhodnutí provedl další důkazy, dovodil ze zjištěného skutkového stavu oproti svému prvnímu rozhodnutí odlišné právní závěry, a dále z toho, že nebyli soudem prvního stupně poučeni podle §5 o.s.ř. zejména ve spojení s ustanoveními §118 a §118a o.s.ř. o možnosti doplnit svá tvrzení a důkazy.
Již samotný odvolací soud na straně tři napadeného rozhodnutí uvedl, že nepoučil-li soud prvního stupně účastníky podle §119a o.s.ř., musely být v odvolacím řízení nová tvrzení a nové důkazy připuštěny, přičemž z tohoto důvodu odvolací soud také provedl důkaz přečtením tam označených třech listin. Z uvedeného nelze než dovodit, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo procesní vadou. Jestliže však odvolací soud nová tvrzení a nové důkazy připustil v odvolacím řízení a navržené důkazy v odvolacím řízení rovněž provedl, na existenci kvalifikované vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, usoudit nelze.
I kdyby soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku na základě stejného skutkového stavu dovodil jiné právní závěry než v prvním (zrušeném) rozsudku, nelze podle názoru dovolacího soudu jen z této okolnosti usuzovat na porušení občanského soudního řádu (citovaný předpis takový postup soudu nevylučuje a tudíž ho ani za vadu řízení nepokládá) a tedy na existenci procesní vady, natož kvalifikované vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Z obsahu spisu nevyplynula existence (dalších) vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. podřadit především dovolací námitky vztahující se k namítané neplatnosti postupní smlouvy ze dne 27. prosince 1994 a dále pak i dovolací námitky, že ze získanou částkou mělo být v daném případě naloženo podle rozpisu likvidátora a že nebylo-li tomu tak, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení /a to navíc i proto, že žalovaná do současné doby neprovedla vůči původnímu žalobci b) započtení získané částky na pohledávku, kterou má vůči němu z titulu smlouvy o úvěru/.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelé především zpochybnili správnost právního názoru, že postupní smlouva ze dne 27. prosince 1994 není neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost v identifikaci pohledávky České spořitelny, a. s., vůči původnímu žalobci b).
Podle §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Podle §524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Smlouva o postoupení pohledávky musí obsahovat všechny nezbytné obsahové i formální náležitosti tohoto typu smlouvy ve smyslu §524 a násl. obč. zák. a jako (dvoustranný) právní úkon musí též vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů stanoveným v ustanoveních §34 a násl. obč.zák.
Mezi významné požadavky na právní úkony patří náležitosti vůle a jejího projevu. Náležitostí projevu vůle jsou srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák., avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný. Zákon (srov. §524 odst. 1 obč. zák.) předepisuje písemnou formu smlouvy o postoupení pohledávky, která musí – pod sankcí neplatnosti – obsahovat ujednání identifikující (určitým způsobem) postupovanou pohledávku.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že pro řešení otázky určitosti postupní smlouvy ze dne 27. prosince 1994 je právně významná pouze listina obsahující uvedenou smlouvu.
V článku I. bodu 1. postupní smlouvy ze dne 27. prosince 1994 je postupovaná pohledávka identifikována jednak částkou (označenou číselně i slovně) a jednak údajem, že jde o částku „z neuhrazeného úvěru a příslušenství poskytnutého na základě úvěrové smlouvy č. 4503-1414150-038 ze dne 28.1.1993“. Dovolací soud zastává názor, že postupní smlouva ze dne 27. prosince 1994 není neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost v identifikaci postupované pohledávky, byla-li tato pohledávka identifikována uvedením částky a odkazem na to, že jde o částku z neuhrazeného úvěru poskytnutého na základě tam konkretizované úvěrové smlouvy.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.
V projednávané věci – vzhledem k ničím nezpochybněným skutkovým zjištěním – se žalobce a) jako věřitel původního žalobce b) domáhal zaplacení částky 36.648.720,- Kč (s příslušenstvím) proti dalšímu věřiteli původního žalobce b), tj. proti žalované. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že žalobní požadavek na zaplacení částky 42.864,- Kč (s příslušenstvím) původnímu žalobci b) byl odůvodněn tak, že tato částka měla připadnout Č. p.., a že původní žalobce b) ji vymáhá proto, že žalovaná není ochotna tuto povinnost splnit dobrovolně.
Měla-li částka 42.864,- Kč (s příslušenstvím) „připadnout“ Č. p., jako pohledávka za původním žalobcem b) (jak ostatně tvrdí samotný žalobce b), pak by k jejímu vymáhání byla aktivně věcně legitimována právě Č. p. (nikoli původní žalobce b); pasivně věcně legitimován by v tomto případě byl původní žalobce b), resp. nyní správce jeho konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli žalovaná. Už z tohoto důvodu (z důvodu nedostatku aktivní i pasivní věcné legitimace) nemůže být původní žalobce b) či nyní správce jeho konkursní podstaty proti žalované úspěšný co do částky 42.864,- Kč s příslušenstvím.
Žalobní požadavek na zaplacení částky 36.648.720,- Kč (s příslušenstvím) odůvodnil žalobce a) tvrzením, že žalovaná, ačkoliv k tomu nebyla vzhledem k rozpisu likvidátora oprávněna, přijala plnění i v této částce na uspokojení své pohledávky za původním žalobcem b) z titulu smlouvy o úvěru. Ve skutečnosti tudíž žalobce a) tvrdil, že žalovaná s touto částkou disponovala, aniž k tomu byla – vzhledem k rozpisu likvidátora – oprávněna, a že jí proto vzniklo bezdůvodné obohacení získané (v žalované částce) plněním ze strany původního žalobce b) bez právního důvodu. Dovolací soud zastává názor, že i kdyby k této (neoprávněné) dispozici za strany žalované došlo, nemohla by tato okolnost mít vliv na nárok žalobce a) z titulu pohledávky za původním žalobcem b); povinnost původního žalobce b) by tím nezanikla. Jinak řečeno, i kdyby žalovaná k přijetí plnění co do této částky od původního žalobce b) nebyla – vzhledem k rozpisu likvidátora – oprávněna, nezměnilo by se nic na právním vztahu dlužníka (původního žalobce b) a věřitele (žalobce a), jehož pohledávka by tím nezanikla. Z uvedeného však rovněž vyplývá, že bezdůvodné obohacení by za této situace vzniklo sice žalované (věřiteli původního žalobce b), avšak nikoliv na úkor dalšího věřitele původního žalobce b), tj. na úkor žalobce a), nýbrž na úkor druhé strany tohoto právního vztahu, tedy na úkor dlužníka (původního žalobce b), jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění co do této částky vydal, aniž jím dosáhl (částečného) zániku svého dluhu vůči žalobci a).
Za této situace lze v konečném důsledku pokládat za správný závěr, že žalobce a) neprokázal, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž nebyl použit opodstatněně.
Dovolatelé – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili vedle dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Z uvedeného vyplývá, že pro účely naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. jsou právně významná pouze podstatná skutková zjištění, tj. skutková zjištění významná pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že žalovaná nemůže být v daném sporu pasivně věcně legitimována (srov. výklad shora). Pro tento právní závěr je nerozhodné (je bez právního významu), zda z provedených důkazů vyplynula či nikoliv existence dohody mezi likvidátorem původního žalobce b) a žalovanou ohledně způsobu naložení s částkou z titulu kupní ceny za hotel Kriváň. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr.Miroslav F e r á k , v. r. předseda senátu