ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1018.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1018/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o., zastoupeného v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému M., s. a d. u. o. s., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 100.770.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 492/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004, č.j. 36 Co 68/2004-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovanému částku 58.160,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 2. 2004, č.j. 16 C 492/2000-95, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen žalobci zaplatit 100.770.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 19. 12. 1997 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení, vzniklých žalovanému jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím.
Odvolací soud, aniž zasáhl do skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že žalobce nevyužil podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, svého práva podat žalobu, domáhající se vyslovení rozporu se zákonem nebo stanovami (tj. v důsledku neplatnosti) usnesení mimořádné valné hromady žalovaného z 18. 12. 1997. Obsahem usnesení bylo majetkové vypořádání v souvislosti s ukončením členství žalobce v rámci žalovaného. Nicméně odvolací soud přijal způsob, jakým se soud prvního stupně vyrovnal s nynější žalobou na plnění, napadající důsledky majetkového vypořádání. Podle odvolacího soudu se správně zkoumalo, zda žalovaný vůči žalobci postupoval v souladu s citovaným usnesením mimořádné valné hromady, pokud jde o výši vypořádacího podílu z celkového majetku žalovaného i způsob vypořádání jednotlivými prostředky (akcie, volné finance, peněžitá plnění ve formě služeb). Žalovaný tu, jak dovodil odvolací soud, poprávu vycházel z nominální, nikoli z účetní či reálné hodnoty akcií.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku, vedoucí pak k posouzení dovolacího důvodu, spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci. Označil tři právní otázky, které považoval za zásadní, a to
1) zda dovolatel již jako nečlen žalovaného (po provedeném vypořádání) mohl proti usnesení valné hromady podat žalobu podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.,
2) zda tato žaloba je žalobou na určení ve smyslu §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), či zda jde pouze o zvláštní druh žaloby,
3) zda byl žalobce oprávněn podat žalobu na plnění, pokud bylo zřejmé, že výše označenou speciální žalobou se nebylo možno domáhat zaplacení jím požadované dlužné částky.
V dalším textu dovolání pak žalobce popsal svá řešení položených otázek, přičemž zdůraznil, že podle jeho názoru právnická osoba, která „ztratila ještě před rozhodnutím orgánu sdružení postavení opravňující k podání návrhu k soudu“, ztrácí „zásadně“ i aktivní věcnou legitimaci v řízení §15 zákona č. 83/1990 Sb. Proto bylo důvodné podat žalobu na peněžité plnění. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil obě rozhodnutí nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v podrobném vyjádření k dovolání polemizoval s vyslovenými názory žalobce, přidržel se argumentace obdobné jako použil odvolací soud a žádal, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě. Při zkoumání podmínek přípustnosti dovolání, a to v úvahu připadající přípustnosti pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), po níž by teprve mohl následovat přezkum dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., bylo nutno zodpovědět, zda některá z právních otázek, položených dovolatelem, splňuje znaky tvrzeného zásadního právního významu.
Po takto provedeném přezkumu dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud již v této věci ve zrušovacím usnesení ze dne 9. 5. 2000, č.j. 29 Cdo 2890/99-83, vyslovil závazný právní názor, že spor mezi občanským sdružením a jeho členem (i členem bývalým), jemuž stanovy sdružení přiznávají nárok na majetkové vypořádání při zániku členství, je sporem patřícím do pravomoci soudů. Kromě žaloby podle §15 zákona č. 83/1990 Sb. se tedy mohl žalobce domáhat žalobou zaplacení částky, o kterou měl být – podle svých tvrzení – při majetkovém vypořádání v souvislosti se zánikem svého členství krácen.
Právní úprava svobodného sdružování občanů ve spolky, společnosti či sdružení vychází z článku 20 Listiny základních práv a svobod. Toto ústavní východisko je založeno na principu odluky spolků od státu, jejímž konkrétním vyjádřením je mj. vysoká míra autonomie sdružení při řešení členských záležitostí. Funguje tu zásada spolkové samosprávy, do níž stát nesmí zasahovat. Pokud tak přesto činí, pak jedině výslovnou právní úpravou, jakou obsahuje ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., umožňující členu sdružení napadnout rozhodnutí orgánu sdružení pro nezákonnost nebo rozpor se stanovami.
Vycházeje z uvedených premis zákonné úpravy, použil dovolací soud při posouzení věci restriktivní výklad, pokud jde o rozsah soudní ingerence do aktů jednotlivých orgánů sdružení.
Všechny tři právní otázky, položené dovolatelem, si tento buď zodpovídá sám, nebo již byly vyřešeny v předchozím průběhu řízení. Jak již Nejvyšší soud v citovaném kasačním usnesení uvedl, dovolatel byl oprávněn podat žalobu o zaplacení jím vyčíslené částky, která podle jeho názoru představovala dluh žalovaného z provedeného majetkového vypořádání. Žaloba podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. pak zajisté není obvyklou žalobou určovací, ale zvláštním druhem žaloby, upraveným přímo zákonem. I když žalobce nevyužil práva podat takovou žalobu, jeho oprávnění podat žalobu na plnění tím nezaniklo.
V této souvislosti se sluší vyjádřit k otázce aktivní věcné legitimace žalobce, zpochybňované samotným žalobcem v tom směru, že jako bývalý člen již žalobu podle §15 citovaného zákona nemohl podat. Nejvyšší soud však tento názor nesdílí. Jak naznačil již v předchozím svém usnesení, nelze vyloučit podání této speciální žaloby bývalým členem sdružení, zejména jde-li o právní vztah, který se ho bezprostředně týká, založený rozhodnutím orgánu sdružení (o majetkovém vypořádání) a beroucí v úvahu jeho dosavadní členství. Předpokladem oprávněného podání citované žaloby je tedy – z obecného pohledu – dopad rozhodnutí orgánu sdružení na práva osoby, jíž je rozhodnutí adresováno.
Nižší instance, zejména soud odvolací, všechny shora vyslovené právní názory respektovaly a z jejich rozhodnutí včetně odůvodnění je zřejmé, že o žalobě na plnění bylo řádným způsobem věcně rozhodováno. Dovolací soud je zároveň toho názoru, že za situace, kdy nebylo napadeno usnesení mimořádné valné hromady žalovaného z 18. 12. 1997 žalobou podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., zde byl soudní přezkum zčásti limitován. Nižší instance byly oprávněny toliko posoudit, zda žalovaný při svém rozhodování o výši částky z majetkového vypořádání dodržel procedurální postup, který upravují pro tento případ jeho stanovy. Aproboval-li odvolací soud postup soudu prvního stupně i potud, že byla posouzena i celková částka resp. jednotlivé aspekty vypořádání mezi účastníky (výše vypořádacího podílu, způsob vypořádání, kritéria pro určení hodnoty akcií), pak – podle názoru dovolacího soudu – zde zašel dokonce za omezený rámec soudního přezkumu.
Odvolací instance tedy při řešení nastolených otázek po hmotněprávní stránce nepochybila. Z předchozího usnesení Nejvyššího soudu v této věci je navíc zřejmé, že se judikatura k dovolatelem nastoleným otázkám zformovala a v praxi nečiní zásadní obtíže. Žádná ze zákonem (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) vypočtených alternativ zásadního významu napadeného rozsudku po právní stránce tedy nebyla naplněna.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Podle §146 odst. 3 o. s. ř. náleželo při odmítnutí dovolání žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady byly vynaloženy ve výši odměny za jeden úkon právní služby, kterým se stalo vyjádření k dovolání. Odvolací soud již správně vypočetl sazbu za úkon podle vyhlášky 484/2000 Sb. ve výši 232.342,- Kč; dovolací soud v podrobnostech na výpočet odkazuje. Pro účely stanovení nákladů dovolacího řízení však bylo nutno sazbu za úkon krátit dvakrát o polovinu, neboť šlo o jediný úkon v dovolacím řízení a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Konečná výše odměny tu tedy činila 58.085,50 Kč, a k této částce přičetl dovolací soud 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu