ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.386.2006.1
sp. zn. 26 Odo 386/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) M. M. a b) M. M., zastoupených advokátem , proti žalovaným 1) J. Č., a 2) K. Č., zastoupeným advokátem , o zaplacení 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 136/2004, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 26 Co 265/2005-80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 26 Co 265/2005-80, se vyjma dovoláním nenapadeného výroku pod bodem I., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 40.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 1. 3. 2004 do zaplacení, s odůvodněním, že žalovaní porušili závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě a neuzavřeli s žalobci kupní smlouvu ve sjednané době ani nezaplatili kupní cenu. Protože splnění závazku žalovaných bylo zajištěno smluvní pokutou ve výši 100.000,- Kč a vzhledem k tomu, že na nárok ze smluvní pokuty si žalobci započetli složenou zálohu na kupní cenu ve výši 60.000,- Kč, kterou by jinak byli povinni vrátit žalovaným (z titulu bezdůvodného obohacení), požadovali zaplacení rozdílu ve výši 40.000,- Kč.
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. března 2005, č. j. 10 C 136/2004-49, žalobu o zaplacení 40.000,- Kč s 3 % úrokem za dobu od 1. 3. 2004 do zaplacení zamítl (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost uhradit společně a nerozdílně žalovaným náklady soudního řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 25. 11. 2003 „smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy“ (dále též „předmětnou smlouvu“), podle které se žalobci zavázali prodat žalovaným nemovitosti blíže označené v předmětné smlouvě za kupní cenu 1.550.000,- Kč. V předmětné smlouvě bylo dále dohodnuto, že „Obě strany se zavazují uzavřít kupní smlouvu a uhradit celou kupní cenu nejpozději do 28. února 2004“. Kupní cena měla být žalovanými vyrovnána složením zálohy ve výši 60.000,- Kč ještě před podpisem předmětné smlouvy, dále složením další zálohy ve výši 380.000,- Kč nejpozději do 15. 1. 2004 a dále zaplacením částek 892.965,- Kč a 217.035,- Kč (jež budou žalovaným poskytnuty na základě hypotečních úvěrů) nejpozději do 28. 2. 2004. Pod bodem IV. předmětné smlouvy si účastníci dohodli povinnost platit smluvní pokutu „pro případ nesplnění závazku kterékoliv ze smluvních stran k uzavření kupní smlouvy a uhrazení celé částky kupní ceny do 28. 2. 2004 stranou kupující“. Dále si účastníci dohodli, že smlouva o smlouvě budoucí zaniká uzavřením kupní smlouvy, dohodou smluvních stran a odstoupením kterékoli ze smluvních stran po porušení podmínek této smlouvy. Žalovaní oznámili žalobcům ústně v prosinci 2003, že „chtějí ukončit platnost“ předmětné smlouvy, neboť žalovanému 1) bylo nabídnuto lukrativní zaměstnání v Praze. Dopisem ze dne 4. 3. 2004, který byl žalovaným doručen 20. 3. 2004, žalobci od předmětné smlouvy odstoupili pro neuhrazení kupní ceny žalovanými a dopisem ze dne 21. 5. 2004 vyzvali žalované, aby uhradili zbytek smluvní pokuty ve výši 40.000,- Kč.
Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle §544 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a dovodil, že tím, že žalovaní nezaplatili kupní cenu v dohodnutém termínu (tj. do 28. 2. 2004), porušili závazek z předmětné smlouvy a žalobcům vznikl nárok na smluvní pokutu. Dovodil také, že žalovaní s ohledem na okolnosti a své majetkové poměry měli a mohli předpokládat, že jim nebude poskytnut hypoteční úvěr, jestliže jej nemohou zajistit nemovitostí. Proto neshledal obranu žalovaných, že porušení povinnosti z předmětné smlouvy nezavinili (§544 odst. 3 obč. zák.), důvodnou. Právně relevantními neshledal ani námitky žalovaných, že závazky z předmětné smlouvy zanikly dohodou účastníků a poukázal na ustanovení §40 odst. 2 obč. zák., podle něhož písemně uzavřená smlouva může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Stejně tak neuznal ani obranu žalovaných, že odstoupením žalobců od smlouvy nárok na smluvní pokutu zanikl, a uzavřel, že nárok na smluvní pokutu vznikl ještě před odstoupením. Soud prvního stupně současně dospěl k závěru, že žalobci také porušili povinnost z předmětné smlouvy, a to uzavřít kupní smlouvu v dohodnuté době. Proto i žalovaným vznikl vůči žalobcům nárok na smluvní pokutu a žalobu v důsledku námitky započtení vznesené žalovanými zamítl.
K odvolání obou žalobců Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 26 Co 265/2005-80, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 40.000,- Kč od 1. 3. 2004 do 3. 7. 2007 potvrdil (výrok I.), ve zbývající části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jej změnil a uložil žalovaným „společně a nerozdílně nahradit“ žalobcům 40.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 4. 7. 2004 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl též o nákladech řízení (výrok III.).
Odvolací soud s odkazem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaní nesplnili svoji povinnost složit v pořadí druhou zálohu na kupní cenu do 15. 1. 2004 a v důsledku toho je stíhá povinnost zaplatit žalobcům smluvní pokutu. Po doplnění dokazování výslechem žalobkyně b) a žalovaného 1) však na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že naopak žalobcům nevznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu žalovaným, a proto také nepovažuje za správný závěr, že uplatněná pohledávka zanikla započtením. Odvolací soud po doplnění dokazování dovodil, že žalovaní v prosinci 2003 sdělili žalobcům, že nemovitost nekoupí a projevili tak vůli kupní smlouvu neuzavřít. Za této situace nelze žalobcům vytýkat, že výslovně nevyzvali žalované k uzavření kupní smlouvy. Takové jednání žalobců by bylo podle odvolacího soudu nelogické, odporující běžnému a očekávanému chování smluvních stran a vedlo by k šikanóznímu výkonu práva. Odvolací soud nadto uzavřel, že k zániku uplatněného nároku započtením vzájemných pohledávek by beztak nemohlo dojít, neboť pohledávka žalovaných ze smluvní pokuty vůči žalobcům namítaná žalovanými k započtení se dosud nestala splatnou, když žalovaní (jako věřitelé) nevyzvali žalobce k jejímu zaplacení. Závěrem se odvolací soud zabýval otázkou, zda výkon práva – zaplacení smluvní pokuty – není v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu - §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“ – do měnícího výroku pod bodem II.) dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a jako dovolací důvod uplatnili, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci spatřovali jednak v tom, že odvolací soud shledal porušení povinnosti v tom, že neuzavřeli kupní smlouvu ve lhůtě do 28. 2. 2004, přestože by jim tato povinnost vznikla jen tehdy, pokud by je žalobci k uzavření kupní smlouvy vyzvali, a ti tak neučinili, a dále v tom, že odvolací soud nehodnotil jejich počínání z hlediska ustanovení §545 odst. 3 obč. zák., podle něhož není dlužník povinen, nevyplývá-li z dohody nic jiného, smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. Namítali, že s ohledem na předchozí jednání s žalobci, při němž žalobcům oznámili, že „chtějí ukončit platnost“ předmětné smlouvy, dále s ohledem na to, že žalobci začali nemovitosti nabízet ke koupi jiným zájemcům a vzhledem k tomu, že je žalobci k uzavření kupní smlouvy nevybídli, předpokládali, že jejich závazky z předmětné smlouvy zanikly. Pokud by žalobci na uzavření kupní smlouvy s nimi trvali, byli by žalovaní schopni své závazky z předmětné smlouvy splnit. Jestliže své závazky nesplnili, nejednali zaviněně. Závěrem žalovaní navrhli odložit vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a jeho následné zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. listopadu 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., shledal dovolání důvodným.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelé namítali nesprávnost právního závěru o tom, že jim svědčila povinnost uzavřít budoucí kupní smlouvu do 28. 2. 2004, i za předpokladu, že nebyli k uzavření budoucí kupní smlouvy vyzváni.
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o nároku žalobců na smluvní pokutu vůči žalovaným na jiném závěru než soud prvního stupně, a to na závěru, že žalovaní porušili z vícerých povinností, zajištěných smluvní pokutou, tu, která spočívala v závazku žalovaných složit v pořadí druhou zálohu na kupní cenu (tj. 380.000,- Kč do 15. 1. 2004). Naproti tomu soud prvního stupně shledal za právně relevantní tu povinnost žalovaných, která spočívala v jejich závazku zaplatit kupní cenu do 28. 2. 2004. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvádí „Následně oznámili žalobcům, že nemovitost nekoupí a projevili vůli další stanovenou povinnost – uzavřít kupní smlouvu – rovněž nesplnit“, činí tak jen v souvislosti s posuzováním opačného nároku žalovaných na smluvní pokutu vůči žalobcům a nikoliv proto, že by z porušení závazku žalovaných uzavřít kupní smlouvu do 28. 2. 2004 s žalobci dovozoval vznik nároku na smluvní pokutu ve prospěch žalobců. Jestliže tedy žalovaní v dovolání zpochybnili závěr, že porušili povinnost uzavřít kupní smlouvu do 28. 2. 2004 (vzhledem k jejich názoru, že tato povinnost by je stíhala jen za předpokladu, že by byli k uzavření budoucí kupní smlouvy vyzváni), pak zpochybnili závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (na tomto závěru ostatně nespočívá ani rozhodnutí soudu prvního stupně). Žalovaní tak prostřednictvím této výtky nemohli otřást právním závěrem, že porušili povinnost složit v pořadí druhou zálohu na kupní cenu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. však dovolatelé namítali i to, že věc nebyla posouzena z hlediska ustanovení §545 odst. 3 obč. zák.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle §545 odst. 3 obč. zák. nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.
Při rozhodování o nároku na smluvní pokutu je třeba posoudit, zda byla splněna zákonná podmínka vzniku povinnosti k zaplacení smluvní pokuty obsažená v ustanovení §545 odst. 3 obč. zák. (to jen za předpokladu, že z dohody účastníků nevyplývá něco jiného). Povinnost zaplatit smluvní pokutu je ze zákona vázána na zaviněné porušení povinnosti povinným subjektem, přičemž zavinění povinného subjektu se předpokládá. Důkazní břemeno o nedostatku zavinění pak spočívá na povinném subjektu. Z hlediska ustanovení §545 odst. 3 obč. zák. postačuje k naplnění podmínky zavinění nedbalost nevědomá, která představuje psychický vztah povinného subjektu k porušení povinnosti charakterizovaný tím, že povinný subjekt nechtěl, aby k porušení povinnosti došlo, a ani nevěděl, že způsob zabezpečení jejího splnění, který zvolil, není dostačující a ke splnění povinnosti nevede, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a ke svému postavení či osobním poměrům vědět měl a mohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003). Smluvní pokutou mohou být zajištěny povinnosti obou účastníků smlouvy případně jen některého z nich anebo jen některé z povinností. Proto je třeba hodnotit zavinění vždy ve vztahu k porušení té povinnosti, z níž je nárok na smluvní pokutu dovozován. Žalovaní v řízení namítali, že po jednání s žalobci v prosinci 2003 nabyli přesvědčení, že se s žalobci dohodli na zrušení smlouvy o smlouvě budoucí, a proto již nečinili další kroky směřující k uzavření budoucí kupní smlouvy (mezi něž patřilo i složení v pořadí druhé zálohy na kupní cenu). Tím poskytli tvrzení, že pokud nesložili v pořadí druhou zálohu na kupní cenu, jednali nezaviněně. Odvolací soud se však jejich tvrzením, že v souvislosti s porušením vytýkané povinnosti nejednali zaviněně, nezabýval. Právní posouzení odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací soud pokládá za potřebné k výše uvedenému dodat, že k právům a k povinnostem účastníků ze smlouvy o smlouvě budoucí se vyslovil Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 17, ročník 2001, sešit 3, kde vyložil, že je-li formulován závazek ve smlouvě uzavřené podle §50a obč. zák. tak, že se obě smluvní strany zavazují uzavřít budoucí smlouvu ve stanovené lhůtě (k možnosti i odlišné formulace a následného uplatňování budoucího závazku srov. R 44/1998), pak zákon, který zakládá účastníku smlouvy o smlouvě budoucí právo domoci se u soudu nahrazení chybějícího projevu vůle druhé strany, spojuje tento nárok s marným uplynutím sjednané doby, aniž by bylo rozlišováno, z jakých důvodů nebyla budoucí smlouva uzavřena (viz formulace „nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy“). Uplatnění nároku aktivně legitimovaného účastníka na nahrazení projevu vůle druhé strany se proto váže pouze na objektivní okolnost, že k uzavření smlouvy nedošlo a případné zavinění některého z účastníků ani jiné okolnosti, pro které smlouva nebyla uzavřena, nic nemění na nároku vzniklém uplynutím doby. Shodné závěry dovozuje i právní teorie. K tomu srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 318 s. Nicméně ani shora uvedené závěry nemění nic na tom, že případné zavinění při porušení povinnosti uzavřít v dohodnuté době budoucí smlouvu má význam tehdy, je-li tato povinnost zajištěna smluvní pokutou.
Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. použit opodstatněně.
Za této situace dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a v závislém výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu