ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.100.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 100/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky O. A., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 18 Co 174/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 127/2005 (žalobkyně O. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 5. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 15. 12. 2005, čj. 16 C 127/2005-38, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je vlastnicí domu čp. 1320 a pozemků parc. č. 2072 a 2073 v katastrálním území N. (P. 4). Žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně (do rozhodnutí ve věci samé) i žalovaného (do rozhodnutí o nákladech řízení) byla rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 18 Co 174/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání obou účastníků řízení nejsou důvodná.
Odvolací soud uváděl, že v této právní věci spočívalo jádro sporu v právním posouzení otázky týkající se toho, zda žalobkyně, jejíž nemovitostí převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 za podmínek uvedených v restitučních předpisech, a která nebyla se svou žalobou, podanou podle restitučních předpisů, úspěšná proto, že nesplňovala jednu z podmínek uvedených v restitučních předpisech – zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), a to státní občanství České republiky, se může domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR i na nálezy Ústavního soudu ČR dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu taková možnost ochrany práv podle obecných předpisů dána není.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobkyně se již v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 (pod sp. zn. 16 C 195/95) domáhala vydání týchž nemovitostí (o něž jde v této právní věci sp. zn. 16 C 127/2005 Obvodního soudu pro Prahu 4), ale nebylo jí rozhodnutím soudu vyhověno, protože v období 1977 až 1995 nebyla čs. státní občankou (státní občanskou České republiky).
Odvolací soud byl také toho názoru, že žalobkyně pozbyla vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v její žalobě, na základě „postupního prohlášení ze dne 17. 12. 1973, učiněného podle tehdejší právní úpravy o darech ve prospěch státu bratrem žalobkyně L. N., který ovšem jednal na základě plné moci od žalobkyně“. Svého nároku na vydání těchto nemovitostí se tedy mohla žalobkyně domáhat jen podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., když tu došlo k darování nemovitostí, učiněnému v tísni (§6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb.) a když určovací žaloba podle obecných předpisů (srov. §80 písm. c/ občanského soudního řádu) tu nepřichází v úvahu.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a měl rovněž za to, že soud prvního stupně tu správně ohledně náhrady nákladů řízení uplatnil ustanovení §150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 26. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 21. 9. 2006 podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejím dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka měla za to, že „je třeba odmítnout právní názor, že by stanovením podmínek ve zvláštním předpise automaticky docházelo k vyloučení možnosti uplatňovat nároky podle obecné právní úpravy. Jestliže právní předpis umožňuje obecně uplatňovat nárok pro skupinu osob stanovením zvláštní úpravy pro část těchto osob, nedochází k vyloučení postupu jiné části těchto osob podle úpravy obecné“. V případě žalobkyně tu nešlo o právní vztah podle úpravy v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ani o vztah upravený podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); žalobkyně totiž nebyla oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., její právní vztah tu nebyl upraven podle restitučních předpisů a žalobkyně tedy nemohla žádat o vydání nemovitostí podle ustanovení §5 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně jako osoba, která nesplňovala podmínky stanovené restitučním předpisem, není vyloučená z možnosti domáhat se svého práva s použitím obecných předpisů; opačný výklad, podle názoru dovolatelky „z ničeho nevyplývá“. Dovolatelka je toho názoru, že na její straně tu bylo dáno legitimní očekávání splnění jejího nároku, takže tu nelze argumentovat tím, že nemá v tomto sporu naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Žalované město ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky navrhovalo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Je toho názoru, že v této právní věci bylo soudy obou stupňů rozhodnuto správně. V takovýchto případech se obecná právní úprava může uplatnit jen v případě, že jde o vztah, který restituční předpis neupravuje; na případy, kdy jde o vztah, který restituční předpis neupravuje a nelze tento předpis úspěšně aplikovat, když oprávněná osoba nesplňuje některou z podmínek, kladených na oprávněné osoby, se vztahuje možnost ochrany práva podle obecných předpisů.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí dovolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právní úpravou restituční povahy, jež je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle restitučních předpisů, a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (anebo i bez úspěchu uplatnila) svůj nárok podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948, a restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnění práva k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a jinými majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který stát nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před čtyřiceti či padesáti lety, by tak byla nerušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozích vlastníků a mohly spoléhat na zásadu důvěry v zápis v evidenci nemovitostí (v katastru nemovitostí).
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky a v němž i odvolací soud vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože odvolací soud neřešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla nyní rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle těchto ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovaným městem na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu