ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1113.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1113/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce: České vysoké učení technické v Praze , IČ: 684 07 700, se sídlem v Praze 6, Dejvice, Zikova 1903/4, proti žalovanému M. F. , z astoupenému JUDr. Otakarem Kracíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dobročovická 1687/37 , o zaplacení 5.032.643,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 229/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013, č. j. 15 Co 151/2013-451, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. ledna 2014, č. j. 15 Co 151/2013-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 12 C 229/2001-409, ve výroku I v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 3.301.250,- Kč; změněn byl rozsudek toliko v části o úrocích z prodlení coby příslušenství této pohledávky a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zahrnující v to i náklady vzniklé státu (výroky II a III).
Předmětem řízení je žalobkyní uplatněné právo na poskytnutí peněžité náhrady za užívání nemovitostí v jejím vlastnictví (budovy v P., s pozemkem parc. č. 1140 v kat. území N.) žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy v době od 15. 5. 1999 do 31. 10. 1999. Uplatněné právo odvolací soud kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), výši náhrady (§458 odst. 1 obč. zák.) určil ve výši obvyklé hladiny nájemného za pronájem obdobných nemovitostí v daném místě a čase (zjištěného posudkem znalkyně), vycházeje ze zjištění, že ve vymezeném době již žalovaný žalobkyni neposkytoval za užívání žádnou úplatu ani jiné plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, pokládaje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné, jež odporuje též ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Pokládá za nesprávné, pokud soudy nižších stupňů při určení výše bezdůvodného obohacení vyloučily aplikaci ustanovení §671 obč. zák. a výši obvyklé hladiny nájemného tak určily nikoliv ke dni uzavření (neplatné) nájemní smlouvy, ale se zřetelem k (žalobcem vymezené) době užívání nemovitostí žalovaným; přitom žalovaný opakuje okolnost, že v době uzavření smlouvy bylo nájemné za pronájem nebytových prostor nájemným regulovaným (viz vyhláška č. 585/1990 Sb.). Z judikatury dovolacího soudu poukazuje na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 24 Cdo 1883/2000, resp. 33 Odo 93/2003. Konstruuje, že placením vyššího „nájemného“ v době předcházející předmětnému období se na jeho úkor obohatil žalobce. S odkazem na §107 odst. 3 obč. zák. uvádí, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno není a že soudy nižších stupňů neprovedly zúčtování účastníky vzájemně si poskytnutých plnění, v situaci, kdy jde o synallagmatický závazek účastníků ve smylu §457 obč. zák. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (jde-li o otázky, na jejichž řešení dovolatelem zpochybňované rozhodnutí ve věci samé závisí) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009 – dostupné na www.nsoud.cz ) se výše bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci (nemovitosti) určí peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí (nemovitostí), zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li by nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
Otázka právní kvalifikace závazkového vztahu účastníků (v závislosti na posouzení účastníky uzavřené smlouvy o nájmu jako smlouvy absolutně neplatné) byla v dané věci soudy vyřešena již v předchozích fázích řízení a její řešení bylo dovolacím soudem aprobováno již v rozsudku ze dne 31. července 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006; jde přitom o otázku, jež k dovolacímu přezkumu otevřena ani není. Je-li vztah účastníků vztahem z bezdůvodného obohacení (naplněním skutkové podstaty majetkového prospěchu vzniklého plněním z neplatného právního úkonu; §451 odst. 2 obč. zák.), je vyloučeno, aby na práva a povinnosti účastníků byla aplikována ustanovení zákona o smlouvě nájemní, mezi nimi též dovolatelem výslovně zmiňované ust. §671 obč. zák. o nájemném (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010).
Je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou, poměřoval-li odvolací soud výši majetkového prospěchu žalovaného s částkami vynakládanými obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, maje přitom na zřeteli, že – jde-li o vymezené období užívání nemovitostí, za které žalobce žádá náhradu – nebylo regulováno již ani nájemné z nebytových prostor (srov. vyhlášku č. 187/1995 Sb., kterou byla s účinností od 1. října 1995 zrušena vyhláška č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor).
Právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu ani s dovolatelem označenými rozhodnutím Nejvyššího soudu – rozsudkem ze dne 17. října 2000, sp. zn. 24 Cdo 1883/2010, v němž dovolací soud aplikoval ustanovení §671 obč. zák. o nájemném v případě nájmu pozemků, jenž vznikl ze zákona (podle ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.), resp. rozsudkem ze dne 17. června 2003, sp. zn. 33 Odo 93/2003, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou výše nájemného z nebytových prostor a případně vzniklého bezdůvodného obohacení za situace jinak platně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor (výklad a aplikace ust. §7 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor).
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani prostřednictvím dovolatelem předestřených otázek o promlčení práva žalovaného vůči žalobci na vydání bezdůvodného obohacení (otázky týkající se výkladu a aplikace ust. §107 odst. 3 obč. zák., ve vazbě na ustanovení §457 obč. zák.), neboť takové právo předmětem řízení není a na řešení těchto otázek tedy rozsudek odvolacího soudu ani nezávisí. Ostatně i dovolatelem citované ustanovení §457 obč. zák. (jež určuje vzájemnou vázanost práv a účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy) uplatní se pouze tehdy, plnily-li si obě strany. V daném případě – jak ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá – za užívání nemovitosti v žalobou vymezeném období ovšem žalovaný neposkytl žalobci žádné plnění. Zásada vázanosti soudu žalobním návrhem (vyplývající z §153 odst. 2 o. s. ř.) pak soudu neumožňuje, aby přihlížel k jiným plněním mimo rámec předmětu řízení, kdy je zcela v dispozici účastníka, využije-li institutů námitky započtení popřípadě vzájemného návrhu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 491/2010).
Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.; proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, jenž by měl na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu