ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.159.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 159/2020-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce F. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, PSČ 674 01, proti žalovanému M. d., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Martinákova 2900/7, PSČ 796 01, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 34/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019, č. j. 4 Co 19/2019-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.581,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 23 C 34/2018-128, ve znění usnesení ze dne 8. 8. 2019, č. j. 23 C 34/2018-152, zamítl žalobu o zaplacení 4.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že „L. S. je autorem divadelních inscenací Dobytí severního pólu a C. v říši hudby, které vytvořil pro soubor tzv. Divadla J. C. jako režisér na základě zapracování literárního textu divadelních her Dobytí severního pólu a C. v říši hudby, jichž je společně se Z. S. spoluautorem, čímž vznikla samostatná umělecká díla“ (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, přičemž ve věci nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah.
[4] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
[5] Dovolatel podle obsahu dovolání otevírá jedinou otázku, a to zda výsledkem činnosti divadelního režiséra je autorské dílo, či umělecký výkon. Odpověď na tuto otázku přitom plyne ze zcela jasného, výkladové potíže nepřipouštějícího znění §67 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
[6] Nejvyšší soud (na rozdíl od dovolatele) nemá žádné pochybnosti o tom, že výkon (divadelního) režiséra je podle §67 autorského zákona uměleckým výkonem, nikoliv autorským dílem, a že režisér je výkonným umělcem (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. 3 Co 22/2001, uveřejněný pod číslem 70/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou použitelné i v poměrech autorského zákona).
[7] Nejvyšší soud není povinen (jak se dovolatel mylně domnívá) položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, jestli „brání čl. 2 písm. a) a čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, tomu, aby vnitrostátní právní úprava upírala autorskoprávní ochranu divadelním inscenacím, které byly vytvořeny divadelním režisérem“.
[8] Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (viz obdobně rozsudky Soudního dvora Evropské Unie ze dne 16. 6. 2005, ve věci C-105/03, trestní řízení proti Marii Pupino , body 44 a 47, ze dne 4. 7. 2006, ve věci C-212/04, Konstantinos Adeneler , bod 110, ze dne 15. 4. 2008, ve věci C-268/06, Impact , bod 100, ze dne 24. 1. 2012, ve věci C-282/10, Dominguez , bod 25, a ze dne 15. 1. 2014, ve věci C-176/12, Association de médiation sociale , bod 39, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 38, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2513/2014, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 293/2017, bod 38).
[9] Jelikož by jiný výklad, než který je uveden v odstavci [6], byl výkladem contra legem , nemůže být odpověď na dovolatelem vymezenou otázku unijního práva významná (relevantní) pro řešení daného případu, a proto povinnost položit Soudnímu dvoru Evropské Unie předběžnou otázku národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità , či usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. 5. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu