ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1104.2009.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele V. S. , H. u B., zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou, 693 01 Hustopeče, Bratislavská 25, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 10. 9. 2008, sp. zn. 18 Co 216/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 118/2003 (žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou, proti žalované akciové společnosti Agro Staňkov , IČO 0011 5746, Staňkov, Plzeňská 350, zastoupené JUDr. Jaroslavem Kozlerem, advokátem, 344 01 Domažlice, Mánesova 272, o 736.406,10 Kč), takto:
I. Odmítá se dovolání dovolatele proti výroku (označenému I.) rozsudku Krajského soudu v Plzni z 10. 9. 2008, sp. zn. 18 Co 216/2008, vydaného v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 118/2003.
II. Zamítá se dovolání dovolatele proti dalším výrokům rozsudku Krajského soudu v Plzni z 10. 9. 2008, sp. zn. 18 Co 216/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 118/2003.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 19. 1. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze 6. 3. 2008, č. j. 3 C 118/2003-297. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba žalobce zamítnuta co do části žalobního návrhu v částce 129.161,40 Kč s 0,05% úroku denně od 27. 4. 1992 do zaplacení. Bylo však žalované akciové společnosti uloženo zaplatit žalobci 607.244,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 6. 11. 1999 do 22. 3. 2005, s 9,25 % z této částky od 23. 3. 2005 do 31. 3. 2005, s 9 % z této částky od 1. 4. 2005 do 28. 4. 2005, s 8,75 % z této částky od 29. 4. 2005 do 30. 10. 2005, s 9 % z této částky od 31. 10. 2005 do 27. 7. 2006, s 9,25 % od 28. 7. 2006 do 28. 9. 2006, s 9,5 % od 29. 9. 2006 do 31. 5. 2007, s 9,75 % od 1. 6. 2007 do 26. 7. 2007, s 10 % od 27. 7. 2007 do 30. 8. 2007, s 10,25 % od 31. 8. 2007 do 29. 11. 2007, s 10,5 % od 30. 11. 2007 do 7. 2. 2008 a s 10,75 % od 8. 2. 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů, a to vše do tří dnů od právní moci uvedeného rozsudku. Dalším výrokem tohoto rozsudku (označeným II.) byla žaloba „v části, v níž žalobce požaduje příslušenství pohledávky, zamítnuta ve výši rozdílu mezi uplatněnou výší 0,05 % z částky 607.244,70 Kč a přiznanou výší úroku z prodlení“. Žalované akciové společnosti bylo uloženo nahradit žalobci na nákladech tohoto řízení 25.738,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované akciové společnosti bylo také uloženo nahradit Okresnímu soudu v Domažlicích jím placené náklady v tomto řízení částkou 23.450,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalobce i žalované akciové společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 10. 9. 2008, sp. zn. 18 Co 216/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze 6. 3. 2008, č. j. 3 C 118/2003-297, potvrzen ve výroku označeném I. (zamítajícím žalobu žalobce co do částky 129.161,40 Kč s 0,05 % úroku od 27. 4. 1992 do zaplacení). V dalších výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně změněn takto: Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci 607.2434,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 22. 1. 2000 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, zatím co „ve zbytku byla žaloba na zaplacení příslušenství z částky 607.244,70 Kč zamítnuta“. Žalobci bylo uloženo nahradit na účet Okresního soudu v Domažlicích placené náklady řízení částkami 4.104,- Kč a 19.346,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Výrokem rozsudku odvolacího soudu (označeným IV.) byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající žalované akciové společnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení 25. 738,- Kč a v rámci tohoto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal. odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, zatím co odvolání žalované akciové společnosti bylo shledáno částečně důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. byl v tomto případě J. K. (jemuž vznikla pohledávka ve výši vypočteného majetkového podílu až po uplynutí lhůty uvedené v §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.), tento nárok přešel na dědice J. K. a následně pak na základě smlouvy o postoupení pohledávky na žalobce. J. K. se nestal členem transformované právnické osoby (Zemědělského družstva Staňkov) a ani do své smrti neprovozoval zemědělskou výrobu; vznikl mu nárok na výplatu podílu až po sedmi letech od schválení transformačního projektu, tj. až od 5. 11. 1999. Žalobce V. S. uplatnil nárok na vydání majetkového podílu žalobou u soudu dne 19. 1. 2000; má nárok na vydání celého majetkového podílu a tento nárok byl vypočten (a to podle znaleckého posudku správně vypočten) částkou 736.406,10 Kč. Žalovaná akciová společnost Agro Staňkov uplatnila vůči tomuto nároku k započtení své pohledávky vůči žalobci ve výši 88.278,20 Kč (představující pravomocně přiznané náklady řízení v právních věcech sp. zn. 3 C 119/96 a sp. zn. 4 C 16/99 Okresního soudu v Domažlicích). Podle názoru odvolacího soudu bylo třeba k tomuto započtení pohledávky žalované akciové společnosti přihlédnout a do této částky tak nemohl být nárok žalobce posouzen jako důvodný. Dále odvolací soud dovozoval, že ze žalované částky bylo třeba odečíst podle ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. náhradu za živý a mrtvý inventář, které byla vyplacena ve výši 40.883,30 Kč podle zápisu ze dne 31. 3. 1959.
Proto měl odvolací soud za to, že žaloba žalobce byla správně soudem prvního stupně zamítnuta co do částky 129.161,40 Kč s příslušenstvím a rozsudek soudu prvního stupně byl v tomto smyslu potvrzen jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je tu na místě uložit povinnost žalované akciové společnosti zaplatit žalobci 607.244,70 Kč s příslušenstvím od 6. 11. 1999, kdy se žalovaná akciová společnost dostala do prodlení se svým uplatňovaným nárokem k započtení. V této právní věci nebylo, podle názoru odvolacího soudu, prokázáno, že by žalobce vyzval žalovanou akciovou společnost k plnění před tím, než podal žalobu u soudu; splatnost tu tedy nastala až dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění kvalifikovaně podáním žaloby žalobce u soudu (splatnost tu pak nastala doručením žaloby žalované akciové společnosti dne 21. 1. 2000 a od následujícího dne byla žalovaná akciová společnost v prodlení). Pokud šlo o výši úroků z prodlení, odkazoval odvolací soud ohledně doby od 15. 7. 1994 do 28. 4. 2005 na prováděcí předpis, tj. na nařízení vlády č. 142/1994 Sb., podle něhož výše úroků z prodlení činila ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Ve smyslu ustanovení tohoto právního předpisu výše úroků z prodlení tu zůstávala stejná po celou dobu plnění; ke dni 22. 11. 2000 činila diskontní sazba stanovená Českou národní bankou 5 % a výše úroků z prodlení činila ročně dvojnásobek diskontní sazby, tj. 10 %. Dne 28. 4. 2005 nabylo účinnosti nařízená vlády č. 163/2005 Sb.: podle této nové právní úpravy (srov. článek II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb.) nastalo-li však prodlení před 28. 4. 2005, řídí se výše úroků z prodlení podle dosavadní úpravy (tj. podle nařízení vlády č. L42/1994 Sb.). Dospěl proto odvolací soud k závěru, že požadoval-li žalobce úroky z prodlení v celkové výši 18,25 % ročně, byla žaloba ve zbytku zaplacení příslušenství z částky 607.244,70 Kč po právu zamítnuta.
O nákladech placených v tomto řízení soudem ze státních prostředků bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ze strany žalované akciové společnosti vůči žalobci (označený IV.) posoudil odvolací soud jako nepřezkoumatelný, když z odůvodnění výroku o nákladech řízení nelze zjistit, jakýmž způsobem dospěl soud prvního stupně k uložení částky náhrady nákladů řízení 25.738,- Kč k zaplacení. Proto odvolací soud zrušil tento výrok rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu byla projednávaná právní věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§219a odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 30. 9. 2009 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne 21. 11. 2008 k doručení Okresnímu soudu v Domažlicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především poukazoval na to, že tu nemohla být započtena žalovanou uváděná částka 40.883,20 Kč (která byla v minulosti proplacena právnímu předchůdci žalobce J. Š. za vnos živého a mrtvého inventáře); dovolatel je tu (s poukazem na rozsudek dovolacího soudu z 21. 4. 1998, 2 Cdon 777/1998 Nejvyššího soudu) toho názoru, že „při nesprávnosti výpočtu majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. se může domáhat soudní ochrany pouze oprávněná osoba, nikoliv tedy osoba povinná a ani postupník pohledávky (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR č. 531/2005 Sb.).
Dovolatel nesouhlasí ani se započtením částky 88.278,20 Kč, neboť se tu vzhledem k tomu, že žalovaná akciová společnost nárok žalobce neuznávala, stala se v daném případě tato částka způsobilá k započtení až dnem právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni; započíst tu nebylo možné pohledávku promlčenou, což, podle názoru dovolatele, soudy obou stupňů naopak učinily.
Dovolatel pokládal za nesprávné i přiznání 10 % úroku z prodlení z částky 607.244,70 Kč až od 22. 1. 2000; úrok tu měl být, podle názoru dovolatele, minimálně od 6. 11. 1999. Zákon č. 42/1992 Sb. stanovil, že nárok na výplatu podílu vznikl po sedmi letech od schválení transformačního podílu v souladu s ustanovením §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., tj. od 5. 11. 1999. Má proto dovolatel za to, že úrok z prodlení měl tu být přiznán od 6. 11. 1992, neboť v průběhu řízení bylo prokázáno, že oprávněný tu uplatnil nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře dopisem z 27. 4. 1992 a splňoval podmínky pro poskytnutí náhrady do 60 dnů od podání žádosti, neboť zajišťoval provoz zemědělské výroby pronájmem pozemků. S tím souvisí také přiznání úroků z prodlení podle tehdy platné právní úpravy ve výši dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou, platné k prvnímu dni prodlení; diskontní sazba činila ke dne 6. 11. 1992 8 %.
Dovolatel ještě dodával, že nesouhlasí ani s uloženou částečnou úhradu znalečného; znalecký posudek nebylo nutno v daném případě vypracovat, protože transformační projekt byl závazný; znalecký důkaz navrhla žalovaná akciová společnost Agro Staňkov a měla tedy uhradit i náklady spojené s vypracováním posudku.
Ve vyjádření žalované akciové společnosti Agro Staňkov k dovolání dovolatele Václava Sedláčka bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalované akciové společnosti bylo správně soudy provedeno započtení částky 40.883,20 Kč; výpočet majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. bylo tu možné opravovat nejen ve prospěch, ale i v neprospěch kteréhokoli účastníka takového právního vztahu. Správně také soudy obou stupňů zohlednily započtení částky 88.278,20 Kč; toto započtení žalovaný uplatnil „jako procesní obranu pro případ, že by soud dospěl k závěru o důvodnosti uplatněných nároků žalobce“. Podle názoru žalované akciové společnosti dovolatel nesprávně vytýká soudům obou stupňů, že ohledně počátku prodlení s plněním platební povinnosti nevychází ze 6. 11. 1992; podle názoru žalovaného Agro Staňkov tu „dovolatel zaměňuje pojmy zajišťování zemědělské výroby e smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a provozování zemědělské výroby ve smyslu §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb.“; J. K., od jehož nároku se nárok žalobce odvíjí, neprovozoval zemědělskou výrobu ve smyslu tehdejšího zákona č. 105/1990 Sb. (srov. jeho §12 a).
Žalovaný Agro Staňkov ve svém vyjádření k dovolání dovolatele ještě dodával i to, že „není pravdivé tvrzení dovolatele, že návrh na provedení znaleckého posudku v tomto soudním řízení byl podán ze strany žalované akciové společnosti.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit zejména podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu (označený II.), jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, když proti takovému měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné.
Toto dovolání dovolatele však bylo třeba posoudit i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu (označený I.), jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v části týkající se žalobního návrhu na zaplacení částky 129.161,40 Kč, neboť i tu nebylo dovolání vyloučeno, pokud by ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tento zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-l.i odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Bylo třeba mít na zřeteli i to, že v daném případě předcházelo v této právní věci (sp. zn. 3 C 118/2003 Okresního soudu v Domažlicích) také i řízení u dovolacího soudu, který usnesením z 30. 1. 2008 (28 Cdo 3317/2006 Nejvyššího soudu) odmítl dovolání dovolávající se akciové společnosti Agro Staňkov proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 14. 6. 2006, sp. zn. 18 Co 195/2006, o potvrzení mezitímního rozsudku Okresního soudu v Domažlicích z 9. 3. 2006, č. j. 3 C 118/2003-248, kterým byl shledán opodstatněným co do základu žalobní návrh žalobce V. S., jímž se domáhal proti žalovanému Agro Staňkov, a. s., zaplacení 736.406,10 Kč s příslušenstvím. V závěru odůvodnění uvedeného usnesení dovolacího soudu z 30. 1. 2008 bylo konstatováno: dovolací soud „je toho názoru, že právní věc (sp. zn. 3 C 118/2003 Okresního soudu v Domažlicích) tu bylo posouzena po hmotně právní stránce správně; také otázku případného promlčení nároku oprávněné osoby vyřešil odvolací soud v souladu s jím uplatněnými právními předpisy“.
Odvolací soud pak po uvedeném vyřešení základu právního nároku pravomocným rozhodnutím mezitímním (jež nebylo dotčeno rozhodnutím dovolacího soudu o dovolání proti zmíněnému mezitímním rozhodnutí), posoudil projednávanou právní věc (jak uvedl ve svém rozsudku z 10. 9. 2008, sp. zn. 18 Co 216/2008 Krajského soudu v Plzni na str. 3-6) zejména podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. o úpravě majetkových vztahů a o vypořádání majetkových nároků v družstvech, a dále podle ustanovení §20 odst. 5 č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a také podle ustanovení §110, §517 a §563 občanského zákoníku, jakož i podle ustanovení nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (ve znění nařízení vlády č. 163/2003 Sb.), kterým se stanoví výše úroků z prodlení a výše poplatků z prodlení a výše poplatků z prodlení podle občanského zákoníku.
Bylo tu přihlíženo k tomu, že zákon č. 42/1992 Sb. zakotvuje jen povinnost vydání majetkového podílu a nemá ustanovení o náhradách za tyto majetkové podíly (ve srovnání s právní úpravou obsaženou v §14, §16 a §20 zákona č. 229/1991 Sb.). Nedošlo-li k dohodě o vydání majetkového podílu transformovaného družstva v jiné formě, vyplývalo z ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., ze tu jde o nárok na peněžité plnění (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 65/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., může jí být vypořádán majetkový rozdíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo s jeho právním nástupcem jinak.
Podle ustanovení §20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. zaniká právo na náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, vnesených do zemědělského družstva nebo odňatých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v §13 zákona č. 229/1991 Sb.; závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Podle ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. se od stanovené náhrady živého a mrtvého inventáře (jakož i zásob) odečítá náhrada za živý a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností zákona č. 229/1991 Sb.
Náhrada živého a mrtvého inventáře podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. se poskytuje v cenách platných ke dni účinnosti tohoto zákona (srov. §20 odst. 3 a §28a zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §517 odst. občanského zákoníku je dlužník, kterýž svůj dluh řádně a včas nesplní, v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka plnění také úroky z prodlení, není-li povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (§517 odst. 2 občanského zákoníku).
Podle ustanovení §110 odst. 3 občanského zákoníku se úrok a opětující se plnění promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jehož splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo poznání učiněném písemně.
Podle ustanovení §563 občanského zákoníku není-li doba splnění dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podle ustanovení §580 občanského zákoníku má-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením,pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení; zánik tu nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Jestliže odpůrce v občanském soudním řízení uplatní protinávrhem k započtení pohledávku, která je nižší než žalovaná částka, nejde o vzájemný návrh, ale takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu, který posoudí soud a projedná ji v rámci téhož řízení.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty tyto právní závěry: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo naopak, jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Ostatně takto hodnotil právní situaci i odvolací soud, a to v rozhodnutí 28 Cdo 247/2003 a 28 Cdo 331/2006.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tato ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 9. 2008 (sp. zn. 18 Co 216/2008 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném použití neodpovídajících právních předpisů nebo na jejich nesprávném výkladu (odchylujícím se od již zmíněných publikovaných právních závěrů z judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Nešlo tu rovněž o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani o řešení právní otázky rozhodované rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nelze tu rovněž přisvědčit názoru, že by v daném případě řešil odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Pokud tedy dovolání dovolatele směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci, neshledal dovolací soud v tomto smyslu u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud pak šlo o přípustné dovolání dovolatele proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci, nedospěl dovolací soud k závěru, že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc nesprávně v důsledku aplikace nesprávného právního předpisu nebo v důsledku nesprávného výkladu použitých ustanovení právních předpisů (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/ ), tedy že by přípustným dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu byl v důsledku spočívání rozsudku na nesprávném právním posouzení věci nesprávný tak, že by bylo na místě jeho zrušení dovolacím soudem podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolací soud proto svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) rozhodl tak, že dovolání dovolatele, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 20. 9. 2008 (sp. zn. 18 Co 216/2008 Krajského soudu v Plzni), označenému I., se odmítá, a dále že dovolání dovolatele, směřující proti dalším výrokům téhož rozsudku se zamítá.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, které podala žalovaná akciová společnost, jež v podstatě rekapitulovalo to, co již žalovaná akciová společnost uplatnila a přednesla v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu