ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.1159.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 1159/2018-187
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce P. N. , narozeného dne XY, bytem XY, proti žalované České straně sociálně demokratické , se sídlem v Praze 1, Hybernská 1033/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00409171, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, PSČ 250 82, o určení neplatnosti rozhodnutí o zrušení členství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 97/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 11 Co 44/2017-149, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 11 Co 44/2017-149, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 8. 2016, č. j. 24 C 97/2013-114,
- určil, že usnesení Předsednictva České strany sociálně demokratické (dále též jen „ČSSD“ či žalovaná), ze dne 12. 4. 2013, jakož i usnesení Ústředního výkonného výboru ČSSD ze dne 13. 4. 2013, ve věci zrušení členství žalobce, není v souladu se stanovami ČSSD a zákonem č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích (dále též jen „zákon“) [výroky I. a IV.],
- zamítl žalobu o určení, že usnesení Členské schůze Místní organizace ČSSD XY ze dne 4. 10. 2012, usnesení Členské schůze Místní organizace ČSSD XY ze dne 25. 10. 2012, usnesení Okresního výkonného výboru ČSSD XY ze dne 6. 11. 2012, usnesení Okresní konference ČSSD XY ze dne 24. 11. 2012 a usnesení Krajského výkonného výboru ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013, nejsou v souladu se stanovami a zákonem (výrok II.),
- zamítl žalobu o určení, že usnesení Členské schůze Místní organizace ČSSD XY ze dne 4. 10. 2012, usnesení Členské schůze Místní organizace ČSSD XY ze dne 25. 10. 2012, unesení Okresního výkonného výboru ČSSD XY ze dne 6. 11. 2012, usnesení Okresní konference ČSSD XY ze dne 24. 11. 2012, usnesení Krajského výkonného výboru ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013 a usnesení Předsednictva ČSSD ze dne 12. 4. 2013, jsou neplatná (výrok III.),
- zamítl žalobu o určení, že usnesení Krajské konference ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013 není v souladu se stanovami a zákonem (výrok V.),
- zamítl žalobu o určení, že usnesení Krajské konference ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013 a usnesení Ústředního výkonného výboru ČSSD ze dne 13. 4. 2013, ve věci zrušení členství žalobce v ČSSD, jsou neplatná (výrok VI.),
- a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.).
[2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Podle stanov žalované zaniká řádné členství jeho zrušením [článek 8 odst. 1 písm. c) stanov]. Člen má právo účastnit se všech jednání kteréhokoliv orgánu strany, pokud orgán projednává závažné okolnosti týkající se jeho osoby, např. přerušení, pozastavení či zrušení členství. Na takové jednání musí být člen pozván dopisem doručeným do vlastních rukou [článek 10 odst. 2 písm. g) stanov]. O zrušení členství může rozhodnout okresní konference na základě návrhu okresního výkonného výboru. Proti rozhodnutí okresní konference se může člen odvolat prostřednictvím krajského výkonného výboru ke krajské konferenci; její rozhodnutí je konečné. V době od podání odvolání do rozhodnutí krajské konference je členství dotčenému členovi pozastaveno [článek 8 odst. 3 stanov]. Vyšší orgán strany je oprávněn zrušit usnesení nižšího orgánu, je-li v rozporu se stanovami či programem strany [článek 36 odst. 4 stanov].
2) Dne 23. 11. 2012 bylo na žádost žalobce jeho členství v ČSSD přerušeno, a to rozhodnutím Místní organizace ČSSD XY.
3) Místní organizace ČSSD XY a XY usneseními svých členských schůzí ze dne 4. 10. 2012, resp. ze dne 25. 10. 2012, navrhly Okresnímu výkonnému výboru ČSSD XY, aby inicioval doplnění programu Okresní konference ČSSD XY o bod zrušení členství žalobce v ČSSD.
4) Okresní výkonný výbor ČSSD XY usnesením ze dne 6. 11. 2012 označené návrhy místních organizací podpořil.
5) Okresní konference ČSSD XY usnesením ze dne 24. 11. 2012 doporučila Krajské konferenci ČSSD XY kraje, aby členství žalobce v ČSSD zrušila.
6) Krajský výkonný výbor ČSSD XY kraje dne 27. 1. 2013 schválil tento návrh okresní konference a navrhnul Krajské konferenci ČSSD XY kraje, aby členství žalobce v ČSSD zrušila.
7) Krajská konference ČSSD XY kraje usnesením ze dne 27. 1. 2013 zrušila členství žalobce v ČSSD v jeho nepřítomnosti.
8) Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání prostřednictvím Předsednictva ČSSD k Ústřednímu výkonnému výboru ČSSD; Předsednictvo ČSSD přitom usnesením ze dne 12. 4. 2013 zrušení usnesení krajské konference nedoporučilo.
9) Ústřední výkonný výbor ČSSD dne 13. 4. 2013 rozhodl tak, že se usnesení Krajské konference ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013 neruší.
10) Žalobce se žalobou ze dne 27. 7. 2013, doručenou soudu prvního stupně dne 29. 7. 2013, domáhá určení, že rozhodnutí o zrušení jeho členství přijatá oběma místními organizacemi, okresním výkonným výborem, okresní konferencí, krajským výkonným výborem, krajskou konferencí, předsednictvem i ústředním výkonným výborem, jsou v rozporu se stanovami a zákonem a že jsou neplatná.
[3] Soud prvního stupně, vycházeje z ustanovení §16a odst. 1 zákona, jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10, nejprve vyložil, že podle označeného ustanovení má člen politické strany naléhavý právní zájem na určení, zda jsou rozhodnutí orgánů této strany, jimiž byl ze strany vyloučen, v souladu se zákonem a stanovami.
[4] Jde-li o rozhodnutí přijatá od 29. 1. 2013 – tedy usnesení předsednictva a ústředního výkonného výboru – byla žaloba podána včas, v šestiměsíční lhůtě ode dne jejich přijetí upravené v ustanovení §16a odst. 1 zákona. Naopak ve vztahu k ostatním usnesením byla žaloba podle soudu podána opožděně (po uplynutí zákonné lhůty); v této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že co do procesu vyloučení člena politické strany nejde o jediné, na sebe navazující řízení, z něhož by se podávala možnost – za předpokladu včasného podání žaloby proti konečnému rozhodnutí – zrušit též všechna rozhodnutí předešlá.
[5] Zrušení všech rozhodnutí, která nejsou ve smyslu §16a zákona konečná, soud prvního stupně nadto považoval za nepřípustný zásah do samosprávy politické strany, neboť určí-li soud, že takové konečné rozhodnutí není v souladu se zákonem nebo stanovami, musí se následně stranický orgán odvoláním zabývat znovu a zhodnotit jej ze všech hledisek zakotvených ve stanovách; rušit i předešlá rozhodnutí stranických orgánů tudíž není ani potřebné.
[6] Zákon podle soudu prvního stupně rovněž nepřipouští, aby soud vyslovil neplatnost napadených rozhodnutí stranických orgánů o vyloučení člena ze strany; odkazuje na §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, soud prvního stupně dovodil, že může-li se žalobce domáhat určení, že taková rozhodnutí nejsou v souladu se stanovami a zákonem, nesvědčí mu naléhavý právní zájem na určení jejich neplatnosti. Vysloví-li soud, že rozhodnutí orgánu strany je v rozporu se stanovami a zákonem, „fakticky“ tím rozhodnutí orgánu strany zruší.
[7] Z těchto důvodů soud posoudil soulad se zákonem a stanovami pouze ohledně usnesení předsednictva a ústředního výkonného výboru, která považoval za konečná a napadená včasnou žalobou, a uzavřel, že tato rozhodnutí odporují článku 10 odst. 2 písm. g) stanov, neboť žalobce nebyl pozván na jednání orgánů rozhodujících o jeho vyloučení a neměl tak možnost se k návrhu na vyloučení ze strany vyjádřit a svůj postoj před orgány strany obhájit.
[8] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 11 Co 44/2017-149, k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu zamítavých výroků o věci samé (výroky II., III., V. a VI.) a výroku o nákladech řízení (první výrok) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[9] Odvolací soud zdůraznil, že o členství žalobce bylo rozhodováno toliko usnesením Krajské konference ČSSD XY kraje ze dne 27. 1. 2013 (rozhodnutí prvního stupně) a usnesením Ústředního výkonného výboru ČSSD ze dne 13. 4. 2013 (konečné rozhodnutí); ostatní napadená rozhodnutí orgánů žalované nejsou rozhodnutími o členství ve straně, nýbrž pouze doporučujícími stanovisky či návrhy. Přezkum těchto rozhodnutí je vyloučen, neboť žádným způsobem „nedopadají“ na členství žalobce v ČSSD.
[10] Podle §16a odst. 1 zákona může být soudnímu přezkumu podrobeno pouze rozhodnutí konečné, neboť právě až jím je o vyloučení člena ze strany s konečnou platností rozhodnuto. Tím je rozhodnutí ústředního výkonného výboru, o jehož rozporu se zákonem a stanovami již rozhodl soud prvního stupně. Za této situace odvolací soud považoval za nadbytečné posuzovat, zda žaloba byla i proti ostatním rozhodnutím podána včas.
[11] Rozhodnutí soudu prvního stupně má za následek „faktické zrušení“ rozhodnutí ústředního výkonného výboru; tento orgán strany tudíž bude muset na svém nejbližším zasedání znovu rozhodnout o odvolání žalobce proti usnesení krajské konference.
[12] Odvolací soud též přitakal soudu prvního stupně, podle něhož žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánů žalované. Výrok soudního rozhodnutí, jímž bylo určeno, že rozhodnutí orgánu strany je v rozporu se zákonem či stanovami, má za následek, že takové rozhodnutí pozbude právní účinky. Bylo by proto nadbytečné duplicitně určovat neplatnost tohoto rozhodnutí.
[13] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu §16a odst. 1 zákona, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené.
[14] Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož soudnímu přezkumu nelze podrobit rozhodnutí politické strany, přijatá na úrovni nižších orgánů a nemající v procesu rušení členství konečný charakter. Přijetím tohoto názoru odvolací soud podle dovolatele rezignoval na smysl soudní ochrany proti rozhodnutí o zrušení členství. V jeho důsledku se dovolatel ocitl v situaci, kdy ani po rozhodnutí soudů dvou stupňů nebyla otázka jeho členství vyřešena, a je pouze na vůli žalované, kdy (a zda vůbec) projedná jeho odvolání (tedy kdy a zda vůbec se dovolatel stane opětovně členem ČSSD). Takový stav podle přesvědčení dovolatele „neguje“ jeho základní lidské právo na sdružování v politických stranách a fakticky popírá smysl nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1969/10.
[15] Soud by měl podle přesvědčení dovolatele posuzovat proces zrušení členství jako jeden celek, bez ohledu na to, kolik orgánů v něm podle stanov žalované rozhoduje. Lhůta šesti měsíců, upravená v §16a odst. 1 zákona, by přitom měla být zachována pro celý rozhodovací proces a měla by běžet až od přijetí posledního rozhodnutí (o odvolání).
[16] Odvolací soud ve skutečnosti nerozhodl věc jako takovou a svým rozhodnutím dovolateli neumožnil stát se opětovně členem ČSSD; „fakticky konstituoval stav odpovídající tzv. Pyrrhovu vítězství“. V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že nemá žádný nástroj, jak se bránit v situaci, kdy žalovaná jeho odvolání opětovně neprojedná, neboť proti nečinnosti mu zákon žádnou ochranu neposkytuje.
[17] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky soudního přezkumu rozhodnutí orgánu politické strany o vyloučení člena (o zrušení jeho členství), již odvolací soud posoudil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2228/2017 (přijatými až poté, kdy v projednávané věci rozhodl odvolací soud).
[18] V usnesení sp. zn. 27 Cdo 1495/2017 Nejvyšší soud (mimo jiné) vysvětlil, že soud v řízení podle §16a odst. 1 zákona přezkoumává, zda je napadené rozhodnutí orgánu strany (hnutí) v souladu se zákonem a stanovami strany (hnutí). Shledá-li rozpor napadeného rozhodnutí orgánu strany (hnutí) se zákonem nebo stanovami strany (hnutí), vysloví výrokem jeho neplatnost. Ustanovení §16a odst. 1 zákona upravující předpoklady a podmínky pro soudní přezkum rozhodnutí orgánu strany (hnutí) přitom vylučuje, aby platnost tohoto rozhodnutí byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem. Platnost rozhodnutí orgánu strany (hnutí) tudíž nelze napadat návrhem na určení neplatnosti podle §80 o. s. ř. a ani nemůže být přezkoumávána jakožto předběžná otázka v jiném soudním řízení, neurčuje-li zvláštní právní předpis jinak. Opačný závěr by právní úpravu, začleněnou do §16a odst. 1 zákona o politických stranách, činil nadbytečnou a vnášel by – v rozporu s principem právní jistoty – do poměrů stran, hnutí, jejich členů a koneckonců i třetích osob právní nejistotu.
[19] V rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2228/2017 pak Nejvyšší soud přijal následující závěry:
1) Ústavně konformní výklad §16a zákona je (v souladu se závěry formulovanými Ústavním soudem ve výše označeném nálezu sp. zn. II. ÚS 1969/10) pouze takový, který poskytne ochranu dotčeným osobám proti porušení jejich základního práva sdružovat se v politických stranách (článek 20 odst. 2 Listiny), a to bez ohledu na to, zda se konkrétní rozhodnutí orgánu politické strany týká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§16a odst. 1, §9 zákona).
2) Rozhodnutím orgánu politické strany, které představuje „enormní zásah do základního práva občanů svobodně se sdružovat v politických stranách“ (odst. 36 nálezu sp. zn. II. ÚS 1969/10), je beze sporu i rozhodnutí o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství). Proti takovému rozhodnutí se tudíž může dotčený člen domáhat soudní ochrany postupem podle §16a zákona, přestože se nedotýká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí.
3) I zde ovšem platí, že zásah soudu je prostředkem ultima ratio ; k ingerenci soudu by mělo dojít až tehdy, nedojde-li k nápravě uvnitř politické strany v souladu s §16a odst. 2 zákona. Jinak řečeno, člen strany se může domáhat ochrany u soudu až poté, kdy vyčerpal vnitrostranické možnosti nápravy. Lhůta 6 měsíců určená ustanovením §16a odst. 1 zákona začíná běžet až přijetím „konečného“ rozhodnutí orgánu politické strany, proti němuž již není podle stanov žádný opravný prostředek přípustný, popř. marným uplynutím lhůty 30 dnů ode dne podání žádosti člena o zjednání nápravy (§16a odst. 2 zákona) [srov. obdobně při výkladu §258 a §259 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5859/2016]. Marným uplynutím lhůty 6 měsíců zaniká členům právo napadat platnost rozhodnutí orgánu politické strany.
4) Má-li být poskytnuta efektivní ochrana základnímu právu člena politické strany svobodně se sdružovat v politických stranách v případě rozhodnutí o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství), je třeba, aby soudním rozhodnutím byl nastolen stav, jako by k rozhodnutí o vyloučení člena (o zrušení jeho členství) nedošlo.
5) Jakkoliv obecně (v případě rozhodnutí, která nezasahují do základních práv členů strany a která lze přesto napadat u soudu podle §16a zákona) je zpravidla na místě vyslovit neplatnost (již způsobuje rozpor se stanovami či zákonem) toliko „konečného“ rozhodnutí orgánu strany (tedy rozhodnutí toho orgánu, které již nelze napadat vnitrostranickými prostředky), v případě rozhodnutí o vyloučení člena (o zrušení jeho členství) takový přístup v řadě případů nemusí dostačovat k ochraně zasaženého práva (tedy k nastolení stavu, jako by k rozhodnutí o vyloučení člena či o zrušení jeho členství nedošlo).
6) Neplyne-li ze stanov politické strany, že vysloví-li soud neplatnost „konečného“ rozhodnutí orgánu strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství), pozbývají bez dalšího účinky i všechna předchozí rozhodnutí orgánů strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství), je nutné (má-li být základnímu právu člena strany svobodně se sdružovat v politických stranách poskytnuta efektivní ochrana), aby tento důsledek plynul z rozhodnutí soudu o žalobě dotčeného člena.
7) Uvedeného výsledku lze dosáhnout tím, že soud – dospěje-li v řízení podle §16a zákona k závěru o důvodnosti návrhu na zahájení řízení, jímž se dotčený člen domáhá soudní ochrany proti rozhodnutí orgánu politické strany o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství) – vysloví neplatnost všech rozhodnutí, jimiž orgány politické strany rozhodly o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství).
8) Soud také může za analogické aplikace §242 o. z. rozhodnout o tom, že vyloučení člena strany je neplatné. I v důsledku takového výroku rozhodnutí soudu pozbudou účinků všechna rozhodnutí o vyloučení dotčeného člena ze strany (o zrušení jeho členství), a bude nastolen stav, jako by k rozhodnutí o vyloučení člena (o zrušení jeho členství) nedošlo.
[20] Z řečeného se podává, že dospěje-li soud v řízení podle §16a zákona k závěru o důvodnosti návrhu na zahájení řízení, jímž se dotčený člen domáhá soudní ochrany proti rozhodnutí orgánu politické strany o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství), vysloví neplatnost všech rozhodnutí, jimiž orgány politické strany rozhodly o jeho vyloučení (o zrušení jeho členství), popř. rozhodne za analogické aplikace §242 o. z. tak, že vyloučení člena strany je neplatné. Vyslovit neplatnost pouze „konečného“ rozhodnutí orgánu strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství) lze pouze tehdy, plyne-li ze stanov politické strany, že v důsledku takového rozhodnutí pozbývají bez dalšího účinky i všechna předchozí rozhodnutí orgánů strany o vyloučení člena ze strany (o zrušení jeho členství).
[21] V poměrech projednávané věci odvolací soud vycházel z odlišného výkladu §16a zákona, podle něhož je úkolem soudu (stejně jako v případě rozhodnutí, která nezasahují do základních práv členů strany a která lze přesto napadat u soudu podle §16a zákona) „odstranit“ toliko konečné rozhodnutí orgánu strany a ponechat na tomto orgánu, aby opětovně završil proces vyloučení člena strany (dovolatele) tím, že znovu rozhodne o jeho opravném prostředku podaném proti „prvostupňovému“ rozhodnutí o zrušení členství. Uvedený výklad však odporuje výše vyloženým závěrům přijatým Nejvyšším soudem.
[22] Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
[23] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že s účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti orgánu politické strany, a to i v případě, že jde o rozhodnutí o vyloučení člena strany (o zrušení jeho členství), řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017). V projednávané věci však bylo řízení zahájeno u soudu prvního stupně dne 27. 9. 2013, a věcnou příslušnost i „charakter“ řízení je třeba posuzovat podle tehdy účinného znění občanského soudního řádu. Jde tedy o řízení sporné a v prvním stupni jsou příslušné okresní soudy.
[24] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
[25] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu