ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1366.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1366/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce JUDr. J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. J. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2.068.480,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 191/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2006, č. j. 15 Co 104/2005-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby a změně žalobního petitu) zaplacení částky 2.068.480,90 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, eventuelně bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout užíváním nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy; požadovaná částka představovala rozdíl mezi nájemným placeným žalovanou a nájemným, jehož by mohl žalobce dosáhnout, pokud by nebytové prostory pronajal jinému nájemci.
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2004, č. j. 14 C 191/97-258, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, č. j. 15 Co 104/2005-285, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 6. 10. 1991 žalovaná vydražila ve veřejné dražbě nájem provozní jednotky č. 419/801, a to prodejnu textilního zboží, Štefánikova 1157 v K., že dne 8. 10. 1991 uzavřela s O. p. p. v. a s., s. p., N. J., Hřbitovní 40 (jako s pronajímatelem) smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále „předmětná nájemní smlouva“) v obchodním domě C., blok A, a to prodejny, kanceláře, šatny, umývárny, WC, předsíně, úklidové komory, příjmu, vykládky a skladu (dále „předmětné nebytové prostory“ resp. „nebytové prostory“, a „předmětná budova“), na dobu určitou – do 6. 10. 1991 (správně 2001), že dohodnuté roční nájemné za nebytové prostory činilo 91.535,- Kč, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětné budově na základě kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1994, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 25. 4. 1994, kterou uzavřel s předchozím vlastníkem – společností V., spol. s r. o., která dala (prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. J. F.) žalované dne 3. 3. 1994 výpověď z nájmu nebytových prostor z důvodu podle §9 odst. 2 písm. g) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, s tříměsíční výpovědní lhůtou (do 30. 6. 1994), že výpověď byla doručena žalované téhož dne, že důvod výpovědi byl specifikován tak, že žalovaná přenechala bez souhlasu pronajímatele část nebytových prostor (jeden díl výlohy obchodu) do podnájmu J. J., že jmenované nebyl umožněn přístup do nebytových prostor ani do této vymezené části, ale že v něm toliko pracovnice žalované (aranžérky) umisťovaly a obměňovaly modely svatebních šatů dodané jmenovanou, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory do 3. 2. 1997, a že platila nájemné ve výši sjednané v předmětné nájemní smlouvě. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel při posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu „Rc 142/98“, podle kterého k uzavření nájemní smlouvy podle §15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 427/1990 Sb.“), tj. nájemní smlouvy uzavřené mezi vydražitelem provozní jednotky a tím, kdo má právo hospodaření k nemovitosti, v níž se nachází pronajímané nebytové prostory, není třeba souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Pro účely vzniku daného nájemního vztahu jsou určující předpoklady stanovené v §15 zákona č. 427/1990 Sb., jež pro tento případ obsahuje zvláštní úpravu týkající se předpokladů uzavření smlouvy k nebytovým prostorám v porovnání s obecnou úpravou nájemní smlouvy obsaženou v §3 zákona č. 116/1990 Sb. Za této situace je proto předmětná nájemní smlouva platná, byť v ní nebyl výslovně uveden účel nájmu a nebyl k ní dán souhlas obecního úřadu (resp. místního národního výboru). Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že výpověď z nájmu nebytových prostor daná žalované právním předchůdcem žalobce, je neplatná, neboť nebyl dán uplatněný výpovědní důvod. Konstatoval, že „nebylo naplněno ani faktické jednání nájemce a podnájemce, které má znaky podnájmu“, když pojmovým znakem podnájemního vztahu je přenechání užívání (jež v sobě zahrnuje i odevzdání) individuálně určené nespotřebitelné věci (její části), která vyhovuje specifikaci vymezené v §1 zákona č. 116/1990 Sb. Ve smyslu citovaného ustanovení není nebytovým prostorem (místností) výloha, a proto nemůže být předmětem podnájemního vztahu. Se zřetelem k uvedenému není chování žalované, která umožnila užívání části výlohy jiné osobě, v rozporu se zákonem či smlouvou a nenaplnilo skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle §9 odst. 2 písm. g) zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná užívala po celou dobu předmětné nebytové prostory právem – na základě platné nájemní smlouvy – a protože řádně platila nájemné, nelze dovodit, že by žalobci způsobila škodu či se na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že rozhodnutí „Rc 124/98“ nelze považovat za „ustálenou judikaturu“, neboť např. „judikát III Odon 29/96“ dospívá k opačnému právnímu názoru co do souhlasu obecního úřadu. Daná právní otázka je tedy rozhodována rozdílně a chybí zde „rozhodnutí velkého občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu“, které by její výklad sjednotilo. Dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že předmětná nájemní smlouva je platná, a namítá, že na nájemní smlouvu uzavřenou dle §15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. se vztahuje ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb., tj. i požadavek uvedení účelu nájmu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnost jeho závěru o neplatnosti výpovědi dané žalované a namítá, že dospěl k právnímu závěru o nenaplnění znaků podnájmu „v rozporu s výsledkem dokazování“. Vyjadřuje rovněž nesouhlas s názorem, že sjednaný předmět podnájmu nebyl nebytovým prostorem a poukazuje na to, že může jít i o volný, zdmi neohraničený prostor (jako jsou např. prodejní stánky v supermarketech). Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje právní otázku, v níž spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, nicméně z obsahu (§41 odst. 2) dovolání se podává, že vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o platnosti předmětné smlouvy a o neplatnosti výpovědi z nájmu dané žalované.
Pokud jde o otázku platnosti předmětné smlouvy, spojuje dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s nejednotností v rozhodování dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 8. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 551/96, uveřejněném pod poř. č. 142 v časopise Soudní judikatura 20/1998 (jež měl zřejmě na mysli odvolací soud, byť jej /stejně jako „dovolatel“/ označil jako „Rc 142/98“) vyjádřil právní názor, že k uzavření nájemní smlouvy podle §15 zákona odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není třeba souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/19990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí (ale též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1995, sp. zn. 20 Cdo 664/99) mimo jiné vyplývá, že právní úprava obsažená v ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ve vztahu k úpravě obsažené v ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb. úpravou speciální. Ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, řeší situaci ve zde popsaných případech do vzniku nájemního vztahu (včetně tohoto vzniku), zatímco na situaci, kdy již právo vydražitele vyplývající z tohoto zákonného ustanovení bylo realizováno, tedy na situaci po vzniku nájemního vztahu, již dopadají příslušná ustanovení obsažená v zákoně č. 116/1990 Sb. V rozhodovací praxi dovolacího soudu přitom nebyl zaznamenán odklon od uvedeného právního názoru, k němuž se dále přihlásil, např. i v rozsudku ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 203/99.
Byla-li tedy otázka předložená dovolatelem již dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, nelze pro její posouzení shledat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným. Na nejednotnost judikatury nelze přitom usoudit z jednoho, dovolatelem zmíněného rozhodnutí, vydaného před tím, než rozhodnutí uváděná shora.
Pokud jde o druhou z otázek, s níž lze dle obsahu dovolání spojovat posouzení přípustnosti dovolání, tj. otázku neplatnosti výpovědi z nájmu pro nenaplnění výpovědního důvodu podle §9 odst. 2 písm. g) zákona č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dovolatel sice namítá nesprávnost jejího právního posouzení, avšak dovozuje ji z toho, že závěr odvolacího soudu o nenaplnění znaků podnájmu byl učiněn „v rozporu s výsledkem dokazování“. Jeho námitka tak obsahově naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který je ovšem, jak již bylo výše uvedeno, v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacím důvodem nezpůsobilým a nemůže založit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Pokud pak dovolatel namítá, že část výlohy, jež měla být předmětem podnájemní smlouvy, je nebytovým prostorem, je třeba zdůraznit, že pro takovýto závěr nelze najít oporu v ustanovení §1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění (tj. ve znění zákonů č. 403/1990 Sb., č. 529/1990 Sb., a č. 229/1991 Sb.).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu