ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1087.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1087/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Obce K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. ČR, s.p., zastoupeným advokátem a 2) České republice – Ministerstvu zemědělství, zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 290/96, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14.10.2002, č.j. 15 Co 405/2002-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 6.9.1996 u Okresního soudu v Sokolově a doplněnou dne 4.9.2000 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že je vlastnicí pozemků blíže popsaným v petitu žaloby.
Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20.5.2002, č.j. 9 C 290/96-120, žalobu v odstavci I. proti prvnímu žalovanému zamítl a v odstavci II. žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly ke dni 31.12.1949 zapsány v pozemkové knize u Státního notářství v Sokolově jako vlastnictví žalobkyně. Vzal za prokázáno, že žalobkyně podala u Katastrálního úřadu v S. návrh na zápis majetku obce podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. Rovněž vzal z výpisu z katastru nemovitostí za prokázáno, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky – S. l. K., s.p. L. K., které byly zapsány v obchodním rejstříku v období od 28.12.1990 do 6.8.1993. Z korespondence Ministerstva vnitra okresním národním výborům soud prvního stupně zjistil, že dnem 1. 7.1950 nabývá účinnosti zřízení Vojenského újezdu P. a dne 27.6.1950 byl sepsán v úřadovně MNV v K. zápis, podle kterého měl MNV předat předmětné nemovitosti do vlastnictví Československého státu. Dovodil, že první žalovaný není v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem pasivně legitimován, neboť vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika a první žalovaný má k uvedeným pozemkům právo hospodaření. Vyslovil závěr, že pasivně legitimována v tomto řízení může být pouze Česká republika, neboť je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník. Dále poukazoval na
§21a odst. 1 o.s.ř., podle kterého za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu - zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ve smyslu zákona č. 501/2001 Sb. s tím, že Česká republika musí být v řízení zastoupena Ministerstvem zemědělství České republiky jako ústředním orgánem státní správy lesů. Rovněž odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 180/96, v němž dospěl k závěru, že část pozemku, dříve evidovaná jako samostatná pozemková parcela a později sloučená s jinými pozemky, je v žalobě náležitě identifikována také uvedením údajů z evidence v pozemkové knize. Na základě výše uvedeného vyslovil názor, že žalobkyně předmětné nemovitosti náležitě identifikovala. Dospěl k závěru, že je tu dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť na základě rozhodnutí soudu má být do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Za podstatnou považoval skutečnost, že žalobkyně před podáním žaloby podala u Katastrálního úřadu v S. návrh na zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Uzavřel, že žalobkyně je vlastnicí předmětných pozemků, neboť prokázala splnění podmínek podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.10.2002, č.j. 15 Co 405/2002-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a IV. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že subjekt pasivně legitimovaný v tomto řízení je Česká republika - Ministerstvo zemědělství ČR a první žalovaný L. ČR, s.p. s majetkem státu pouze hospodaří. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pro identifikaci pozemku je podstatné uvedení parcelního čísla a katastrálního území. Poukazoval též na §26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech s tím, že Vojenský újezd P. byl zákonným způsobem zřízen až ke dni 1.7.1950, tedy po 31.12.1949 a k rozhodnému datu byla v pozemkové knize jako vlastník zapsána Obec K. Podle odvolacího soudu nelze odkazovat ani na §309 obecného zákoníku občanského, neboť toto ustanovení upravuje držbu a nikoli vlastnické právo k věcem a nebylo prokázáno, že by byly před 31.12.1949 splněny podmínky pro nabytí vlastnictví držbou. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byl prokázán naléhavý právní zájem žalobkyně na podání určovací žaloby a též bylo prokázáno, že žalobkyně byla ke dni 31.12.1949 vlastnicí předmětných pozemků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dne 6.1.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které spatřovala v tom, že v řízení byla označena jako účastník řízení, ačkoli k tomu neměla (resp. nemá) pasivní způsobilost účastníka řízení. V této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2002, sp.zn. 20 Cdo 537/2001 s tím, že podle §2 odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb. je podnik právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a k tomuto majetku má právo hospodaření. Namítala, že zakladatel (Ministerstvo zemědělství) tedy podle tohoto zákona nemá zákonnou možnost majetek, který byl státnímu podniku svěřen k hospodaření, odejmout. Podle dovolatelky státní podnik při sporech o určení vlastnického práva k nemovitostem, k nimž zastává právo hospodaření, nemá být zastoupen Ministerstvem zemědělství, jako ústředním orgánem státní správy na úseku lesního hospodářství, ale toto postavení plně náleží státnímu podniku L. ČR Tvrdila, že Česká republika - Ministerstvo zemědělství nemůže uložit státnímu podniku L. ČR případné vydání majetku, který mu svěřilo k podnikání, Městu K. Dále poukazovala na nepřetržitou existenci vojenského výcvikového tábora C. les asanovaného do Vojenského újezdu P. a to od roku 1947 do roku 1954 a na existenci V. l. a s. L. K., n.p., která nepřetržitě hospodařila od roku 1947 až do roku 1959. Konstatovala, že dne 16.6.1949 byl přijat zákon č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech, který stanovil podmínky pro zřizování nových vojenských újezdů a §26 odst. 1 a 2 tohoto zákona je nutno podle dovolatelky aplikovat i u Vojenského výcvikového tábora C. les, přičemž nedošlo k jeho zrušení, nýbrž k ustavení nového Vojenského újezdu P. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož subjektem pasivně legitimovaným v tomto řízení je Česká republika – Ministerstvo zemědělství České republiky a L. ČR, s.p. vykonávají k předmětným pozemkům pouze právo hospodaření. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že v dané věci byl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví a rovněž vzal správně za prokázáno, že žalobkyně Obec K. byla ke dni 31.12.1949 vlastnicí předmětných pozemků. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o tom, že na projednávanou věc nelze aplikovat §26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., neboť Vojenský újezd P. byl zřízen až po dni 31.12.1949 a nelze vycházet ani z ustanovení
§309 obecného zákoníku občanského, jelikož před 31.12.1949 nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnictví držbou.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit druhé žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na jí uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2002, sp.zn. 20 Cdo 537/2001, je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití
§224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Druhá žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu