ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1117.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1117/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně RNDr. B. K. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6 – Hradčany, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, za vedlejší účasti NIMIRU, spol. s r.o., IČ: 25276387, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Stamicova 2493, zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, LL.M., Dr., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 38, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradního pozemku , vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 12/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 2014, č. j. 26 Co 47/2014-509, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.533,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 5 C 12/2011-448, jímž tento soud nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 930/20 (orná půda) v kat. území H. B. (ve znění uvedeném ve výroku I rozsudku), k uspokojení nároku žalobkyně – oprávněné osoby – na převod náhradních pozemků za pozemky, které ji nelze vydat, plynoucí z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejich vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
K dané právní problematice se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval též na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo z účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradích pozemků.]
Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradích pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdce žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt ).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Okolnost, že nárok oprávněné osoby – přes její aktivní přístup a účast v nabídkových řízeních – byl uspokojen toliko částečně (v daném případě dosahuje neuspokojený nárok částky 519.291,85 Kč, z nároku ve výši celkem 727.922,85 Kč) a že tedy co do zbytku nároku zůstává žalovaná v prodlení, není apriori důvodem, pro který by bylo lze oprávněné osobě odepřít právo na soudní ochranu, jde-li o nárok dosud neuspokojený (i zde srov. již rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je pak především otázkou skutkových zjištění. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantních hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1324/2014 a 28 Cdo 5389/2014).
Je přitom evidentní, že odvolací soud se přidržel judikatury výše citované, měl-li současně na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované s uspokojením nároku žalobkyně (překračující dobu 20 let), ale vzal-li v úvahu též jednání žalobkyně – její aktivní účast v nabídkových řízeních, stejně tak jako parametry (nedostatečné) nabídky žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR). Jeho hodnotící závěr o tom, že postup žalované (jejího předchůdce) lze označit přinejmenším za liknavý, není skutkovým okolnostem dané věci nepřiměřený.
Z uvedeného současně vyplývá, že odkaz žalované na rozhodnutí (usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž odvolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý, svévolný či diskriminační) nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu ČR „nebyla doložena“ a kdy se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky žalovaného (§11a zákona o půdě) dříve ani neucházela.
K námitkám dovotelky, kritizujícím hodnotící závěry odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních (o frekvenci účasti žalobkyně v nabídkových řízení, úspěšnosti v nich případně struktury veřejné nabídky pozemků) nezbývá než uvést, že uvedené závěry patří vesměs k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud (jak vidno shora) vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, nelze než uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – poměřována hledisky uvedenými v §237 o. s. ř. – přípustné není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, účelně vynaloženým v tomto řízení, patří odměna za zastupování advokátem ve výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (z tarifní hodnoty 37.018,30 Kč) ve výši 2.620,- Kč (§7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 613,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu