ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1119.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1119/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Sportovního klubu policie Rapid Sport, se sídlem v Plzni, Na Lopatárně 14, zastoupeného JUDr. Karlem Havlem, advokátem v Plzni, Martinská 8, proti žalovaným 1) V. N. , a 2) H. S., oběma zastoupeným JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem v Humpolci, Nerudova 185, za účasti na straně žalované: a) Pozemkový fond České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, b) Státní statek Jeneč, s. p. v likvidaci, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zastoupen JUDr. Janem Růžkem, advokátem v Lounech, Poděbradova 751, c) Česká republika – Ministerstvo vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – Pozemkového úřadu Klatovy ze dne 11. 2. 2004, č. j. PÚ 1699/92/19, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 117/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2009, č. j. 61 Co 338/2008-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.310,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta JUDr. Ladislava Sedláka. Ve vztahu mezi žalobcem a ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 4. 2008, č. j. 6 C 117/2004-273, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by do vlastnictví žalovaných nebyla ve smyslu §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), vydána nemovitost – pozemek označený v PK parc. č. 45/1, v KN označen jako parc. č. 45/2 – nacházející se v kat. úz. P., obci Ž. Žalobce tímto požadoval nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – Pozemkového úřadu Klatovy ze dne 11. 2. 2004, č. j. PÚ 1699/92/19. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodováno o nákladech odvolacího řízení (výroky II., III.).
Předmětem řízení byl přezkum rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (viz §244 a násl. o. s. ř.). Nižší instance se ve svých rozhodnutích vyjádřily ke všem třem ústředním námitkám žalobce a tyto neshledaly opodstatněné. Soud prvního stupně pokládal za nerozhodné, že ke dni účinnosti zákona o půdě žalobce sporný pozemek podle ustanovení §5 odst. 1 tohoto předpisu nedržel (soudem bylo usuzováno na absolutní neplatnost převodní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a Pozemkovým fondem ČR dne 20. 8. 1996 – srov. §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.). V řízení bylo dále prokázáno, že k přidělení předmětného pozemku došlo na základě vedlejšího přídělu ze dne 11. 10. 1951. Z rozhodnutí ONV v Klatovech ze dne 20. 11. 1967, č. j. ZEM. 5450/1967, pak soudy obou stupňů dovodily, že tento byl součástí hlavního přídělu ze dne 16. 12. 1947, č. j. K 529/47, v kat. úz. Špičák (vztahujícího se k usedlosti č. p. 34). Výměrem KNV v Plzni ze dne 6. 11. 1951 byl odňat příděl nemovitostí č. p. 34; bylo prokázáno, že s touto usedlostí tvořil sporný pozemek jeden funkční a hospodářský celek. Soudy proto dospěly k závěru, že v daném případě došlo ze strany žalovaných k včasnému uplatnění restitučního nároku (ten bylo pod sankcí prekluze nutno uplatnit do 31. 1. 1993). Z předložených listin je sice patrno, že žalovaní ve svých podáních učiněných do rozhodného data výslovně zmínili pouze přídělovou listinu ze dne 16. 12. 1947, upřesnili však, že požadují vydání celku nemovitostí, a to usedlosti č. p. 34. Výzvu k vydání sporné nemovitosti žalovaní učinili až dne 19. 2. 1996. S ohledem na výše uvedená zjištění a konkrétní okolnosti případu však nižší instance zaujaly extenzivní výklad naplňující smysl a účel zákona o půdě, tedy že restituční nárok byl uplatněn v zákonné lhůtě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu spatřoval v tom, zdali lze projev vůle oprávněné osoby uplatňující restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. doplňovat pomocí dalšího projevu vůle, k němuž došlo po uplynutí lhůty stanovené citovaným zákonem k uplatnění nároku, a takto explicitním výkladem tak nahrazovat projev vůle účastníků právních vztahů a subjektů právních úkonů. To zároveň za předpokladu, byl-li původní projev vůle oprávněné osoby, učiněný ve stanovené lhůtě, dostatečně určitý, když výslovně odkazoval na konkrétní výměry pozemků, spisové značky správních rozhodnutí apod. V rámci vylíčení dovolacího důvodu žalobce tvrdil, že na takový extenzivní výklad vůle žalovaných nelze přistoupit, neboť odporuje jejímu jazykovému projevu. Namítal, že spornou nemovitost nabyli právní předchůdci žalovaných na základě tzv. vedlejšího přídělu ze dne 11. 10. 1951, tedy s časovým odstupem po tzv. hlavním přídělu ze dne 16. 12. 1947; jednalo se o dva samostatné příděly se samostatným „právním osudem“. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobce prostřednictvím právního zástupce písemně vyjádřili. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovali za věcně správné, nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli, aby dovolání žalobce nebylo vyhověno. Vyjádření k dovolání podal též účastník ad c) na straně žalované – rozhodnutí nižších instancí považoval za správná a v souladu s ustálenou soudní judikaturou.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnil podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, jestliže ve shodě s první instancí shledal, že restituční nárok žalovaných na vydání nemovitosti nebyl prekludován (viz §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě). V tomto směru – z hlediska posouzení včasnosti uplatnění nároku ze strany oprávněných osob – odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02 (publikován pod č. 43 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, str. 413), v němž byl vysloven právní názor, že při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, ale naopak je nutno používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména smysl a účel zákona. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí dále uzavřel, že závěrům obecných soudů – pokud jde o stěžejní otázku, týkající se nutnosti přesné individualizace či specifikace požadovaných věcí pod sankcí prekluze nároku – by bylo patrně možno přisvědčit, pokud by se nejednalo o movitý majetek velikého rozsahu, ale o několik věcí, kde by bylo zcela a nepochybně zřejmé, že je v silách restituenta předmětný majetek v zákonné lhůtě podrobněji specifikovat. Ačkoli ale byla nynějším předmětem řízení pouze jedna nemovitost (pozemek v kat. úz. Pancíř, zapsaný v katastru nemovitostí pod parc. č. 45/2), je nutno přihlížet ke specifickým okolnostem posuzované věci.
Z důkazů v řízení provedených se podává, že sporný pozemek (představující tzv. vedlejší příděl) tvořil funkční součást hlavního přídělu, tedy usedlosti č. p. 34. Při takovémto vymezení lze shledat za postačující, byl-li restituenty včas uplatněn nárok na vydání tohoto přídělu (č. p. 34), jestliže byl navíc výslovně zdůrazněn požadavek na vydání celku nemovitostí. Relevantní je rovněž skutečnost, že – jak patrno z obsahu správního spisu – samotná identifikace parcel byla pro účely restitučního řízení pořízena až dne 16. 5. 1996; oprávněné osoby (žalovaní) tedy pro nedostatek potřebných informací nemohly v rozhodné době konkrétnějším způsobem specifikovat veškeré k vydání požadované nemovitosti. Interpretace, k níž se uchýlily obě nižší instance, respektuje účel právní úpravy, kterým je zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Ústavně konformním výkladem je zde výklad extenzivní: zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není do něj zásadně oprávněn jakkoli zasahovat. V daném případě byl proto povinen vycházet také ze zjištění, že předmětná nemovitost vytvářela se zemědělskou usedlostí č. p. 34 funkční a hospodářský celek.
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
Žalovaní mají podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §11 vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 5.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu a zvýšená o 30 % (§14, §15, §18 odst. 1, §19a cit. vyhlášky), tj. 1.625,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovaným činí 2.310,- Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a dalšími účastníky řízení na straně žalované právo na náhradu nákladů řízení o dovolání nevzniklo, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu