ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.627.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 627/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Mgr. D. K. , zastoupené Mgr. Jiřím Hnátem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30a, PSČ 140 00, za účasti XIO.CZ, a. s. , se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2064/48, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26226260, o jmenování členů orgánů společnosti, o žalobě pro zmatečnost podané navrhovatelkou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2014, č. j. 78 Cm 192/2013-170, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 16/2014, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2016, č. j. 4 Co 61/2015-32, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. března 2015, č. j. 26 Cm 16/2014-11, nepřiznal navrhovatelce osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl návrh navrhovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. ani podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 o. s. ř., odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle §138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále ze dne 30. června 2015, sp. zn. 33 Cdo 5438/2014, ze dne 20. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 286/2015, nebo ze dne 20. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 2674/2016, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V podání doručeném soudu prvního stupně dne 22. prosince 2014 označeném jako žaloba pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2014, č. j. 78 Cm 192/2013-170, navrhovatelka uvádí, že spatřuje důvod zmatečnosti v §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., tvrdíc, že „soudem bylo rozhodnuto v důsledku trestného činu soudce, který při rozhodování nerespektoval výše uvedený judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. srpna 2014, č. j. 22 Cdo 1939/2014-477, žalobkyni poškodil tím, že ji v usnesení napadeném touto žalobou pomluvil a navíc soud nerespektoval ani zákon o. s. ř., když při rozhodování se odvolal na starší rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který dne 27. února 2014 na základě podání žalobkyně z 1. července 2013 přiznal žalobkyni osvobození od soudního poplatku za řízení v rozsahu 50 %. Prvoinstanční soud měl při rozhodování vycházet z aktuálních informací o majetkových poměrech žalobkyně a z Nejvyšším soudem vydaných judikátů, což neudělal, poškodil žalobkyni na jejích právech a způsobil jí škodu řádově v desítkách tisíc korun“, což má navrhovatelka za trestné.
Pravomocné rozhodnutí soudu je postiženo zmatečností podle §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. v případě, že jednání soudce nebo přísedícího představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku (a jde tedy ve smyslu §13 odst. 1 trestního zákoníku o trestný čin), a že v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003, nebo ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013).
Navrhovatelka v žalobě netvrdila skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že jednání soudce, který vydal napadené rozhodnutí, naplnilo znaky konkrétního trestného činu uvedené v trestním zákoníku. Jestliže odvolací soud za této situace uzavřel, že žalobě nemůže být vyhověno, neboť navrhovatelka netvrdila ani neprokázala naplnění zmatečnostního důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., a tudíž se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, učinil tak v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu