ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1074.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1074/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání G. P., zastoupeného advokátem, a o dovolání F. n. m. Č. r., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 4.12.2000, sp.zn. 10 Co 1045/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 15 C335/98 (žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému G. P. K. V., a.s., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka řízení F. n. m. Č. r.), takto:
I. Dovolání žalované akciové společnosti se odmítá.
II. Dovolání vedlejšího účastníka řízení se zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 2.3.2000, 28 Cdo 2602/99, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 17.6.1999, sp.zn. 10 Co 194/99, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 15 C 335/98, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení o odvolání žalobkyně L. K. proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech z 27.11.1998, čj. 15 C 335/98-177.
V dalším průběhu řízení Krajský soud v Plzni usnesením z 30.5.2000, sp.zn. 10 Co 380/2000, zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 27.11.1998, čj. 15 C 335/98-177, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech poté rozsudkem z 8.9.2000, čj. 15 C 335/98-281, uložil žalovanému G. P. K. V. uzavřít se žalobkyní L. K. dohodu o vydání hotelu A., K. V., se stavební parcelou č. 225 (dříve 127), a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 2.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného G. P. a vedlejšího účastníka řízení Fondu národního majetku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 4.12.2000, sp.zn. 10 Co 1045/2000. Rozsudek soudu prvního stupně z 8.9.2000 byl dovolacím soudem potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří žalobkyni i žalovaný G. P. v řízení zastupovali, jakož i vedlejšímu účastníku řízení F. n. m. ČR dne 20.12.2000.
Dovolání žalovaného G. P. bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech ve středu dne 24.1.2001.
Dovolání vedlejšího účastníka řízení F. n. m. ČR bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 12.1.2001.
Při posuzování těchto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 3O/2000 Sb.) bylo možné ze strany účastníků řízení (§90 - §94 občanského soudního řádu) dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouštěl.
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) mohl účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Pokud v daném případě žalovaný G. P. K. V. podal své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (jenž byl doručen jeho zástupci na základě plné moci dne 20.12.2000) ve středu dne 24.1.2001, pak i s přihlédnutím k ustanovení §57 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), bylo toto dovolání podáno opožděně. Dovolací soud proto toto dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolání vedlejšího účastníka řízení fondu národního majetku ČR ze 4.12.2000 bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 12.1.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolání vedlejšího účastníka směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Bylo však nutno přisvědčit názoru tohoto dovolatele, že je tu dána přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 27.11.2998, čj. 15 C 335/98-177, byla žaloba žalobkyně zamítnuta, ale tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 30.5.2000, sp.zn. 10 Co 380/2000, přičemž v dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Karlových Varech rozsudek z 8.9.2000, čj. 15 C 335/98-281, jímž uložil žalovanému G. P. K. V. uzavřít se žalobkyní L. K. dohodu o vydání hotelu A., K. V., se stavební parcelou č. 205 (dříve 127). Šlo tu tedy o rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, proto, že byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, jak to mělo ve svém slovním znění na zřeteli ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Jako dovolací důvod uplatňoval dovolávající se F. n. m. ČR, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohlo spočívat buď v tom, že soud prvního stupně použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo v tom, že si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text ze str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §5 odst. 2, §6 odst. 2 a §9 zákona č. 87/1991 Sb., podle ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. a podle ustanovení §1 odst. 3, §3 odst. 2 a §47 zákona č. 92/1991 Sb., na která ve svém rozhodnutí výslovně poukazoval. Tato ustanovení právních předpisů se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy nutno zabývat se ještě tím, zda si odvolací soud tato použitá ustanovení také správně vyložil.
V tomto případě se v mezidobí od vynesení rozsudku odvolacího soudu (Krajského soudu v Plzni) ze 4.12.2000, sp.zn. 10 Co 1045/2000, zabýval posouzením právních závěrů odvolacího soudu i Ústavní soud ČR na základě ústavní stížnosti G. P. K. V., a.s., směřující proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku soudu prvního stupně - Okresního soudu v Karlových Varech z 8.9.2000, čj. 15 C 335/98-281. Nálezem Ústavního soudu ČR z 26.4.2000, III. ÚS 97/01 byla uvedená ústavní stížnost odmítnuta. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo uvedeno: „Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ze 4.12.2000, sp.zn. 10 Co 1045/2000, vypořádal se všemi námitkami G. P. K. V.; při aplikaci §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i zákona č. 116/1994 Sb., kterým se citovaný zákon doplňuje, a při hodnocení důkazů svědčících o řádném a včasném podání výzvy k vydání věci, nepochybil, stejně jako při výkladu a použití ustanovení §1 odst. 3, §3 a §47 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru se Krajský soud v Plzni i Okresní soud v Karlových Varech řídily právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v rozsudku z 2.3.2000, 28 Cdo 2602/99, jakož i nálezem Ústavního soudu ČR z 12.10.1998, IV. ÚS 310/98, uveřejněným pod č. 121 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR“.
K odchýlení se od těchto závěrů Ústavního soudu ČR, vyjadřujících i hodnocení právního posouzení obsaženého v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 4.12.2000, sp.zn. 10 Co 1045/2000, proti němuž směřuje dovolání F. n. m. ČR, nemá dovolací soud žádný přesvědčivý důvod a proto se s těmito závěry ztotožňuje. Neshledal tedy dovolací soud, že by tu byl dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), na který dovolatel ve svém dovolání poukazoval.
Přistoupil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání d. F. n. m. ČR podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel F. n. m. ČR nebyl v řízení o dovolání úspěšný stejně jako dovolatel G. P. K. V., a.s. Pokud šlo o náklady vynaložené žalobkyní na vyjádření k dovolání F. n. m. ČR, použil odvolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, vycházejícího v podstatě z procesních vyjádření žalobkyně učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. září 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu