ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1553.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1553/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně J. Š., advokátky , zastoupené advokátem , proti žalovanému A. P., zastoupenému advokátem , o zaplacení 1.004.887,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 487/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005, č. j. 16 Co 7/2005-646, takto:
I. Dovolání proti části výroku pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005, č. j. 16 Co 7/2005-646, jíž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. září 2004, č. j. 18 C 487/98-607, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2004, č. j. 18 C 487/98-614, v zamítavém výroku II. ohledně 1.004.887,10 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1998 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 23.365, Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1.180.889,60,- Kč (později vzala žalobu zčásti zpět a požadovala 1.155.741,60 Kč) spolu s 26 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1998 do zaplacení, jež sestávala jednak z odměny za právní pomoc, kterou jako advokátka poskytla žalovanému v řízeních o jeho nárocích podle restitučních předpisů, a jednak z hotových výdajů a paušálních náhrad hotových výloh, které je jako advokátka oprávněna požadovat vedle odměny a na jejichž úhradě se s žalovaným rovněž dohodla. Žalobu odůvodnila tím, že právní zastoupení žalovaného převzala dne 10. 10. 1991 a sjednala s ním podle §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci ve znění vyhlášky 573/1990 Sb., dále jen „vyhláška č. 270/1990 Sb.“ smluvní odměnu podílem na hodnotě věci ve výši „8 % z vráceného majetku + hotové výlohy + RP“. Žalovanému byly podle žalobkyně vydány lesní pozemky v hodnotě 22.247.663,- Kč, zemědělské pozemky o výměře v hodnotě 471.000,- Kč, rybníky v hodnotě 122.564,- Kč, bývalý velkostatek v hodnotě 900.000,- Kč, jedna dvanáctina nemovitostí z bývalých skláren “ v hodnotě 116.834,50 Kč a jedna dvanáctina secesního zámku se zámeckým parkem a zahradním pavilonem v L., za jehož prodej žalovaný získal poměrnou část kupní ceny ve výši 2.500.000,- Kč. Z vydaného majetku jí náleží odměna ve výši 8 %, jež představuje 2.108.642,- Kč. Vedle toho jí přísluší podle smlouvy o právním zastoupení hotové cestovní výdaje a paušální náhrada hotových výloh ve výši 159.747,60 Kč. Vzhledem k tomu, že jí žalovaný poskytl zálohu 1.087.500,- Kč, požadovala zaplatit rozdíl 1.180.889,60 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozhodl částečným rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, č.j. 18 C 487/98-272, tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni 926.542,70 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1998 do zaplacení.
Soud prvního stupně rozhodl jen o nároku týkajícím se odměny žalobkyně sjednané podílem na hodnotě vydaných lesních pozemků a dovodil, že je třeba vycházet z ceny lesních pozemků určené k datu jejich vydání (tj. k roku 1993) a nikoliv ke dni sjednání podílové odměny (10. 10. 1991). Při zjištění ceny pozemků vycházel z oceňovacích předpisů tj. vyhlášky č. 393/1991 Sb. ve znění vyhlášky č. 611/1992 Sb. a zjistil, že cena lesních pozemků i s porosty zjištěná podle cenových předpisů činí 22. 247.633,- Kč. Příslušný podíl na odměně žalobkyně z vydaných lesních pozemků tedy shledal ve výši 926.542,70 Kč.
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 7. 11. 2001, č. j. 19 Co 465/2001-285, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že při určení výše podílové odměny advokáta je třeba vycházet z hodnoty věci k datu, kdy nárok na poskytnutí podílové odměny vznikne, a to je až okamžikem, kdy měl zastoupený úspěch v příslušném sporu (tj. v daném případě k okamžiku, kdy nemovitosti byly vydány). Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil právní názor, že je třeba vycházet při výkladu pojmu „podílem na hodnotě věci“ z tržní ceny věci a nikoliv z ceny stanovené podle cenových předpisů a zavázal soud prvního stupně tímto právním názorem pro další řízení.
Soud prvního stupně (po částečném zpětvzetí žaloby o 25.148,- Kč) rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č.j. 18 C 487/98-607, ve znění opravného usnesení soudu ze dne 16. 9. 2004, č.j. 18 C 487/98-614, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 150.854,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1998 do zaplacení (výrok I.), co do částky 1.004.887,10 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1998 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech soudního řízení (výrok III. až V.).
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č.j. 16 Co 7/2005-646, výrokem pod bodem I. rozhodl, že se „rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o příslušenství, v zamítavém výroku II. o věci samé a ve výrocích III. a IV. o nákladech státu potvrzuje“. Výrokem pod bodem II. odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dohodu o právním zastoupení, ve které si sjednali pro žalobkyni jako advokátku odměnu podílem na hodnotě věci (restituovaných nemovitostí) ve smyslu §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 270/1990 Sb. a právo na zaplacení jejích cestovních výdajů a na poskytnutí paušálních náhrad hotových výloh. Soudy zjistily, že tržní cena nemovitostí (případně spoluvlastnických podílů na nemovitostech) blíže označených v posudcích znalce J. K. ze dne 27. 11. 2002 a ze dne 30. 12. 2003 a v posudku J. J. ze dne 26. 11. 2002, jež byly vydány žalovanému, činila k datu jejich vydání celkem 3.007.700,- Kč. Vedle toho byly žalovanému vydány i lesní pozemky. Při zjišťování jejich tržní ceny soudy vyšly ze závěrů revizního znaleckého posudku Provozně-ekonomické fakulty Č. z. u. v P. a dovodily, že s ohledem na nedostatečně rozvinutý trh v době vydání lesů je nejadekvátnějším způsobem stanovení tržní ceny lesů metoda výnosová, která vychází z toho, co lze reálně ekonomicky – výnosově očekávat v budoucích obdobích z daného majetku. Oba soudy zjistily, že tržní cena lesních pozemků činila v době jejich vydání žalovanému 12.335.500,- Kč. Dovodily, že žalobkyni tak vznikl nárok na poskytnutí podílu ve výši 8 % z hodnoty vydaného majetku (3.007.700,- Kč a 12.335.500,- Kč), jenž představuje částku (odměnu) 1.227.456,- Kč. Dále soudy dovodily, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení 197 paušálních náhrad hotových výdajů po 30,- Kč tj. 5.910,- Kč a cestovních výdajů 4.988,50 Kč. Celkem žalobkyni náleží z titulu právního zastoupení 1.238.414,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný již poskytl žalobkyni zálohu 1.087.500,- Kč (ohledně další zálohy 65.257,60 Kč soudy vzaly za zjištěné, že byla poskytnuta na jiné právní služby), byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni rozdíl 150.854,50 Kč a ve zbývající výši byla žaloba zamítnuta.
Následně soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 3. 8. 2005, č.j. 18 C 487/98-661, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2005, č.j. 16 Co 510/2005-674, o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního i druhého stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do výroků, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně 1.004.887,10 Kč s 26 % úrokem z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení vzniklých České republice (výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně). Dovoláním žalobkyně napadla též usnesení odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o její povinnosti zaplatit žalovanému náklady řízení. Přípustnost dovolání ve věci samé opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“ a uplatnila dovolací důvod (nesprávného právního posouzení věci) podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje ve způsobu ocenění lesních pozemků pro účely určení podílu její odměny. Vytýkala odvolacímu soudu, že vycházel z tržní ceny lesů zjištěné revizním znaleckým posudkem. Namítala, že právní předpisy v letech 1993 a 1994 neznaly pojem tržní ceny ani obvyklé ceny a naprosto neumožňovaly určování hodnoty věci s odvoláním na tyto pojmy. Z judikatury Ústavního soudu dovozovala, že „přiměřená náhrada“ musí vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení, velikosti a stáří věci, ale i na zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Poukazovala na naprostou absenci trhu lesních pozemků v rozhodné době, tedy srovnatelných prodejů lesních pozemků v místě a čase, takže možnost hodnotově dospět k ohodnocení respektující naznačená pravidla vyloučila. Namítala, že nelze poměřovat nabídku a poptávku v době, kdy se žádná směna prostě neuskutečňovala a pro kterou nejsou k dispozici relevantní srovnávací data. Kritizovala, že se odvolací soud uchýlil k metodě výnosové, která však požadavku na ekvivalent jako nákladů na obstarání srovnatelné věci v místě a čase nevyhovuje, protože vychází z jiných základů. Poukazovala na to, že v době uzavírání smlouvy o právní pomoci byl jediným způsobem oceňování věcí postup podle tehdy platných oceňovacích vyhlášek a strany tedy měly vůli ocenit majetek podle těchto vyhlášek. Závěrem navrhla, aby byly rozsudky obou soudů v napadených výrocích zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání vyjádření, ve kterém uvedl, že použil-li odvolací soud pojem „tržní cena“, učinil tak pouze z důvodu výstižnosti a srozumitelnosti. Vyvracel námitky žalobkyně, které směřovaly k tomu, že trh s lesy neexistoval. Namítal, že se pouze nenašel kupec nebo vlastník lesa, který by koupi, resp. prodej realizoval. K námitce žalobkyně, že v době uzavírání smlouvy o právní pomoci byly platné oceňovací předpisy a vůli stran této dohody bylo řídit se těmito oceňovacími předpisy, uvedl, že obdobnou argumentaci již odmítly soudy obou stupňů.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. dubna 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Byť žalobkyně v dovolání uvádí, že podává dovolání i proti nákladovým výrokům včetně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č.j. 16 Co 510/2005-674, zastává dovolací soud názor, že ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), v němž neuplatňuje vůči nákladovým výrokům věcné výhrady, pouze je označuje za akcesorické výroky ve vztahu k výroku, proti němuž věcně brojí – tyto výroky nenapadla.
Dovolací soud se proto zabýval částí dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti potvrzujícímu výroku II. o věci samé bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je proti tomuto výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem potvrzeným odvolacím soudem jinak poté, kdy byl jeho právní názor na odměnu advokáta usměrněn názorem odvolacího soudu, který zrušil dřívější částečný rozsudek soudu prvního stupně, dospěl po přezkoumání napadeného výroku k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelka vady řízení neuplatnila a z obsahu spisu nevyšly najevo.
Dovolatelka v dovolání napadá závěr odvolacího soudu, že pojem „podíl na hodnotě věci“ v souvislosti s nárokem na její odměnu za právní zastoupení je vykládán jako podíl na hodnotě věci vyjádřené tržní cenou. Již v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud České republiky názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Zpochybňuje-li tedy dovolatelka výklad práv a povinností ze smlouvy o právním zastoupení provedený odvolacím soudem, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., založený na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 270/1990 Sb. výše smluvní odměny se určuje také podílem na hodnotě věci (podílová odměna).
Podle §10 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb. podílová odměna může být sjednána ve formě podílu na hodnotě věci, která je předmětem řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li výsledek tohoto řízení podle okolností případu značně nejistý.
Podle §10 odst. 2 vyhlášky č. 270/1990 Sb. podílová odměna nesmí přesahovat 20 % hodnoty věci.
Podle §11 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb. advokát má právo na sjednanou podílovou odměnu jen za předpokladu, že klient, s nímž se dohodl na poskytnutí právní pomoci za tuto odměnu, měl plný úspěch ve věci.
Úprava provedená vyhláškou č. 270/1990 Sb. – platnou v době uzavření dohody o právní pomoci – stanovila nevyvratitelnou domněnku dohody o ceně za právní pomoc tím, že poskytovala možnost dohodnout výši smluvní odměny a nedošlo-li k takové dohodě, vycházela z toho, že byla uzavřena dohoda o mimosmluvní (tarifní) odměně (srov. §3). Při sjednání smluvní odměny podílem na hodnotě věci (podílová odměna) – tak, jako tomu je v souzené věci – byla konkrétní výše podílové odměny stanovena pouze hypoteticky v závislosti na nejistém výsledku sporu. Na dohodnutou podílovou odměnu vzniklo advokátu právo jen za předpokladu, že jeho klient měl plný úspěch ve věci. V ostatních případech tj. při jiném než plném úspěchu ve věci, by již právo na podílovou odměnu nepříslušelo. Podílová odměna, u níž byla garantována minimální výše (srov. §5 odst. 3), se proto od mimosmluvní odměny odlišovala právě tím, že se u ní výrazně promítal zájem advokáta na výsledku sporu v podobě hmotné pobídky – ve formě až 20 % podílu na hodnotě věci. K tomu se již Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 936/2004. S přihlédnutím k povaze podílové odměny jako hmotné pobídky advokáta při poskytování právní pomoci ve sporech se značně nejistým výsledkem řízení i s přihlédnutím k tomu, že cena lesních pozemků v době, kdy byly vydány, nepodléhala cenové regulaci (srov. zákon č. 526/1990 Sb, o cenách), je namístě práva a povinnosti účastníků ze smlouvy o právní pomoci vyložit tak, že hodnota lesních pozemků, z níž se odvozuje podíl pro žalobkyni, znamená reálnou hodnotu lesních pozemků vytvářenou na základě vztahu poptávky a nabídky v daném místě a čase (v době jejich vydání žalovanému) a nikoliv administrativní cenu věci, tedy cenu stanovenou cenovými předpisy – v níž se projevuje zájem státu na usměrnění cen případně jeho fiskální zájmy. Správné je i určení ceny lesních pozemků metodou výnosovou. V těch případech, kdy nejsou dostupné informace od statisticky významného souboru dodatečně porovnatelných nemovitostí odborná literatura připouští pro určení tržní ceny použití náhradní metodiky, ke které patří i ocenění výnosové (srov. Bradáč, A., Fiala, J. Nemovitosti. Oceňování a právní vztahy. 3. vydání. 2004: Linde Praha a.s., 79 str.). K tomuto závěru se přiklání i dovolací soud. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak správné.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného výroku ve věci samé, Nejvyšší soud její dovolání v tomto ohledu – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 věty první o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 23.290,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6. ve spojení §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r. předseda senátu