ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1013.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1013/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 10. 2011, sp. zn. 18Co 388/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6C 18/2007 (žalobce Ing. K. M., P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Madejem, advokátem, 110 00 Praha 1, Palackého 11, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení výše restitučního nároku), takto:
I. Dovolání se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 16. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 12. 5. 2011, č. j. 6C 18/2007-65. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že hodnota žalobcova restitučního nároku (podle rozhodnutí Pozemkového úřadu P. z 9. 11. 1993, č. j. PÚ 3587/92) za nevydanou ideální polovinu pozemku (PK) v katastrálním území P. (obec P.), vedenou nyní v katastru nemovitostí jako část pozemku v uvedeném katastrálním území, činí 110.000,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. 10. 2011, sp. zn. 18 Co 388/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 12. 5. 2011, č. j. 6C 18/2007-65, a to tak, že bylo určeno, že hodnota restitučního nároku žalobce uváděného v jeho žalobě ze 16. 12. 2005 činí 110.000,- Kč. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.
Odvolací soud pokládal za prokázáno, že ideální polovina pozemku, o nějž jde v tomto řízení, byla otci žalobce K. M. (který ji nabyl koupí podle smlouvy z 18. 2. 1941) vyvlastněna rozhodnutím rady bývalého Obvodního národního výboru z 26. 5. 1955 (č. j. výst. 706 a 792/55), a to „za tím účelem, aby pozemku bylo použito jako stanoviště pro stavbu obytných domů Ministerstva vnitřního obchodu“, když tento pozemek byl už podle směrného plánu Útvaru rozvoje hlavního města P. určen k zastavění a podle náčrtku úpravy širšího území pro stavební obvod č. 196 v P. ze 14. 3. 1995 se nacházel v ploše navrhované pro zástavbu; podle výměru referátu pro výstavbu bývalého Ústředního národního výboru hlavního města P. z 5. 11. 1953 (zn. XI/1-127, 4-5.11.53-Ne/Ja) byl potom uvedený pozemek, o nějž jde v tomto soudním řízení, zahrnut podle ustanovení §10 odst. 1 vládního nařízení č. 51/1950 Sb. do stavebního obvodu č. 233 uvedeného orgánu výstavby hlavního města P. Dále odvolací soud vycházel z toho, že podle znaleckého posudku č. 32/2011 znalce Ing. J. H. (znalce z oboru ekonomika) ohledně spoluvlastnického podílu předmětného pozemku činí (podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) cena předmětného majetkového podílu ke dni 24. 6. 1991 110.000,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Nepokládal však za správný názor soudu prvního stupně, že rozhodující skutečností pro ocenění restitučního nároku žalobce je tu označení předmětného pozemku v katastru nemovitostí v době vyvlastnění pozemku jako role.
Odvolací soud poukazoval na ustanovení §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. (po novelizaci zákonem č. 131/2006 Sb.), v němž bylo k otázce „Postupu při převodu jiného zemědělského pozemku“ uvedeno: „Cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobních užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního úřadu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11“. Z citovaného ustanovení tedy, podle názoru odvolacího soudu, vyplývá, že i zařazení předmětného pozemku (v době jeho odnětí) do územně plánovací dokumentace jako pozemku určeného k zastavění znamená, že takový pozemek bude pro účely vypořádání restitučního nároku považován za pozemek stavební. Žalobce takové zařazení předmětného pozemku do územně plánovací dokumentace, podle názoru odvolacího soudu, prokázal.
Odvolací soud měl za to, že bylo třeba vycházet z tehdy platných právních předpisů, jímž byl především zákon č. 280/1949 Sb. ze dne 19. 12. 1949, o územním plánování a výstavbě obcí, ve znění zákona č. 57/1953 Sb., jenž v ustanovení §5 jako jeden z nástrojů územního plánování specifikoval i „Stavební obvod“ (1/ Pro každou obec, v níž se mají provádět pozemní stavby a veřejná zařízení s nimi související se určí jeden nebo více stavebních obvodů, a to tak, aby byl zajištěn účelný hospodárný a ucelený stavební vývoj obce, popřípadě i asanace nebo přestavba jádra obce. 2) Není-li stavební obvod určen podrobným plánem, může jej určit krajský národní výbor po slyšení místního a okresního národního výboru. Obdobně může být stavební obvod změněn, a to i když byl určen podrobným plánem. 3) Pozemní stavby a veřejná zařízení lze provádět jen ve stavebním obvodu. Toto omezení neplatí pro stavby k účelům obrany státu pro potřeby vojenské správy, jakož i pro některé jiné druhy staveb, které určí vláda nařízením). Byl tedy odvolací soud toho názoru, že prokázal-li žalobce, že předmětný pozemek byl v souladu s tehdy platným územním zákonem zařazen do stavebního obvodu, a to rozhodnutím z 5. 11. 1953, vydaným na základě prováděcího právního předpisu k územnímu zákonu (viz vládní nařízení č. 51/1950 Sb.), prokázal tím i určení tohoto pozemku k zastavění. Podle názoru odvolacího soudu také z ostatních provedených důkazů nepochybně vyplývá, že v době odnětí pozemku státem byl již určen k zastavění. Pro účely restitučního zákona měl tedy být, podle názoru odvolacího soudu, oceněn jako pozemek stavební; tuto cenu pak žalobce soudu prokázal předloženým znaleckým posudkem, když ke správnosti tohoto posudku žalovaný ostatně nevznesl žádné námitky.
Odvolací soud proto podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR dne 1. 11. 2011 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 12. 12. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 19. 10. 2011 (sp. zn. 18 Co 388/2011 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval uvedený dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatel je, na rozdíl od názoru odvolacího soudu přesvědčen o tom, že „pozemek odňatý právnímu předchůdci žalobce nebyl pozemkem stavebním a měl zemědělský charakter (role)“. Za správný je třeba považovat právní názor soudu prvního stupně, že rozhodující tu bylo označení odňatého pozemku v katastru nemovitostí v době vyvlastnění pozemku právnímu předchůdci žalobce, s tím, že „ke změně druhu pozemku tu mohlo dojít jen tehdy, byl-li pozemek prokazatelně zařazen do zastavovacího plánu“.
Za nesprávný považuje dovolatel i názor odvolacího soudu ohledně ocenění pozemku, o nějž jde v tomto řízení, když totiž odvolací soud dovodil, že zařazení předmětného pozemku (v době jeho odnětí státem) do územně plánovací dokumentace jako pozemku určeného k zastavění údajně znamená, že takový pozemek bude pro účely vypořádání restitučního nároku považován za pozemek stavební. Poukaz odvolacího soudu na ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb. tu není na místě. Toto ustanovení právně reguluje postup oceňování při převodu pozemků zařazených do veřejných nabídek Pozemkového fondu ČR, případně při převodu pozemků prováděných Pozemkovým fondem ČR mimo veřejnou nabídku ve smyslu ustanovení §11a odst. 1, 3 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel zdůrazňuje, že ustanovení §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. nijak nereglementuje postup při oceňování pozemků odňatých oprávněným osobám; ustanovení §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. upravuje postup při ocenění náhradních pozemků; o takový případ tu však nešlo.
Přípustnost dovolání je v daném případě dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
V daném případě byla projednávaná právní věc posouzena osudy obou stupňů (byť i s rozdílnými konečnými závěry) zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a podle ustanovení §11a odst. 13, §16 odst. 1, §18a a §28a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §16 odst. 1, věta první, zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši odňatého pozemku stanovená podle §28a zákona č. 229/1991 Sb., pokud tento zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. se náhrady podle tohoto zákona poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 Sb., a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Také v ustanovení §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. se ohledně stanovení ceny pozemků poukazuje na vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž je tu uvedeno, že pozemky určené schválenou územní plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební.
Podle ustanovení §18a zákona č. 229/1991 Sb. spočívá náhrada od pozemkového fondu v poskytnutí nemovitosti ve správě pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem (srov. nařízení vlády ČR č. 504/1992 Sb., o výši náhrady v hotovosti poskytované dle zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Předpokladem poskytnutí finanční náhrady za pozemek je to, že nelze oprávněné osobě poskytnout jiný pozemek (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 53/131/).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k výkladovým závěrům k těmto předpisům, jak jsou tyto závěry zatím obsaženy v publikované soudní judikatuře (ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), nebylo v tomto případě možné dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu z 19. 10. 2011 (sp. zn. 18 Co 188/2011 Městského soudu v P.), proti němuž směřuje dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR, bylo na místě označit jako rozhodnutí o projednání právní věci s použitím nesprávného právního předpisu nebo jako rozhodnutí, v němž by si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jeho text na str. 13/45/). Odvolací soud aplikací ustanovení §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., které svým zněním připouští, že „pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací (bez bližší konkretizace této dokumentace) k zastavění, budou označeny jako pozemky stavební“. Obdobně na daný případ, nepřikročil k zjevně nesprávnému výkladu právního předpisu; odvolacímu soudu nelze tu také v konkrétním případě vytknout nerespektování jiného podkladu pro ocenění pozemků uvedeného druhu, který by byl v právním předpise stanoven.
Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné tak, aby bylo na místě je zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatele, jež bylo dovoláním přípustným, ale nebylo shledáno dovoláním důvodným.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. května 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu