ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.3232.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3232/2018-119
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému SALIMA družstvu Velim , se sídlem ve Velimi, Sokolská 24, PSČ 281 01, identifikační číslo osoby 47048361, zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o zaplacení 486.958 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 40/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, č. j. 6 Cmo 164/2017-87, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, č. j. 6 Cmo 164/2017-87, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 27. 4. 2016 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení 486.958 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o použití majetkového podílu ze dne 11. 5. 1998.
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2017, č. j. 39 Cm 8/2016-31, vyslovil místní nepříslušnost (výrok I.) a postoupil věc Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému (výrok II.).
[3] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, č. j. 47 Cm 40/2017-49, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[4] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) H. V., matka žalobce, uzavřela se žalovaným dne 11. 5. 1998 smlouvu o použití majetkového podílu (dále též jen „smlouva“), podle které „propůjčila“ svůj majetkový podíl ve výši 973.917 Kč žalovanému pro účely jeho podnikání.
2) V čl. III. smlouvy se žalovaný zavázal poskytovat H. V. úroky ve výši 1 % ročně.
3) Podle čl. V. písm. b) smlouvy měl žalovaný vydat H. V. majetkový podíl na její žádost po uplynutí 7 let ode dne podpisu smlouvy, pokud se strany nedohodnou jinak.
4) Žalovaný platil H. V. úroky podle smlouvy až do roku 2013, naposledy dne 20. 11. 2013.
5) H. V. zemřela dne 6. 12. 2013.
6) Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 2014, č. j. 27 D 2070/2013-44, je žalobce jako jeden z dědiců po zemřelé H. V. oprávněnou osobou z jedné poloviny.
7) Žalobce požádal žalovaného dopisem ze dne 11. 11. 2014, podaným na poštu dne 13. 11. 2014, o zaplacení jedné poloviny majetkového podílu, tj. částky 486.958 Kč.
8) Žalovaný v průběhu řízení namítl promlčení žalobou uplatněného práva.
[5] Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že H. V. jako věřitel a žalovaný jako dlužník mezi sebou sjednali úvěrovou smlouvu podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Věřiteli vzniklo právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků „podáním žádosti dlužníkovi po uplynutí 7 let od podpisu smlouvy“, tj. dne „11. 5. 2005“. Následujícího dne začala podle soudu běžet čtyřletá promlčecí doba (§392 odst. 1 a §397 obch. zák.), jež „skončila dne 12. 5. 2009“.
[6] Soud zároveň dodal, že placení sjednaných úroků se podle §407 odst. 2 obch. zák. považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se platí, a podstatným účinkem takového uznání je běh nové čtyřleté promlčecí doby. Jestliže poslední platbu úroků uskutečnil žalovaný v roce 2013, pak podle soudu „nejpozději od 1. 1. 2014 počala běžet poslední promlčecí doba“, která by „skončila v roce 2018“. S ohledem na „omezující objektivní“ desetiletou promlčecí dobu (§408 odst. 1 obch. zák.) však promlčecí doba „skončila dnem 12. 5. 2015“. Uplatnil-li žalobce svůj nárok podáním žaloby na plnění dne 27. 4. 2016, učinil tak podle soudu po uplynutí promlčecí doby.
[7] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 486.958 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[8] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož se smluvní strany dohodly, že „výzva bude učiněna nejdříve po uplynutí 7 let a poté kdykoli“. Jestliže „žalobce vyzval žalovaného k vrácení uvedené částky dopisem ze dne 11. 11. 2014 podaným na poštu dne 13. 11. 2014 a žalovaný výzvu obdržel, přičemž žalobu podal žalobce ve čtyřleté promlčecí lhůtě podle §391 odst. 1 obch. zák. dne 27. 4. 2016, tedy včas, není námitka promlčení důvodná a nárok je uplatněn důvodně.“
[9] I kdyby „výzva k vrácení částky mohla být poprvé vykonána po uplynutí 7 let od podpisu smlouvy, jak tvrdil žalovaný, tedy 12. 5. 2005, a od té doby by začala běžet objektivní desetiletá promlčecí doba, … byla by výzva žalobce k vrácení uvedené částky ze dne 11. 11. 2014 učiněna v této lhůtě, neboť ta skončila dne 12. 5. 2015“. Odvolací soud doplnil, že „ode dne 12. 5. 2005 také začala běžet dle §391 odst. 2 obch. zák. čtyřletá promlčecí doba pro učinění výzvy k vrácení. Tato lhůta by důsledkem uznání závazku – placení úroků skončila v roce 2018.“ Podal-li žalobce žalobu dne 27. 4. 2016, učinil tak podle odvolacího soudu „ve lhůtě“ uvedené v §391 odst. 1 obch. zák.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky běhu promlčecí doby v obchodněprávních vztazích, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[11] Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „u obchodněprávního závazku, kde není určena splatnost, běží nejprve promlčecí doba k právu učinit právní úkon ve smyslu §391 odst. 2 obch. zák. a následně po učinění vlastního právního úkonu (výzvy k plnění) počíná běžet nová promlčecí doba podle §391 odst. 1 obch. zák. Dovolatel má za to, že tato „konstrukce je v ostrém rozporu“ s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, zejména se závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 10/2014“).
[12] Dovolatel, cituje závěry R 10/2014, namítá, že počala-li promlčecí doba běžet dne 12. 5. 2005, kdy mohl žalobce (resp. jeho právní předchůdkyně) po uplynutí ve smlouvě určených 7 let objektivně požádat o splnění závazku, pak podle §391 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §408 odst. 1 obch. zák. uplynula nejpozději dne 12. 5. 2015. Žalobcova výzva k plnění ze dne 11. 11. 2014 nemohla běh promlčecí doby nijak ovlivnit. Byla-li žaloba podána u soudu dne 27. 4. 2016, stalo se tak podle dovolatele po uplynutí objektivní promlčecí doby.
[13] Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného považuje dovolání za vadné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, popř. aby je jako nedůvodné zamítl.
[15] Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a podle obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
[16] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené otázky běhu promlčecí doby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[17] Podle §340 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec 2).
[18] Podle §391 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec 1). U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec 2).
[19] Podle §392 odst. 1 obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Spočívá-li obsah závazku v povinnosti nepřetržitě vykonávat určitou činnost, zdržet se určité činnosti nebo něco strpět, počíná promlčecí doba běžet od porušení této povinnosti.
[20] Podle §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
[21] Nejvyšší soud již v dovolatelem přiléhavě citovaném rozsudku R 10/2014, odůvodnil a formuloval závěry, podle nichž:
1) Úprava obsažená v §392 odst. 1, větě první, obch. zák. předpokládá, že splatnost závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím.
2) Není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. §340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku.
3) V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu §391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla podle §392 odst. 1 věty první obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v §391 odst. 1 obch. zák.
4) Jestliže tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet (v souladu s §391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat, pak není důvodem ke změně jejího počátku (k použití §392 odst. 1 věty první obch. zák.) okolnost, že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal (dle §340 odst. 2 obch. zák.).
[22] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že marným uplynutím desetileté lhůty počítané ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé, se právo na zaplacení peněžité pohledávky podle §408 odst. 1 obch. zák. promlčí (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[23] V poměrech projednávané věci si strany ujednaly, že dlužník vydá majetkový podíl věřiteli na jeho žádost po uplynutí 7 let od podpisu smlouvy. Jelikož doba splatnosti závazku nebyla určena dohodou, právním předpisem ani rozhodnutím, začala promlčecí doba v souladu s §391 odst. 1 obch. zák. běžet již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění požádat, tj. dnem 12. 5. 2005. Žádost žalobce o vydání majetkového podílu ze dne 11. 11. 2014 neměla na počátek běhu promlčecí doby žádný vliv.
[24] Desetiletá promlčecí doba podle §408 odst. 1 obch. zák. marně uplynula dne 12. 5. 2015 (srov. §122 odst. 2 obč. zák.). Podal-li žalobce u soudu žalobu dne 27. 4. 2016, učinil tak až po marném uplynutí promlčecí doby.
[25] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[26] V něm se odvolací soud především vypořádá s obranou žalobce, podle níž žalovaným uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Neopomene přitom zohlednit závěry ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[27] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[28] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu