ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1129.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1129/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. J. K., 2. D. P., 3. E. S. a 4. H. K., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7.2. 2001, sp.zn. 11 Co 208/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 11 C 103/92 / žalobců J. K., D. P., E. S. a H. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným A. V. K. a B. E. F., zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí /, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, která v této právní věci byla podána u soudu 16. 2. 1992, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 1508 v P. - M. s pozemky parc. č. 3063 a parc. č. 3064. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily F. K., který byl rozsudkem bývalého Státního soudu v Praze ze 16. 7. 1949, sp.zn. Or 884/49, odsouzen k trestu odnětí svobody i k trestu propadnutí majetku; tento majetkový trest byl realizován bývalým Okresním národním výborem P. v roce 1953 a vlastnictví státu bylo zapsáno do pozemkových knih. Usnesením Městského soudu v Praze z 15. 11. 1990, sp.zn. Rt 235/90, byl F. K. rehabilitován. V roce 1982 byly v žalobě uváděné nemovitosti prodány M. D., V. K. a Ing. O. K., ale podle názoru žalobců byli kupující při tomto prodeji zvýhodněni. Žalobci J. K., D. P., E. S. a H. K. jsou dědici po původním vlastníkovi F. K., který zemřel dne 19. 10. 1994.
Žalované navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uváděné nemovitosti nebyly smlouvou s Obvodním podnikem bytového hospodářství P. získány v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění, ale na základě nabídky ze strany prodávajícího podniku a za cenu stanovenou znaleckým posudkem. Žalovaná E. F. uváděla, že nemovitost nezískala koupí od státu, ale smlouvou z 3. 12. 1984 od původních kupujících manželů K. a M. D.
Soud prvního stupně se seznámil se spisem o řízení o dědictví po zůstaviteli F. K., vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 37 D 3302/94, vyslechl v řízení žalované jako účastnice řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 30. 11. 1995, čj. 11 C 103/92-54, byla žaloba žalobců zamítnuta.
K odvolání žalobců byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 12. 7. 1996, sp.zn. 12 Co 277/96, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že o věci rozhodl při jednání, u něhož nebyli přítomni žalobci, kteří svou neúčast omluvili s poukazem na dosud probíhající řízení o dědictví po F. K. V řízení nebylo tedy řádně zjištěno, kdo jsou na straně žalobců účastníky řízení o žalobě proti žalovaným, a nebyl také odpovídajícím způsobem zjištěn skutečný stav věci.
V dalším průběhu řízení vyslechl soud prvního stupně žalobce J. K. jako účastníka řízení, vyslechl svědka Ing. F. H., provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru oceňování nemovitostí a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 24. 9. 1998, čj. 11 C 103/92-148, byla žaloba žalobců zamítnuta a žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 13.510 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4 částku 8.855 Kč na úhradu zálohovaného znalečného.
V odůvodnění svého rozsudku poukazoval soud prvního stupně na to, že žalobce J. K. uváděl ve své výpovědi u soudu, že protiprávní zvýhodnění žalovaných vidí v cenovém zvýhodnění při prodeji nemovitostí kupní smlouvou z 26. 5. 1982. Podle výsledků provedeného dokazování však soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro uzavírání uvedené smlouvy z 26. 5. 1982 nebyly porušeny cenové předpisy tehdy platné, tj. ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb. Nedošlo tedy při uzavírání této smlouvy k porušení obecně závazných předpisů a nedošlo ani k žádnému protiprávnímu zvýhodnění kupujících, když manželé K. i M. D. bydlí v kupovaném domě, takže postup při prodeji nemovitostí odpovídal i směrnicím a pokynům pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, když prodávaný rodinný domek byl nabídnut ke koupi osobám, které v domě bydlely. Žalovaná E. F. nabyla nemovitost nikoli od státu, ale od kupující M. D. Z uvedených důvodů byla proto žaloba žalobců soudem prvního stupně zamítnuta.
Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 7. 2. 2001, sp.zn. 11 Co 205/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci jsou povinni zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4 částku 6. 052 Kč a také žalovaným bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně jako u žalobců) částku 6. 052 Kč do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4, a to do 15 dnů od právním moci rozsudku. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení odvolacího. Žalobcům a žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Městského soudu v Praze na úhradu znalečného 853 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku ; totéž a v téže lhůtě bylo uloženo i žalovaným. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo poukazováno na to, že i podle závěrů znaleckého posudku provedeného v tomto řízení, byla při ocenění nemovitostí provedeném před uzavřením smlouvy z 26. 5. 1982 dodržena ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb., jako oceňování předpisů tehdy platného. Tento závěr si odvolací soud ověřil i doplňujícím písemným vyjádřením a opakovaným výslechem ustanoveného znalce při odvolacím jednání dne 7. 2. 2001; šlo zejména o závěr, že dům čp. 1508 v P. - M. byl správně zařazen podle citované vyhlášky do třetí třídy kvality ve smyslu tohoto tehdy platného cenového předpisu. Odvolací soud posuzoval v řízení provedené skutkové zjištění za úplné a postačující pro právní posouzení věci. Nemovitosti proto nebyly smlouvou z 26. 5. 1982 nabyty kupujícími M. D., V. K. a Ing. O. K. za cenu, která by neodpovídala cenovým předpisům. Žalovaná E. F. pak nabyla svůj díl nemovitostí nikoli od státu, ale od M. D. Proto byl odvoláním napadený rozsudek potvrzen v zamítavém výroku o věci samé odvolacím soudem podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §224 odst. 1 a §148 odst. 1 i §150 občanského soudního řádu.
Návrh žalobců na připuštění dovolání byl odvolacím soudem zamítnut, protože tu nejde o rozhodnutí zásadního právního významu, neboť odvolací soud měl za to, že otázka ceny nemovitostí za účinnosti vyhlášky č. 43/1969 Sb. byla již v judikatuře řešena.
Rozsudkem odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 30. 3. 2001 a advokátu, který v řízení zastupoval žalované, byl rozsudek odvolacího soudu doručen 4. 4. 2001 (tímto dnem nabyl uvedený rozsudek právní moci); dovolání žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 30. 4. 2001, tedy v době, které od právní moci rozsudku nepřesáhla 1 měsíc.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že podle názoru dovolatelů je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a jde o otázku v judikatuře neřešenou. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že v řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále uváděli, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a posléze i to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že podle jejich mínění nebylo při provádění dokazování postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Žalobce uváděl, že podle usnesení vyhlášeného na závěr jednání u soudu prvního stupně dne 25. 6. 1998 měli být žalobci při dalším jednání vyslechnuti jako účastníci řízení; tento výslech však nebyl proveden, a to ani v odvolacím řízení; takový výslech byl pro řízení důležitý, když ve znaleckém posudku jsou uváděny údaje, které jsou v rozporu s listinnými důkazy, jež nebyly využity k provedení důkazu jimi a ke zhodnocení tohoto důkazů.
Dovolatelé zejména zdůrazňovali, že nebyl proveden důkaz osvědčením č. 6476 ze dne 25. 4. 1962 S. p., P., N. 30, o odborném technickém přezkoušení odběrových plynových zařízení, z něhož nebylo zjištěno, že v objektu čp. 1508 v M. byl zřízen domovní plynovod; nebyl také proveden důkaz další listinou, a to osvědčením č. 6477 S. p. z 25. 4. 1962, podle něhož byl v objektu čp. 1508 v M. zřízen domovní plynovod, způsobilý k vedení topných plynů pro spotřebiče: sporák, karmu, ohřívač vody PO 35. Z těchto listin bylo patrno, že k plynofikaci domu došlo v roce 1962 a ne v období 1984-1985, což byla skutečnost důležitá pro zatřídění domu podle přílohy k vyhlášce č. 43/1969.
Dovolatelé poukazovali také na to, že nebyl proveden navržený důkaz konstatováním obsahu spisu sp.zn. 9 C 14/92 Obvodního soudu pro Prahu 4, v němž šlo o dům čp. 1572 v P., který je v podstatě identický s domem čp. 1508 v P.
Dovolatelé také zdůrazňovali, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů podle ustanovení §132 občanského soudního řádu, když pominul rozhodné skutečnosti a při hodnocení důkazů se nezabýval rozpory v těchto důkazech, zejména ve znaleckém posudku. Ze znaleckého posudku znalce Ing. V. byl převzat nesprávný výklad ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo k ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) vyloženo, že „za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech„.
Z otázek, kterými se v daném případě zabývaly soudy obou stupňů s kterými se zabývala také rozhodnutí a stanoviska uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, lze poukázat např. na tyto publikované právní závěry:
Fyzická osoba, která nenabyla vlastnictví od státu, není osobou povinnou k vydání věci podle ustanovení §4 odst. 2 zák. na č. 87/1991 Sb. (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 118 /225/).
Rozpor s tehdy platnými předpisy (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., stejně jako ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku; tehdy platnými cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků a porostů jako např. vyhláška č. 43/1969 Sb. anebo dříve ještě vyhláška č. 73/1964 Sb. (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 /128/, odstavec pátý).
Přiměřenost dohodnuté ceny za převáděnou nemovitost se posuzovala tak, že cena uvedená ve smlouvě se musela porovnávat s cenovým předpisem platným v době uzavření smlouvy. Cena se zjišťovala podle odhadu znalce o ceně nemovitosti, která byla předmětem převodu (srov. č. 14/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 112 odst. 1 a 3).
U ceny kupované věci, která nebyla tehdy platným cenovým předpisem přímo stanovena, nýbrž jen jím vymezena s možností používat při jejím určení v konkrétním případě do jisté míry i volné úvahy, bylo třeba za platnou kupní cenu pokládat tu cenu, která podstatně nepřekračovala cenu vymezenou cenovým předpisem (viz rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1976 a pod č. 22/1976 Sb.).
Jestliže tedy v daném případě byla v odvolacím řízení uplatněna základní námitka, na jejímž základě odvolací soud přezkoumával správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, že totiž kupní smlouva z 26. 5. 1982 ohledně domu čp. 1508 v P. - M. byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), přičemž odvolací soud tento tvrzený rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy posuzoval podle cen, jež byly vymezeny cenovým předpisem platným v době převodu nemovitostí, a rozpor či souhlas ve smlouvě dohodnuté kupní ceny posuzoval podle citovaných výkladových závěrů právě k takovým předpisům zaujímaných v uveřejněné judikatuře soudů, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že tu jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novu (viz k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III.ÚS 181/95).
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, přezkoumávané na podkladě dovolání dovolatelů, je rozhodnutím, které má na zřeteli (z hlediska přípustnosti dovolání) ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského osudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci a k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, vycházejícího v podstatě z procesních vyjádření žalobců, učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. září 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu