ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1503.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1503/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně B., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované K., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 1.719.525,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 56/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005, č. j. 38 Co 131/2003-153, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 915.000,- Kč (s tam uvedeným příslušenstvím) a po změně žaloby (rozšíření žalobního petitu) částky 1.719.525,- Kč (s tam uvedeným příslušenstvím) jako přiměřené slevy z kupní ceny z titulu odpovědnosti za vady prodané věci.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem (mezitímním) ze dne 19. listopadu 2002, č. j. 31 C 56/2000-134, rozhodl, že nárok žalobkyně je co do základu opodstatněný.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 2005, č. j. 38 Co 131/2003-153, citovaný mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že nárok žalobkyně je co do základu dán a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 29. října 1996 byla mezi účastnicemi uzavřena kupní smlouva, na základě níž žalovaná prodala žalobkyni nemovitosti, a to parcelu č. 2503/108 – ostatní plocha o výměře 3995 m² a parcelu č. 2503/109 – zastavěná plocha o výměře 18 m², zapsané u Katastrálního úřadu B. – m. na listu vlastnictví č. 1377 pro katastrální území Č., obec B. – m. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), že dne 1. listopadu 1996 uzavřely účastnice dodatek ke kupní smlouvě, že v čl. I. kupní smlouvy prodávající ujistila kupující, že pozemky jsou podle územního plánu určeny k zástavbě, že v čl. V. kupní smlouvy účastnice prohlásily, že znají stav nemovitostí a že nemovitosti jsou zčásti tvořeny navážkou a terén je nerovný, že v čl. VIII. kupní smlouvy si účastnice sjednaly možnost odstoupení od kupní smlouvy v případě, že žalobkyně ani do 31. června 1997 neobdrží stavební povolení z důvodu, že jí plánovaná stavba haly nebude v souladu s územním plánem obce, a že rozhodnutím Katastrálního úřadu B. – m. č. j. 911 V11-5961/96, byl povolen vklad vlastnického práva, které bylo zapsáno v katastru nemovitostí dne 22. listopadu 1996 s právními účinky vkladu dne 11. listopadu 1996. Vzaly rovněž za prokázáno, že žalobkyně dodatečně zjistila, že na pozemku p. č. 2503/108 se nachází podzemní kabelové vedení vysokého napětí 22 kW (dále jen „podzemní kabelové vedení“), které bylo vybudováno v roce 1988, že jako věcné břemeno vzniklé ze zákona není zapsáno do příslušného katastru nemovitostí a že jeho vlastníkem je od roku 1990 J. e., a. s. Poté rovněž zjistily, že plánovanou stavbu skladové haly lze povolit po přeložce podzemního kabelového vedení mimo plánovanou stavbu tak, aby bylo dodrženo ochranné pásmo kabelové trasy, že žalobkyně dosud nepožádala příslušný stavební úřad o povolení výstavby skladové haly, že dopisem doručeným žalované dne 7. května 1997 uplatnila vadu předmětu koupě spočívající mimo jiné v existenci podzemního kabelového vedení a že současně požadovala slevu z kupní ceny odpovídající nákladům spojeným s přeložením podzemního kabelového vedení. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že podzemní kabelové vedení bylo na předmětné nemovitosti položeno za účinnosti zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (dále jen „elektrizační zákon“), ve znění účinném do 23. listopadu 1990, že oprávnění provozovat kabelové vedení energetickým podnikem je věcným břemenem vzniklým ze zákona a váznoucím na předmětných nemovitostech (viz ustanovení §22 odst. 5 elektrizačního zákona a §45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci) a že je chráněno ochranným pásmem, v němž je mimo jiné zakázáno zřizovat stavby (viz ustanovení §9 vládního nařízení č. 80/1957 Sb. a §45 odst. 4 zák. 222/1994 Sb.). Poté dovodil, že žalobkyně řádně vytkla žalované vady prodané věci v zákonem stanovené lhůtě 6 měsíců (§599 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“). Pro účely posouzení věci podle §597 odst. 1 obč. zák. konečně dovodil, že podzemní kabelové vedení je dodatečně najevo vyšlá vada, na níž prodávající (v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy) kupující neupozornila, a že tato vada evidentně snížila využití předmětných nemovitostí k plánované výstavbě (soud prvního stupně, na jehož správné právní závěry odvolací soud v této souvislosti odkázal, uvedl, že zde jde o skrytou faktickou vadu, neboť předmětný pozemek nemá za této situace obvyklé vlastnosti a nelze ho použít podle jeho povahy); žalobkyně má proto právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny, jež bude odpovídat povaze a rozsahu vady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela – s odůvodněním, že věc má po právní stránce zásadní význam – o ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). V dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že podzemní kabelové vedení vysokého napětí (dále opět jen „podzemní kabelové vedení“) na předmětných nemovitostech je vadou (ve smyslu ustanovení §597 odst. 1 obč. zák.), v důsledku níž má žalobkyně právo na přiměřenou slevu z kupní ceny. Uvedla, že „objektivní charakter vady jakožto právní kategorie je nejdůležitějším hlediskem pro posouzení právní stránky věci“, a pokračovala, že existuje-li v daném případě reálně možnost využití podzemního kabelu (zde např. pro výstavbu trafostanice, kterou by nabyvatel pozemků pronajímal sousedním podnikatelům), „přestává být přítomnost podzemního kabelu vadou, protože ztrácí charakter objektivní kategorie působící jako nedostatek proti všem potencionálním nabyvatelům“, a „jako nedostatek může působit pouze proti těm, kteří jeho přítomnost nedokáží využít ve svůj prospěch“. Následně uvedla, že se odvolací soud nezabýval její námitkou, že „byla zkrácena ve svých právech na spravedlivý proces, neboť v důsledku vadného postupu soudu byla zbavena práva účastnit se posledního jednání u Městského soudu v Brně dne 19. 11. 2002“. V této souvislosti zdůraznila, že soud prvního stupně ve věci rozhodl v nepřítomnosti jejího zástupce, který se však řídil nesprávným údajem o době konání tohoto jednání (13:00 hod. namísto 9:30 hod.), a že „v důsledku omylu, který byl způsoben patrně soudním úředníkem, nemohla řádně uplatit svá práva“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů; podle jejího názoru se žalovaná pouze pokouší „odsunovat konečné rozhodnutí ve věci“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že i když v dané věci odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku tak, jako by napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu výroku napadeného rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – jej v tomto ohledu pouze jinak formuloval a dodal, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Z toho vyplývá, že ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrdil.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. (v podobě námitky, že – z důvodů specifikovaných v dovolání – jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Dovolatelka však přehlédla, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 1, 3 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
Jestliže tedy dovolatelka namítla, že řízení je postiženo zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 28. listopadu 2002, sp. zn. 33 Odo 556/2001, a z 21. května 2003, sp. zn. 33 Odo 154/2003) dovodila, že občanský zákoník pojem vady ve smyslu §597 odst. 1 (obč. zák.) nedefinuje; zásadně je však nutno za tuto vadu pokládat nedostatek takové vlastnosti, která se u věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá a jejíž neexistencí je možnost využití věci k danému účelu nikoli nepodstatně snížena (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. 33 Cdo 2573/99). Pro úplnost zbývá dodat, že vlastností podle §597 odst. 2 obč. zák. (a nikoli vadou ve smyslu §597 odst. 1 obč. zák.) je možnost realizovat na pozemku určitý typ staveb (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 2663/98, uveřejněného v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní rozhledy). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že v případě, kdy dodatečně po koupi vyjde najevo vada předmětu koupě, na níž nebyl kupující prodávajícím upozorněn, nebo ukáže-li se nepravdivým ujištění prodávajícího o určitých vlastnostech či o bezvadnosti předmětu koupě, se namísto obecného ustanovení §49a obč. zák. uplatní úprava práv a povinností účastníků kupní smlouvy obsažená v ustanovení §597 obč. zák.; jinak řečeno nejde v tomto případě o důvod relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl kupujícího, nýbrž o odpovědnost prodávajícího za vady prodané věci podle §597 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 1454/2000, uveřejněný pod C 1279 ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2005, sp. zn. 33 Odo 513/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 408/2004).
Jestliže odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že existence podzemního kabelového vedení umístěného na pozemku je – vzhledem k účelu, pro který měl být pozemek využit – vadou, která evidentně snížila využití této nemovitosti k plánované výstavbě, tj. vadou ve smyslu §597 odst. 1 obč. zák., neodchýlil se od uvedené judikatury; jeho právní názor je výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu