ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.1018.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 1018/2018-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce M. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka P., zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 328/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 62 Co 150/2017-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 23 C 328/2009-189, zamítl žalobu na určení, že výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 24. 7. 2009, která byla žalobci doručena dne 28. 7. 2009, je neplatná (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2014, č. j. 23 C 328/2009-96, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2014, č. j. 62 Co 359/2014-129, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. je změnil ve výši náhrady nákladů řízení, jinak je i v tomto výroku potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož ke vzniku pracovního poměru mezi účastníky na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2005 nedošlo a žalobce nemá na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] Z té se podává, že:
1/ Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
2/ Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).
3/ Člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v §66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.
4/ Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním.
5/ V případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného §66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce, je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
[7] Srovnej za všechna rozhodnutí například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněného pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019.
[8] V projednávané věci se dovolatel domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Jelikož smlouva uzavřená mezi účastníky dne 30. 6. 2005 není pracovní smlouvou a vztah mezi účastníky při výkonu funkce člena představenstva P. není vztahem pracovněprávním, je závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu co do výsledku správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4484/2018).
[9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[10] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu