ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.2834.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 2834/2019-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně FVE Petrovice a. s. , se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 24662721, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, PSČ 140 00, proti žalovanému L. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, PSČ 158 00, o zaplacení 797.968 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 228/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2018, č. j. 20 Co 222/2018-125, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 25 C 228 /2017-70, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 797.968 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
[2] Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dne 19. 4. 2018 odvolání.
[3] Tentýž soud usnesením ze dne 11. 6. 2018, č. j. 25 C 228/2017-91, řízení o odvolání žalovaného pro nezaplacení soudního poplatku zastavil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok).
[4] K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení před soudem prvního stupně (výrok II.).
[5] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Projednávanou věc je – vzhledem k datu podání odvolání žalovaným proti rozsudku soudu prvního stupně – nutno posuzovat podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), ve znění zákona č. 296/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 9. 2017 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, či ze dne 19. 12. 2018, sen. zn. 29 ICdo 158/2018).
[7] Otázka, kterou dovolatel formuluje v dovolání, totiž „zda oznámení o důvodech pro nezastavení řízení soudem pro neuhrazení soudního poplatku je nutno učinit pouze ve lhůtě pro uhrazení soudního poplatku ve smyslu §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, nebo ve lhůtě do nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu neuhrazení soudního poplatku“, je pouhou polemikou s výslovným a zcela jasným zněním §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích jež určuje, že „soud řízení nezastaví, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 (tj. lhůtě k zaplacení soudního poplatku) sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit“. Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř.
[8] V poměrech projednávané věci odvolací soud v souladu s citovaným ustanovením správně uzavřel, že jelikož žalovaný ve lhůtě určené soudem prvního stupně k zaplacení soudního poplatku za odvolání uvedené okolnosti soudu nesdělil ani nedoložil, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit, nelze výjimku stanovenou v §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích v projednávané věci uplatnit.
[9] Napadá-li dovolatel usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 20 Co 310/2018-120, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků dovolateli, s tím, že zmíněné usnesení „tvoří zčásti důvod“ pro napadené rozhodnutí, opomíjí, že na v uvedeném usnesení učiněných závěrech napadené rozhodnutí nespočívá. Podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[10] Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19), uzavřel, že žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění od 30. 9. 2017 podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení. Závěr, že žádost o osvobození od soudních poplatků lze podat až do právní moci rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku – který dovolatel analogicky uplatňuje při výkladu §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích – platí pouze pro řízení zahájená před 30. 9. 2017, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. V projednávané věci bylo odvolací řízení zahájeno (podáním odvolání) dne 19. 4. 2018.
[11] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu