ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.197.2006.1
sp. zn. 26 Odo 197/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Č. r. – G. ř. c. , proti žalované I. P., zastoupené advokátem , pro 807.401,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 109/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. července 2005, č.j. 59 Co 89/2005-62, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. července 2005, č.j. 59 Co 89/2005-62, pod bodem I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 8. 2004, č.j. 5 C 109/2004-20, ve věci samé, a to v části, jíž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 507.401,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2004 do zaplacení, se odmítá.
II. Jinak se rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. července 2005, č.j. 59 Co 89/2005-62, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 807.401,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 1. 3. 2004 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila tím, že pracovnicí C. ú. v U. H. byly z účtů celního úřadu na účty žalované převedeny neoprávněně a bez jakéhokoliv právního důvodu částky v celkové výši 807.401,- Kč.
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. srpna 2004, č.j. 5 C 109/2004-20, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 807.401,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ode dne 1. 3. 2004 do zaplacení (výrok I.), dále povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 32.300,- Kč (výrok II.) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. července 2005, č.j. 59 Co 89/2005-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že z účtu C. ú. v U. H. bylo převedeno na účty žalované dne 26. září 1997 300.000,- Kč a dne 31. října 2001 celkem 507.401,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalované vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklo v důsledku plnění bez právního důvodu, dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklo v důsledku získání majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů. S námitkou žalované, že právo žalobce je již promlčeno, kterou žalovaná vznesla až v odvolacím řízení, se odvolací soud vypořádal tak, že podle §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”) je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Žalovaná byla rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. září 2004, č.j. 1 T 360/2004-134, uznána vinnou tím, že po předchozí dohodě poskytla čísla svých bankovních účtů své sestře L. Š., pracovnici C. ú. v U. H.., která jí poukázala z účtu svého zaměstnavatele částku 507.401,- Kč, přičemž žalovaná si musela být vědoma, že převedené finanční prostředky si její sestra neoprávněně přisvojila na svém pracovišti. Žalovaná vzápětí téměř celou částku vybrala (co do výše 506.000,- Kč) a předala ji L. Š.. Výše uvedeným jednáním spáchala trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 23. října 2004. Podle odvolacího soudu počala žalobci běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta (§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), v níž bylo třeba nárok uplatnit u soudu, až od právní moci odsuzujícího trestního rozsudku tj. od 23. října 2004, a – vzhledem k právní kvalifikaci trestného činu jako trestného činu úmyslného –objektivní desetiletá promlčecí lhůta (§107 odst. 2 obč. zák.) od provedení jednotlivých převodů. K neoprávněným peněžním převodům začalo docházet od roku 1997. Žaloba byla podána 1. 3. 2004. Žalobce tedy uplatnil své právo včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustností se nezabývala a jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), kdy toto spočívá „v nesprávném posouzení právní otázky uplatněných promlčecích lhůt pro neoprávněné obohacení pro rozhodování v civilním řízení v návaznosti na náhradu škody s odkazem na rozsudek trestního soudu“. Namítá, že „bylo porušeno její zaručené právo na ochranu, dle něhož je každému dáno, aby se při ochraně svého práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před soudem“. Dále tvrdí, že „postupem odvolacího soudu byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, je v rozporu se zásadnou právní jistoty a to v procesní povaze“. Závěrem navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam a žalovaná ani neuvádí v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Odkázal na právní závěry obou soudů a navrhl, aby bylo dovolání žalované jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. července 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř., se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V dané věci neoznačuje dovolatelka právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že odvolacímu soudu vytýká nesprávné závěry ohledně promlčecích dob určených pro uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení, když v návaznosti na trestní rozsudek měl správně vycházet z toho, že jde o nárok na náhradu škody způsobené jinou osobou.
Nejvyšší soud již ve Zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení) projednaném v plénu Nejvyššího soudu dne 22. 2. 1967 pod sp.zn. Pls 3/6, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. III/1967, sešit 4, ročník 1967 uvedl: „Trestný čin – podílnictví – je spáchán tím, že pachatel ukryje anebo na sebe nebo jiného převede věc, která byla získána trestným činem, již předtím spáchaným jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. V době, kdy na sebe podílník věc převádí, byl tedy již trestný čin, jímž byla věc získána (např. odcizením), dokonán. Skutečná škoda, spočívající ve zkrácení majetku osoby nebo organizace, z jejíž dispozice byla věc odňata, bude tedy zpravidla již způsobena původním trestným činem (např. krádeží). Podílník získává neoprávněný majetkový prospěch, avšak účast na způsobení škody většinou nemá. Za takové situace je – z hledisek občanského zákoníku – odpovědnost podílníka odpovědností za neoprávněný majetkový prospěch, nikoli odpovědností za škodu. Přesto však nelze vyloučit případy, ve kterých jednání podílníka bude mít vliv na způsobení škody. Tak např. ukrývání věci podílníkem může mít vliv na způsobení tzv. jiné škody, a to znemožněním užívání vlastníku takové věci, jíž získává majetkový přírůstek, který v důsledku ukrývání věci podílníkem vlastníku věci ujde“. Závěr, že podílník získává jen neoprávněný majetkový prospěch (nyní bezdůvodné obohacení), za který odpovídá nikoli z důvodu odpovědnosti za škodu, nýbrž z důvodu odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch, Nejvyšší soud zopakoval i v rozhodnutí ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 1978, sešit III. Jestliže tedy odvolací soud posoudil uplatněný nárok podle právního režimu určeného pro bezdůvodné obohacení, učinil tak v intencích již dávno sjednocené judikatury a nabízené otázce nelze přiznat zásadní právní význam. Dovolání pro řešení této otázky proto není přípustné.
Podmínky zásadního právního významu nejsou splněny ani pro posouzení běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby u nároku z bezdůvodného obohacení. Úvaha dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je podmíněna nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je – především – významné pro věc samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy se řešení příslušné právní otázky nemůže projevit v poměrech dovolatelky, tedy zůstane-li její postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce – žalovaná) nezměněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001 pod č. 27). Závěr odvolacího soudu, který v dané věci vázal počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby až na okamžik právní moci rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. září 2004, č.j. 1 T 360/2004-134, jímž byla žalovaná uznána vinnou z trestného činu podílnictví – tedy na den 23. 10. 2004 – i kdyby byl v rozporu s hmotným právem a počátek běhu této lhůty měl být stanoven od vědomosti žalobce, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal – tedy již ode dne 7. 11. 2003, kdy byla provedena mimořádná inventarizace – nikterak neovlivnil hmotněprávní postavení žalované. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 1. 3. 2004, beztak by nestihla uplynout subjektivní dvouletá promlčecí lhůta a žalovaná by z tohoto důvodu nemohla s úspěchem vznést námitku promlčení. Řešení této otázky tak není pro danou věc určující. Dovolání pro řešení shora uvedené otázky proto není přípustné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. jakož i k jiným vadám řízení [tj. k vadám podle (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.)], které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Pokud žalovaná v dovolání vznesla námitku porušení zásady rovnosti účastníků, jednalo podle jejího obsahu o kritiku právního posouzení věci, jímž se dovolací soud zabýval v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Žalovaná uplatnila jako další dovolací důvod nesprávnou aplikaci objektivní desetileté promlčecí doby. Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky, zda lze na základě zjištěného skutkového stavu usoudit na úmyslné bezdůvodné obohacení, k němuž se pojí objektivní desetiletá promlčecí doba. Dovolací soud shledává pro posouzení této otázky, pokud jde o část výroku týkající se 300.000,- Kč převedených dne 26. září 1997 na účet žalované, dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §107 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Podle §135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Soud je ve smyslu §135 odst. 1 o.s.ř. vázán pouze výrokem (nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. K tomu srovnej zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj. 35/78 „K jednání
a rozhodování soudů o žalobách o náhradu škody v občanském soudním řízení ve věcech,
v nichž byl nárok na náhradu škody uplatněn již v trestním řízení soudním“, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, ročník 1979 popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck pod C 2776, svazek 30. Trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. §3 odst. 3 tr. zák). Z výroku o vině obsaženém v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. září 2004, č.j. 1 T 360/2004-134, z něhož odvolací soud výhradně vycházel, však neplyne, že by součástí spáchaného trestného činu podílnictví, ohledně něhož byla žalovaná shledána vinnou, bylo i převedení peněz dne 26. 9. 1997 ve výši 300.000,- Kč na účet žalované a že by tím bylo doloženo úmyslné jednání žalované, pro něž platí desetiletá objektivní promlčecí doba. Jinými skutečnostmi, z nichž by se dalo dovodit, že jednání žalované bylo i v tomto případě úmyslné, se odvolací soud nezabýval. Právní posouzení věci odvolacím soudem v této části je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl ohledně této části nároku uplatněn opodstatněně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ohledně výše uvedené části nároku správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. rozhodnutí v této části,
a v závislých výrocích ohledně části příslušenství, nákladů řízení a soudním poplatku zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 507.401,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od
1. 3. 2004 do zaplacení, pak dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný
(§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu