ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.227.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 227/2018-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky BENET GROUP, a. s. , se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25147048, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, PSČ 170 00, za účasti 1) C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Hanou Kundratovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, PSČ 140 00, a 2) M. R. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, o určení neexistence rozhodnutí jediného akcionáře přijatých při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti a o určení vlastnického práva k akciím , o žalobě na obnovu řízení podané M. R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008, č. j. 49 Cm 292/2001-381, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 14 Cmo 440/2008-472, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 38/2013, o dovolání navrhovatelky a C. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2017, č. j. 14 Cmo 97/2017-300, takto:
I. Dovolání navrhovatelky se odmítá .
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2017, č. j. 14 Cmo 97/2017-300, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Cm 38/2013-237, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou na obnovu řízení doručenou Městskému soudu Praze telefaxem dne 4. 2. 2013 a doplněnou dne 6. 2. 2013 se M. R. (dále též jen „M. R.“) domáhá obnovy řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 292/2001 s tím, že důvodem obnovy řízení je vydání rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 To 510/2012.
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 49 Cm 38/2013-237, povolil obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 49 Cm 292/2001.
[3] Vyšel přitom z toho, že:
1/ Rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č. j. 49 Cm 292/2001-381, Městský soud v Praze určil, že rozhodnutí M. R. ze dne 27. 4. 2001 a ze dne 2. 5. 2001 nejsou rozhodnutími jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady C. (dále též jen „společnost“) [výrok I.] a že navrhovatelka je vlastníkem a držitelem 20 akcií na majitele společnosti (dále též jen „akcie“) [výrok II.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
2/ Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky a M. R. rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 14 Cmo 440/2008-472, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., ve výroku IV. je změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3/ Podle odvolacího soudu měla navrhovatelka akcie nepřetržitě v držení od jejich nabytí od M. R., tj. od 26. 11. 2000, až do 30. 4. 2001, kdy byly předány do úschovy Policie České republiky. Je tedy vyloučeno, aby M. R. koupil dne 27. 4. 2001 akcie od společnosti RABIT s. r. o. V řízení sice bylo zjištěno, že existují dvě sady akcií, avšak pouze jedna z nich mohla představovat originální cenné papíry. Časový sled událostí popsaný soudem prvního stupně nasvědčuje tomu, že M. R. nemohl nabýt od společnosti RABIT s. r. o. originální akcie. V době, kdy byla vlastníkem všech akcií navrhovatelka, nemohl M. R. „odvozovat od těchto akcií rozhodovací právo“.
4/ Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 2. 2010.
5/ Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2012, č. j. 3 T 73/2010-1975, byl M. R. podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat zločin padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, za použití §238 trestního zákoníku.
6/ Krajský soud v Ostravě k odvolání M. R. rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 To 510/2012, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl, že M. R. a Z. P. se podle §226 písm. a) trestního řádu zprošťují obžaloby pro uvedený skutek, když nebylo prokázáno, že by padělky skutečně vytvořili, naopak bylo prokázáno, že po celou dobu disponovali pravými akciemi, tedy nebylo prokázáno, že by se žalovaný skutek vůbec stal.
7/ Odvolací soud dospěl v trestním řízení k závěru, že tutéž originální sadu akcií, kterou dne 26. 11. 2000 M. R. předal navrhovatelce, znovu nabyl dne 27. 4. 2001 a následně činil kroky jako držitel originální a původní sady akcií a jako jediný akcionář společnosti. Dne 30. 4. 2001 byly dány do úschovy Policie České republiky padělky původní sady akcií.
8/ Rozsudek odvolacího soudu v trestní věci nabyl právní moci dne 12. 12. 2012.
[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba na obnovu řízení byla podána v zákonné subjektivní lhůtě tři měsíce, neboť rozsudek trestního soudu nabyl právní moci dne 12. 12. 2012 a žaloba na obnovu řízení byla podána 4. 2. 2013 telefaxem a doplněna 6. 2. 2013. Zároveň byla zachována i objektivní tříletá lhůta běžící od právní moci rozhodnutí ve věci sp. zn. 49 Cm 292/2001, tj. od 5. 2. 2010.
[5] Soud dále uvedl, že zprošťující rozsudek trestního soudu představuje novou skutečnost, která by pro M. R. mohla přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť byl zproštěn obžaloby pro zločin padělání a pozměňování peněz a „po rozsáhlém dokazování se pak trestní soud v odůvodnění vyslovil i k otázce pravosti a nepravosti předmětných akcií a legitimity následného jednání M. R.“.
[6] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky a společnosti v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
[7] Jde přitom již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, když první zamítavé usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2014, č. j. 49 Cm 38/2013-66, Vrchní soud v Praze k odvolání M. R. usnesením ze dne 27. 4. 2015,
č. j. 14 Cmo 189/2014-125, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a druhé zamítavé usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, č. j. 49 Cm 38/2013-148, Vrchní soud v Praze k odvolání M. R. usnesením ze dne 8. 6. 2016, č. j. 14 Cmo 94/2016-167, rovněž zrušil a věc opětovně vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[8] Odvolací soud (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4415/2009, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 742/2016) uvedl, že nové rozhodnutí jako důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), je také rozhodnutí, které bylo vydáno až po skončení původního řízení a řeší jinak předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro původní řízení.
[9] Podle odvolacího soudu vyšly soudy v původním řízení ze skutkového závěru, podle něhož měla navrhovatelka pravé akcie nepřetržitě u sebe od 26. 11. 2000 až do 30. 4. 2001, kdy tyto akcie uložila od úschovy Policie České republiky, M. R. proto nemohl dne 27. 4. 2001 nabýt pravé akcie od společnosti RABIT s. r. o. V trestním řízení učinil soud jiný závěr, podle něhož originální sadu akcií, kterou dne 26. 11. 2000 M. R. předal navrhovatelce, znovu nabyl dne 27. 4. 2001, následné kroky činil jako držitel původní sady akcií a do úschovy Policie České republiky byly dány padělky původní sady akcií.
[10] Odvolací soud uvedl, že „stěžejní otázka pro spor o určení vlastnictví akcií (a o určení, že rozhodnutí učiněná M. R. nejsou rozhodnutím jediného akcionáře přijatá při výkonu působnosti valné hromady) byla v trestním řízení posouzena jinak, a to přímo vyvrácením skutečnosti, na níž postavil soud v původním řízení své rozhodnutí“.
[11] Odvolací soud konstatoval, že soud je v občanskoprávním řízení podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a kdo je spáchal, ale musí vycházet i z jiných rozhodnutí vynesených v trestním řízení a dbát o to, aby se s nimi nedostal do rozporu. Výrokem zprošťujícího rozsudku není soud vázán, avšak nemůže pominout zprošťující rozsudek, jestliže se v něm konstatuje, že skutek, ze kterého vyvodil svůj závěr civilní soud, se nestal, nebo že ho nespáchal obžalovaný.
[12] Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „zjištění učiněná v trestním řízení mohou pro M. R. přivodit příznivější rozhodnutí v této věci“ a uvedl, že „skutkové závěry učiněné ve zprošťujícím rozsudku jsou pro samotné povolení obnovy dostačující“.
[13] Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně, podle něhož byla zachována tříměsíční subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení, která běží od právní moci nového rozhodnutí (odkazuje přitom na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 526/2012, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3871/2009), a rovněž tříletá objektivní lhůta plynoucí od právní moci rozsudku ve věci sp. zn. 49 Cm 292/2001.
[14] Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání navrhovatelka a společnost.
I. K dovolání navrhovatelky.
[15] Nejvyšší soud dovolání navrhovatelky odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[16] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož byla dodržena subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že:
1/ Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §228 odst. 1 o. s. ř. Uplatněným důvodem žaloby – důvodem obnovy řízení – je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě.
2/ Je-li důvodem obnovy řízení rozhodnutí soudu, které nemohl účastník bez své viny v původním řízení použít, může jím být jen rozhodnutí pravomocné.
3/ Subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení podle §233 odst. 1 o. s. ř. běží účastníkovi, který byl rovněž účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nové rozhodnutí, od právní moci nového rozhodnutí.
[17] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1268/2009, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2586/2009, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3871/2009.
[18] Vyšel-li odvolací soud ze skutkových zjištění, podle nichž M. R. podal žalobu na obnovu řízení dne 4. 2. 2013 a uvedl v ní jako důvod obnovy řízení vydání rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 To 510/2012, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2012, nelze jeho závěru o zachování subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení nic vytknout.
II. K dovolání společnosti.
[19] Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o §237 o. s. ř., majíc za to, že „zásadními otázkami pro řízení bylo posouzení důvodnosti obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř. a v souvislosti s tím i posouzení dodržení subjektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení“, které odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
[20] Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení počala běžet dnem právní moci rozsudku odvolacího soudu v trestním řízení.
[21] Dovolatelka dále namítá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí v trestní věci mohlo přinést M. R. příznivější rozhodnutí ve věci, je v rozporu s doslovným zněním §135 odst. 1 o. s. ř. a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006, podle kterého je soud vázán pouze odsuzujícím rozhodnutím, tedy rozhodnutím o tom, že osoba spáchala trestný čin, nikoli zprošťujícím rozsudkem.
[22] Dovolatelka má za to, že zprošťující rozsudek nemůže být sám o sobě důvodem pro obnovu řízení a nemůže v žádném případě způsobit pro M. R. příznivější rozhodnutí ve věci, neboť civilní soud není vyhodnocením důkazů a odůvodněním rozsudku trestního soudu vázán.
[23] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[24] Ve vztahu k otázce dodržení subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, neboť nekonkretizuje (byť jen slovně) judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud (podle jejího mínění) při posuzování konkrétní otázky odchýlit; v této souvislosti neoznačuje ani žádné právní závěry, které by ve své rozhodovací praxi formuloval dovolací soud. V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení předestřené otázky; proto se jí nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[25] Bez ohledu na uvedené Nejvyšší soud považuje subjektivní lhůtu pro podání žaloby na obnovu řízení v projednávané věci za dodrženou, jak již bylo vysvětleno výše.
[26] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky důvodnosti žaloby na obnovu řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[27] Podle §135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1).
[28] Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
[29] Podle §228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
[30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1/ Rozhodnutími, jež coby důvod obnovy předjímá §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§135 odst. 2), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak.
2/ Soud je vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení), a o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutím o osobním stavu. Žádné jiné výroky a závěry jiných soudů či jiných orgánů civilní soud nezavazují a ten je povinen si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním hodnocení, samostatně.
3/ Nedošlo-li k rozhodnutí soudu v trestním řízení o tom, že byl spáchán trestný čin, neexistuje v rámci zprošťujícího rozhodnutí výrok, jímž by byl soud vázán. Soud v občanskoprávním řízení je za této situace oprávněn (a zároveň povinen) učinit potřebná skutková zjištění, včetně posouzení okolností, které byly řešeny v trestním řízení, a sám po zhodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. vyložit, jaká zjištění má za prokázaná, a na základě jakého skutkového stavu posoudil uplatněný nárok po stránce právní.
4/ Na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení §132 o. s. ř. proto soud může dospět k závěru, že skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán, v němž je zároveň spařováno jeho protiprávní jednání, se stal, přestože soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán.
[31] Srov. zejména usnesení ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, (a v něm citovaná judikatura), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 297/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011.
[32] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že zprošťující rozsudek vydaný v trestním řízení žádnou předběžnou otázku ve vztahu k původnímu civilnímu řízení závazně neřeší. Jinými slovy řečeno, trestní soud nelze ve smyslu shora citované judikatury považovat za „příslušný“ orgán povolaný k tomu, aby pro civilní soud závazně vyřešil otázku identifikace pravých akcií, kterou si předtím jako předběžnou posoudil civilní soud sám. Uvedené platí jak pro případ, kdy trestní soud jinak zhodnotil důkazy provedené dříve již civilním soudem, tak i pro případ, v němž trestní soud svůj skutkový závěr opřel o důkazy jiné, v civilním řízení neprováděné. V posléze uvedeném případě by důvodem pro obnovu řízení mohlo být nikoliv rozhodnutí trestního soudu, nýbrž tyto „jiné důkazy“, ovšem pouze za podmínek uvedených v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. existovaly-li takové důkazy již v době původního řízení, nemohl-li je účastník bez své viny v původním řízení použít a mohou-li přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení by začala účastníkovi běžet od té doby, kdy se o takových důkazech dozvěděl (§233 odst. 1 o. s. ř.).
[33] Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož skutková zjištění ve zprošťujícím rozsudku trestního soudu jsou pro povolení obnovy řízení dostačující, nemůže takový závěr obstát.
[34] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[35] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[36] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
[37] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu