ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1346.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1346/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně J.Z., zastoupené advokátem , proti žalované o. D., zastoupené advokátem , o zaplacení částky 272.980,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 7 C 134/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2006, č. j. 61 Co 122/2006-221, ve znění opravného usnesení ze dne 24. července 2006, č. j. 61 Co 122/2006-221, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2006, č. j. 61 Co 122/2006-221, ve znění opravného usnesení ze dne 24. července 2006, č. j. 61 Co 122/2006-221, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. prosince 2005, č. j. 7 C 134/2004-193, tak, že se zamítá žaloba do částky 50.000,- Kč, jakož i ve výrocích o nákladech řízení se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (po změně žaloby připuštěné soudem) vůči žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 272.980,- Kč, představujícího jednak zhodnocení nemovitosti v jejím vlastnictví v důsledku investic, které do ní vložila (částka 244.308,- Kč s příslušenstvím), jednak zaplacené nájemné za užívání nebytových prostor za období od září 2002 do června 2003 (částka 28.672,- Kč).
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 12. 2005, č. j. 7 C 134/2004-193, uložil žalované zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 51.000,- Kč (výrok I.), a zamítl žalobu co do částky 193.308,-Kč s příslušenstvím a co do částky 28.672,- Kč (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vzal za prokázáno, že účastnice podepsaly dne 5. 4. 2001 smlouvu označenou jako smlouva o nájmu nebytových prostor (dále „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“), jejímž předmětem byly v ní specifikované prostory v domě č.p. v M. ve vlastnictví žalované (dále „předmětný dům“ nebo „dům“ a „předmětné prostory“) pronajaté za účelem provozování hostinské činnosti žalobkyně, že článek IV. odst. 1 a 2 smlouvy obsahuje ujednání o nájemném ve výši 3.000.-Kč měsíčně, a o tom, že nájemné za počáteční období nájmu v celkové výši 50.000,- Kč nebude nájemkyní hrazeno, že tato částka bude použita na stavební úpravy a opravy předmětu nájmu a její proinvestování bude nájemkyní doloženo, že dne 30. 6. 2003 uzavřely účastnice dohodu o skončení nájmu předmětných prostor k uvedenému datu, v níž (v článku II.) si vypořádaly nárok žalobkyně na úhradu nákladů vynaložených na zhodnocení domu tak, že žalovaná jí zaplatí do 5 dnů po předání předmětných prostor částku 110.000,-Kč (kterou jí také uhradila), a současně se dohodly, že žalobkyně zaplatí žalované částku 3.045,- Kč, představující nájemné ke dni skončení nájmu; rovněž tak vzal (ze znaleckého posudku soudního znalce V. K. ze dne 26. 9. 2005) za prokázáno, že zhodnocení předmětného domu investicemi žalobkyně (rozdíl mezi hodnotou domu před investicemi a po jejich ukončení) představuje částku 161.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná (§3 odst. odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 30. 12. 2002), neboť v ní není vymezena doba trvání nájmu, ačkoliv mezi stranami nebylo pochyb o tom, že je uzavírána na dobu určitou, a že vztah mezi nimi nelze proto posoudit podle §667 obč.zák., jež míří na vztah mezi nájemcem a pronajímatelem, ale podle ustanovení §457 obč.zák. o bezdůvodném obohacení. Dovodil, že nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení za zhodnocení předmětného domu činí 161.000,- Kč, a že na tuto pohledávku nelze započíst žalovanou tvrzenou pohledávku za žalobkyní ve výši 160.000,- Kč (představující náhradu za vynaložené investice ve výši 110.000.-Kč a dlužné nájemné ve výši 50.000,- Kč), kterou v průběhu řízení – dne 7. 11. 2005 – namítla k započtení. Tuto kompenzační námitku posoudil jako její procesní obranu (§98 věta druhá o.s.ř.) a konstatoval, že tvrzenou pohledávku ve výši 110.000,- Kč nelze započíst, neboť již neexistuje, byla-li tato částka žalovanou uhrazena žalobkyni již před zahájením řízení; zohlednil ji však v rámci posouzení důvodnosti žalobního nároku. Pokud jde pohledávku ve výši 50.000,- Kč, představující nájemné za užívání předmětných prostor za počáteční období nájmu, která měla být dle smlouvy vynaložena na investice do domu, dovodil, že i když z článku IV odst. 2 smlouvy vyplývá, že jde o „počáteční období nájmu“, je toto vymezení nedostatečné pro přezkoumání existence této pohledávky; žalovaná nedoložila její výši (o jaké období se jedná) a nelze ani posoudit, zda se stala splatnou. Na základě toho – s poukazem na §581 odst. 2 obč.zák. – konstatoval, že není způsobilá k započtení. Se zřetelem k uvedenému dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze co do částky 51.000,- Kč (rozdíl mezi zhodnocením nemovitosti ve výši 161.000,- Kč a již zaplacenou částkou 110.000,- Kč), a proto ji ve zbytku (193.308,- Kč) zamítl. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal opodstatněnou, když dovodil, že skončily-li časově na sebe navazující investice prováděné žalobkyní v červnu 2001, pak ke dni podání žaloby (k 29. 4. 2004) neuběhla dosud tříletá objektivní promlčecí doba; protože počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby je nutno datovat ke dni uzavření dohody o skončení nájmu (30. 6. 2003), byla žaloba podána včas. Zamítnutí žaloby na zaplacení částky 28.672,- Kč odůvodnil soud prvního stupně tím, že i když žalobkyně uvedenou částku zaplatila žalované jako nájemné za období od září 2002 do června 2003, užívala po uvedenou dobu předmětné prostory (byť na základě neplatné smlouvy) a získala tak na úkor žalované majetkový prospěch.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 4. 2006-221, ve spojení s usnesením ze dne 24. 7. 2006, č. j. 61 Co 122/2006-226, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ad I. o věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.000,- Kč, a ohledně zbývající částky 50.000,- Kč žalobu zamítl; dále změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ve vztahu k uplatněnému nároku z bezdůvodného obohacení ve výši 161.000,- Kč, na rozdíl od něho však – poté, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů – dospěl k závěru, že pohledávka žalované za žalobkyní ve výši 50.000,-Kč je způsobilá k započtení. Podle názoru odvolacího soudu, i když je předmětná smlouva neplatná, je z ní zřejmý úmysl účastníků stanovit počátek užívání předmětných nebytových prostor dnem 1. 5. 2001. Užívala-li je žalobkyně od uvedeného data do konce června 2003, přičemž měsíční nájemné bylo sjednáno ve výši 3.000,-Kč měsíčně a počínaje 1. 2. 2003 ve výši 3.054,- Kč měsíčně, měla by žalované zaplatit za jejich užívání v období od května 2001 do června 2003 celkem 78.270,- Kč; sama žalobkyně přitom vyčíslila jí zaplacené nájemné za období od září 2002 do června 2003 částkou 28.270,- Kč. Je tedy zřejmé, že za období od května 2001 do září 2002 došlo k vyčerpání částky 50.000,-Kč jako „počátečního nájemného“; názor soudu prvního stupně, že existenci pohledávky žalované namítané k započtení nelze přezkoumat, proto není správný. Odvolací soud uzavřel, že tato pohledávka je způsobilá k započtení a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé tak, že žalobu co do částky 50.000,- Kč zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o existenci pohledávky ve výši 50.000,- Kč namítané žalovanou k započtení a poukazuje na to, že nebyla podepřena žádnými důkazy, že nebylo zjištěno, o jak dlouhé období neplacení nájemného se mělo jednat, a že časové vymezení uvedené ve smlouvě jako „počáteční období nájmu“ je pro přezkoumání existence této pohledávky a její výše nedostatečné; namítá rovněž, že žalovaná neprokázala ani její splatnost. V této souvislosti upozorňuje na to, že i když byla smlouva podepsána 5. 4. 2001, užívala předmětné prostory již od února 2001 a že tudíž není zřejmé, po jakou dobu trval nájemní vztah dle této neplatné smlouvy. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka v dovolání zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že pohledávka žalované ve výši 50.000,-Kč představující bezdůvodné obohacení, získané užíváním předmětných prostor za období od května 2001 do září 2002, byla způsobilá k započtení vůči její žalobou uplatněné pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku investic do nemovitosti žalované.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §457 obč.zák, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému, co podle ní dostal. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§458 odst. 1 věta druhá obč. zák.).
Judikatura Nejvyššího soudu (viz jeho rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp.zn. 25 Cdo 2578/98 /uveřejněný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000/, dále např. rozsudky ze dne 12. 7. 2001, sp.zn. 25 Cdo 1935/99, a ze dne 29. 6. 2006, sp.zn. 33 Odo 726/2006) je ustálena v názoru, že v případech neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného.
Podle §580 obč.zák., mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Obecně přitom platí, že proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná (§541 odst. 2 věta druhá obč.zák.).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně užívala předmětné prostory v domě žalované v době od května 2001 do září 2002 na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 5. 4. 2001, aniž by za jejich užívání platila. Závěru odvolacího soudu, že žalované tak vznikla pohledávka za žalobkyní ve výši 50.000,- Kč, nelze zatím přisvědčit, neboť se nezabýval jejím posouzením jako pohledávky z bezdůvodného obohacení z výše naznačených hledisek, ale vycházel toliko z toho, kolik by mělo činit nájemné za uvedené období sjednané v předmětné (neplatné) smlouvě. Jestliže pak odvolací soud učinil závěr, že tato pohledávka žalované je způsobilá k započtení, a na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v rozsahu výše této pohledávky zamítl, aniž se zabýval otázkou, zda a kdy se pohledávka žalované z bezdůvodného obohacení stala splatnou, tedy kdy se setkala s pohledávkou žalobkyně a kdy nastaly účinky započtení, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku věci o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil, a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. v tomto rozsahu vrátil věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu