ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3320.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3320/2018-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Kuboněm, advokátem, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, proti žalované RSJ Securities a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00884855, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení 56.188,40 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 49/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Cmo 61/2018-296, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 17.375,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 47 Cm 49/2015-260, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 11. 12. 2017, č. j. 47 Cm 49/2015-282, zamítl žalobu o zaplacení 56.188,40 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu řadu otázek týkajících se výkladu zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen „zákon“), a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/31/ES (dále jen „směrnice MiFID“), a to:
- zda vede opomenutí obchodníka s cennými papíry provést tzv. test vhodnosti podle čl. 19 odst. 4 směrnice MiFID a §15h odst. 1 zákona u neprofesionálního investora k absolutní neplatnosti smlouvy o obhospodařování uzavřené mezi obchodníkem a investorem, resp. k odpovědnosti obchodníka s cennými papíry za škodu z titulu provedení nevhodného obchodu s investičním nástrojem v rámci investiční služby podle §4 odst. 2 písm. d) zákona;
- zda je obchodník s cennými papíry v rámci investiční služby podle §4 odst. 2 písm. d) zákona oprávněn provést obchod s investičním nástrojem, který není výslovně povolen sjednanou investiční strategií;
- zda je porušena zákonná povinnost poskytovat investiční služby s odbornou péčí dle §11a zákona a povinnost jednat kvalifikovaně, čestně a v nejlepším zájmu zákazníka dle §15 odst. 1 zákona, pokud obchodník neprovede řádnou diverzifikaci portfolia zákazníka, které mu bylo svěřeno k obhospodařování na základě volné úvahy v rámci sjednané investiční strategie;
- zda je obchodník s cennými papíry povinen sdělit neprofesionálnímu investorovi srozumitelné a pravdivé informace o investiční strategii, riziku nedostatečné diverzifikace portfolia a vlivu kolísání úrokových sazeb na výnos, jsou-li tyto informace nutné pro správné pochopení podstatných prvků nabízených a poskytovaných investičních služeb.
[5] Při formulaci uvedených otázek však dovolatel vychází z odlišného skutkového stavu, než na kterém založil své rozhodnutí odvolací soud, namítaje, že v projednávané věci nebyla respektována zákonná pravidla hodnocení důkazů, že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že částečně je „hodnocení těchto závěrů nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého zdůvodnění“.
[6] Odvolací soud přitom v projednávané věci uzavřel, že dovolatel jako „představitel“ České pojišťovny, a. s., sám kontaktoval žalovanou s žádostí o uzavření smlouvy o „exklusivním“ investování jeho prostředků, „materiálně“ věděl vše o investování, byl žalovanou informován o investičním nástroji a jeho rizicích, dále že žalovaná svou informační povinnost splnila prostřednictvím písemných podání, elektronickou poštou a ústními jednáními, zvolená investiční strategie odpovídala finančním možnostem a investičnímu profilu dovolatele a zároveň bylo prokázáno, že existovala diverzifikace portfolia. Na zvolení příslušné investiční strategie se dovolatel sám podílel, neboť měl předchozí zkušenosti s investováním prostřednictvím žalované.
[7] Jinak řečeno, odvolací soud měl za prokázané, že k poskytnutí potřebných informací dovolateli ze strany žalované došlo a že předmětné obchody byly uzavřeny v souladu se sjednanou investiční strategií a nebyly pro dovolatele nevhodné.
[8] Ačkoliv tedy dovolatel napadá právní posouzení projednávané věci, činí tak jednak prostřednictvím námitek proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež nejsou dle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, jednak námitkami směřujícími vůči hodnocení důkazů.
[9] Hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[10] Za daných skutkových okolností není napadené rozhodnutí v rozporu se závěry Nejvyššího soudu přijatými v rozsudku ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, uveřejněném pod číslem 91/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[11] K otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dodává, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V poměrech projednávané věci pak nelze dovodit, že by případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolateli bránily v uplatnění jeho práv.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu