ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1055.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1055/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 24.10.2001, sp.zn. 17 Co 160/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 8 C 36/2000 (žalobců 1. J. S. a 2. I. K., zastoupených advokátem, proti žalované T. j. S. V. D., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 30.3.1992, bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 18.11.1993, čj. 8 C 85/92-41. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
K odvolání žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze 16.3.1995, sp.zn. 16 Co 117/94, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že tu nebylo možné meritorně rozhodnuto, neboť ke komplexnímu posouzení věci nebylo ve spise dostatek skutkových podkladů. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v dalším průběhu řízení byla zevrubně a všestranně objasněna otázka postavení žalobců jako oprávněných osob (ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. ve znění článku I. zákona č. 116/994 Sb.) a otázka zastavěnosti či nezastavěnosti pozemku parc. č. 137/2 ve V. D.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze 7.5.1996, čj. 8 C 85/92-96, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců o vydání pozemku č. kat. 137/6 ve V. D. (zapsaného na listu vlastnictví č. 1210 pro katastrální území V. D.). Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Náchodě na náhradu nákladů řízení 1.111,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 15.10.1997, sp.zn. 18 Co 425/96, s tím, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání proti tomuto rozsudku.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 27.1.2000, 28 Cdo 437/98, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 15.10.1997, sp.zn. 18 Co 425/96, i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze 7.5.1996, čj. 8 C 85/92-96, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, když ve svém rozhodnutí bez dalšího uzavřel dokazování a posouzení věci tak, že objekt kabin a tribuny, postavených na pozemku, sporném mezi účastníky řízení, jako věci, které jsou spojeny se zemí pevným základem, vylučuje vydání pozemku, a dále již nezkoumal, zda v tomto případě nejde výjimečně o stavby, které bez nežádoucích obtíží lze z pozemku přemístit (odstranit). Odvolací soud také nesprávně interpretoval ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. tak, že vydání pozemku v každém případě brání umístění stavby jako samostatné nemovité věci, jež byla zřízena po převzetí pozemku státem; nezabýval se již okolnostmi, které se mu jevily jako bezvýznamné (změnou účelového určení pozemku, popřípadě argumentací funkčního celku, sestávajícího ze „vzájemně se podmiňujících a spolu neoddělitelně souvisejících částí“). Dovolací soud měl za to, že se bude třeba v dalším řízení zabývat i tím, zda je označení žalovaného jako“T. j. S. V. D.“ správné.
Okresní soud v Náchodě pak rozhodl rozsudkem ze 14.11.2000, čj. 8 C 36/2000, jímž zamítl žalobu žalobců se žalobním návrhem, aby žalované T. j. S. V. D. bylo uloženo vydat žalobcům pozemek parc. č. 137/2-ostatní plocha, zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1210 pro obec H., katastrální území V. D. Žalobcům bylo uloženo nahradit žalované společně a nerozdílně 4.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na náklady řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Náchodě 9.108,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na úhradu zálohovaných nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) a že kupní smlouvu z 11.4.1940 (o převodu pozemku z firmy J. S. ve V. D. na firmu M. a F.) je nutno ve smyslu ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. pokládat za neplatné majetkoprávní jednání. Právní předchůdce žalobců zahynul v koncentračním táboře za války, prohlášení o neplatnosti smlouvy z 11.4.1940 se u soudu domáhal otec žalobců H. J. S. a smlouva byla v poválečném období prohlášena za neplatnou. Nemovitosti však nebyly vydány a byly znárodněny. Byly tu tedy dány zákonné předpoklady k vydání pozemku podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně však zároveň poukazoval na ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se nevydává pozemek, jestliže je na něm umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Stavbu tu bylo třeba chápat ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 a §119 občanského zákoníku. Objekt kabin a tribuny, postavených na pozemku, který je mezi žalobci a žalovanou tělovýchovnou jednotou sporný, pokládal soud prvního stupně za nemovitosti jako stavby spojené se zemí pevným základem. Soud prvního stupně poukazoval na závěry znaleckého posudku, podaného v této právní věci, podle něhož přemístění kabin a tribuny by činilo náklady 25.000,- Kč a 35.000,- Kč a postavení nového plotu by činilo 250.000,- Kč, přičemž zřízení nového obdobného hřiště by činilo 1.050 000,- Kč.
Soud prvního stupně proto zamítl žalobu žalobců o vydání pozemku, zastavěného stavbami kabin a tribuny žalované tělovýchovné jednoty, a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 24.10.2001, sp.zn. 17 Co 160/2001, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované tělovýchovné jednotě po 287,50 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně vycházel ze závěrů zrušovacího rozsudku dovolacího soudu z 27.1.2000; z posudku znalce pak převzal závěry o tom, že stavby na pozemku by sice bylo možné přemístit, ale z přemísťované stavby by bylo možné bez nežádoucích obtíží nadále použít jen 50 % materiálu z přemísťované stavby kabin a tribuny. Pozemek, uváděný žalobci, je nyní ve skutečnosti hřištěm, tvořících se stavbou tribuny a i stavbou kabin jeden funkční celek, sestávající ze vzájemně se podmiňujících a spolu souvisejících částí. Vydání pozemku brání, podle názoru odvolacího soudu, ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a nebylo už nutné se nad rámec ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. zabývat dalšími nepodstatnými okolnostmi.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, stejně jako advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou tělovýchovnou jednotu, dne 3.12.2001 a dovolání ze strany žalobce J. S. bylo podáno u Okresního soudu v Náchodě dne 28.12.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušena a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání měl dovolatel za to, že rozsudkem odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vyslovoval názor, že soudy obou stupňů nerespektovaly při svém rozhodování právní názor obsažený v zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 27.1.2000 (20 Cdo 437/98 Nejvyššího soudu), v němž bylo rozhodováno o dovolání, podaném v téže právní věci. Nebylo v dalším průběhu řízení provedeno porovnání stávajícího ekonomického významu vlastnického práva k pozemku a vlastnického práva ke stavbám na pozemku (v návaznosti na hodnotu a účelnou využitelnost staveb na pozemku) a soudy obou stupňů se omezily na otázky technické proveditelnosti a nákladnosti přemístění staveb. Soudy tu vycházely z posudku znalce J. V., který však se vůbec nevyjádřil k otázce konkrétní možnosti vynaložení nákladů na přemístění staveb, jež měly být zjišťovány od několika v úvahu přicházejících firem; tak došlo k tomu, že žalobci sami předložili konkrétní cenovou nabídku od firmy E. v Č. K. na odstranění stávajícího zařízení z pozemku, a to za 5.758,30 Kč, kdežto znalec vycházel z nákladů na přemístění staveb stonásobně vyšších.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to bylo také v rozhodnutí odvolacího soudu z 24.10.2001 správně poukázáno.
Přípustnost dovolání bylo možné v daném případě, v němž šlo o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, posoudit jen podle ustanovení §239 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když tu nebyly dány (a ani dovolatelem tvrzeny) zákonné předpoklady podle jiných ustanovení občanského soudního řádu (tedy např. podle ustanovení §237 nebo §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Nešlo tu o případ vyslovení přípustnosti dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu, jak to mělo na zřeteli ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) mělo naproti tomu na zřeteli případy, v nichž odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, pokud byl tento návrh učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže pak v takovém případě dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ze strany žalobců (tedy dovolatele J. S., ani žalobkyně I. K.) nebyl vznesen návrh na vyslovení přípustnosti dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu v průběhu jednání před odvolacím soudem, konaných ve dne 15.10.2001 a 24.10.2001, jak vyplývá z obsahu protokolů o těchto jednáních (na čl. 210 až 212 spisu Okresního soudu v Náchodě, sp.zn. 8 C 36/2000) a nebyl vznesen ani v odvolání žalobců z 21.12.2000 a v odůvodnění tohoto dovolání ze 17.1.2001 (žalovaných na čl. 200 až 203 téhož spisu Okresního soudu v Náchodě).
Dovolací soud se zabýval ještě i tím, zda tu šlo o rozhodnutí odvolacího soudu řešící právní otázku zásadního právního významu, jak to bylo zakotveno v ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
K výkladu tohoto ustanovení zaujal Ústavní soud ČR právní názor v usnesení z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: „Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech“.
V tomto smyslu poukazuje dovolací soud na rozhodnutí a stanoviska (zmíněná i v rozhodnutí soudu prvního stupně ze 14.11.2000), uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a to pod č. 34/1993, str. 120 odst. 2, pod č. 53/1992, pod č. 26/1995 a pod č. 7/1999 a má za to, že tu ohledně rozhodnutí odvolacího soudu z 24.10.2001, sp.zn. 17 Co 160/2001 Krajského soudu v Hradci Králové, nešlo o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou.
Neshledal proto dovolací soud, že by v daném případě byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), takže nezbylo než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované tělovýchovné jednotě náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu