ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1081.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1081/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně X., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. Š., 2) J. S., a 3) J. Š., všech zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Hl. m. P., zastoupeného advokátem, a za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných P. f. ČR, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 106/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2008, č. j. 24 Co 152/2008-145, takto:
I. Dovolání žalobkyně do prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2008, č. j. 24 Co 152/2008-145, se zamítá.
II. Dovolání žalobkyně do druhého a třetího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2008, č. j. 24 Co 152/2008-145, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24.1.2007, č.j. 12 C 106/2004-121 v odstavci I. určil, že žalovaní nejsou spoluvlastníky nemovitosti podle katastru nemovitostí parcely č. 4322/2 v k.ú. H. P., obec P. (podle PK část parcely č. 325/1 v k.ú. S.). Současně v odstavci II. nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. č.j. PÚ 89/91/1 ze dne 30.3.2004, a to ve výroku I. a v odstavci III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že J. Š., J. S. a J. Š. nejsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti a takto nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne 30.3.2004, č.j. PÚ 89/91/1. Vzal za prokázané, že žalobkyně byla povinnou osobou k vydání předmětných pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), resp. právním nástupcem povinné osoby a že oprávnění uplatnili výzvu k vydání předmětných nemovitostí u příslušné právnické osoby, která nemovitosti držela v rozhodné době. Dále vzal za prokázané, že původně byl rybník zřízen pro chov ryb, avšak v roce 1952 byla na jeho místě vybudována umělá vodní nádrž, pro jejíž stavbu byla využita původní hráz. Zjistil, že vodní nádrž v současné době slouží (a sloužila v rozhodné době pro vydání nemovitostí) zčásti pro lov ryb pro členy rybářského svazu a zčásti k rekreačním účelům jako koupaliště. Ze sdělení Úřadu městské části P.-H. P. ze dne 15.3.2001, sp.zn. 2502/131/01 vzal též za prokázané, že nemovitost i nyní slouží kromě jiného pro odchov ryb. Podle soudu prvního stupně nelze dovodit, že by nemovitost náležela do zemědělského půdního fondu, resp. není využívána pouze pro zemědělské účely podle §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dospěl k závěru, že předmětná nemovitost nemůže být vydána oprávněným osobám, neboť se na ni nevztahuje zákon o půdě. Soud prvního stupně proto změnil výrok I. rozhodnutí pozemkového úřadu a určil, že oprávnění nejsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti a nahradil tak zmíněné rozhodnutí pozemkového úřadu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.11.2008, č.j. 24 Co 152/2008-145 ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby soud nahradil výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne 30.3.2004, č.j. PÚ 89/91/1 a určil, že J. Š., J. S. a J. Š. nejsou spoluvlastníky (každý 1/3) nemovitosti podle katastru nemovitostí parcely č. 4322/2 v k.ú. H. P., obec P. (podle PK část parcely č. 325/1 v k.ú. S.). Současně v odstavci II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Zaujal názor, že v dané věci spornou zůstala otázka charakteru pozemku, který oprávnění žádají vydat, t.j. otázka, zda se na předmětný majetek vztahuje zákon o půdě či nikoli. Věc posoudil podle §1 odst. 1 a §30 zákona o půdě. Podle odvolacího soudu pro posouzení restitučního nároku je rozhodné, zda předmětné pozemky byly či nikoliv užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky zařazené do zemědělského půdního fondu. Odvolací soud považoval za rozhodné zjistit, zda pozemek je nebo má být zemědělsky obhospodařován (znak faktický) a dále zda je pozemek v katastru nemovitostí veden jako součást zemědělského půdního fondu či do něj náleží (znak právní). Dovodil, že předmětný pozemek byl v době odnětí využíván k zemědělským účelům, šlo o zemědělskou půdu, resp. rybník sloužící mimo jiné i k odchovu ryb. Vyslovil závěr, že šlo tedy o zemědělské využití nemovitosti ve smyslu §30 zákona o půdě. Dospěl k závěru, že na dotčený pozemek se vztahuje zákon o půdě a majetek může být vydán oprávněným osobám, kteří jsou jeho vlastníky.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání,
a to do výroku I., II. a III., jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že na předmětný pozemek dopadá režim zákona o půdě, a že vydání předmětného pozemku nebrání překážka ve smyslu §11 odst. 1 zákona o půdě. Namítala, že nebylo prokázáno splnění obou podmínek nutných pro to, aby na daný případ dopadal zákon o půdě, t.j. právního znaku (t.j. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému evidence nemovitostí) i faktického znaku (t.j. případné skutečné obhospodařování). Konstatovala, že nejde o rybník s chovem ryb ve smyslu zákona č. 334/1992 Sb., neboť je užíván částečně jako veřejné koupaliště a částečně místní organizací rybářského svazu pro sportovní rybaření. Tvrdila, že předmětný pozemek je zastavěn stavbou vodní nádrže, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, proto v daném případě existuje překážka bránící vydání podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Vytýkala odvolacímu soudu, že se nevypořádal se skutečností, že došlo k převodu parcely č. 4322/2 do vlastnictví vedlejšího účastníka na straně žalované za situace, kdy bylo ze sdělení Magistrátu hl. m. P. ze dne 21.10.2002, PU 3163/022/GMe nepochybné, že předmětný pozemek není dotčen restitučním nárokem. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda žalobkyni uplatněný restituční nárok se řídí zákonem o půdě, jelikož předmětný pozemek byl v době odnětí pozemkem zemědělským a splňoval kriteria uvedená
v ustanovení §1 odst. 1 písm. c), popř. ustanovení §30 zák. o půdě.
Podle §1 odst. 1 písm. c), d) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na obytné
a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícím vodním hospodářstvím včetně zastavěných pozemků, resp. na jiný zemědělský majetek uvedený v §20. Podle §30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Při výkladu citovaných ustanovení zákona o půdě, které vymezují rozsah jeho působnosti, dospěla judikatorní praxe k závěru, že zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ust. §1 odst. 1 zákona o půdě vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v ust. §1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Působnost zákona o půdě v takovém případě bude dána jen při splnění podmínek uvedených v §30 zák. o půdě (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10.11.1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, event. vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se k uvedeným judikatorním závěrům hlásí – kupř. rozsudek ze dne 31.8.2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004).
Citované ustanovení §30 zákona o půdě rozšiřuje okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. §1 odst. 1 zák. nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, by dokonce ani jeden z uvedených znaků); zde postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby.
V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že předmětný pozemek v uvedené době, kdy pozemek přešel na stát, sloužil k takto vymezenému účelu. Odvolací soud tedy správně dovodil, že předmětný pozemek spadá do působnosti zákona o půdě podle ustanovení §30 tohoto zákona.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Pokud jde o dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobkyně do druhého a třetího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu