ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1134.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1134/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1) P. R., a 2) V. R., oba zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2002, sp. zn. 12 Co 475/2001 (v právní věci žalobce Města O., zast. advokátem, proti žalovaným 1) P. R. a 2) V. R., oba zast. advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 136/99), takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.2.2002, č.j. 12 Co 475/2001-245, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.42001, č.j. 12 C 136/99-203, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26. dubna 2001 pod č.j. 12 C 136/99-203 uznal oba žalované povinnými vyklidit a vyklizené žalobci předat nebytové prostory specifikované v enunciátu tohoto rozhodnutí, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Oba žalovaní byli rovněž zavázáni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na nákladech řízení částku 23.650,- Kč, a to k rukám jeho právního zástupce, a dále nalézacímu soudu na státem zálohovaných nákladech řízení částku 3.563,- Kč, oboje do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V řízení před soudem prvého stupně se žalobce domáhal vyklizení sporných nebytových prostor s tím, že právo žalovaných tyto nebytové prostory užívat zaniklo výpovědí ze strany žalobce. V průběhu řízení pak žalobce argumentoval i tím, že nájemní smlouva ze které žalovaní dovozují právo k užívání předmětných prostor je absolutně neplatná stejně jako i předcházející nájemní smlouvy, které účastníci uzavřeli, neboť k těmto nájemním smlouvám nebyl dán předchozí souhlas Městského úřadu v O. ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Nalézací soud žalobě vyhověl, když zjistil, že předchozí souhlas orgánu obce podle citovaného ustanovení k nájemní smlouvě ze dne 26.11.1996 skutečně nebyl dán, a nebyl dán ani v případě nájemní smlouvy ze dne 1.11.1992, přičemž neplatnost této smlouvy způsobuje i fakt, že ji na straně pronajímatele uzavřel nikoli vlastník předmětných nemovitostí, tedy Město O., nýbrž Městský úřad v O., který není nadán právní subjektivitou.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. února 2002 pod č.j. 12 Co 475/2001-245 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení byli žalovaní zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta částku 5.196,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu pokud jde o posouzení platnosti nájemní smlouvy ze dne 26.11.1996. Pokud jde o nájemní smlouvu uzavřenou dne 1.11.1992, považuje ji soud druhého stupně – na rozdíl od soudu nalézacího – za platnou, a to proto, že nespadá do režimu zákona č. 116/1990 Sb. a uzavření smlouvy tedy nepodléhá souhlasu orgánu obce. Na uzavření nájemní smlouvy ze dne 1.11.1992 měli žalovaní právo jako vydražitelé ve smyslu zákona č. 427/1990 Sb., a v souladu s tímto předpisem smlouva také byla uzavřena. Nájemní smlouva ze dne 26.11.1996 však není pokračováním původního nájemního vztahu založeného smlouvou z 1.11.1992, neboť na straně nájemce kromě 1) žalovaného nově vystupuje i 2) žalovaná, jeho manželka. Nemůže tedy jít o tzv. kumulativní novaci, o které by bylo možné uvažovat při stejném předmětu nájmu a okruhu účastníků smlouvy, ale o zcela nový nájemní vztah podléhající režimu zákona č. 116/1990 Sb. včetně obligatorního souhlasu orgánu obce dle §3 odst. 2 citovaného zákona. Tento souhlas je ze zákona předchozí, lze jej vydat pouze ve správním řízení, jehož konání však v projednávané věci nebylo prokázáno. Prokázána nebyla ani fikce tohoto souhlasu dle §3 odst. 2 in fine uvedeného zákona. Rovněž dikce článku III nájemní smlouvy ze dne 26.11.1996 nenahrazuje správní rozhodnutí orgánu obce vydané ve správním řízení. Odvolací soud proto posoudil smlouvu ze dne 26.11.1996 jako neplatnou, a nezabýval se proto platností výpovědí z nájmu nebytových prostor daných žalobcem žalovaným, neboť platně lze dát výpověď z nájmu jen tehdy, je-li tento nájemní vztah platný.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé se ztotožňují s právním závěrem odvolacího soudu ohledně platnosti nájemní smlouvy ze dne 1.11.1992, nesouhlasí však s hodnocením platnosti a právní povahy dokumentu ze dne 26.11.1996. Tato označená nájemní smlouva je dohodou, která mění existující nájemní vztah, založený nájemní smlouvou ze dne 1.11.1992. Předmětem dohody bylo upravit změnu vzájemných práv a povinností ohledně předmětu nájmu. Nebylo záměrem ukončit dosavadní smluvní vztah a nahradit ho smluvním vztahem novým. Na tom nic nemění ani účastenství 2. žalované na uzavření dohody dne 26.11.1996, kterýžto fakt založil, nikoliv výslovně, solidaritu účastníků na straně nájemce. Dovolatelé navíc upozorňují, že nájemní smlouva ze dne 1.11.1992 byla uzavřena na dobu určitou, a to do října 2010, a odvolací soud, který konstatoval platnost této smlouvy, se nijak nevypořádává s dosud trvající existencí nájemního vztahu mezi účastníky smlouvy. Odvolací soud se dále nezabýval ani výpověďmi nájemního vztahu, když podle názoru žalovaných se v průběhu řízení zmiňované výpovědi vztahují ke smlouvě ze dne 26.11.1996, která je podle názoru odvolacího soudu neplatná.
K tomuto dovolání podal žalobce vyjádření, ve kterém namítá neexistenci dovolacích důvodů uváděných žalovanými. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobce nemá zásadní právní význam a dovolatelé navíc ani žádnou konkrétní otázku neformulovali. Výpověď z nájemní smlouvy doručená žalovaným osobně přímo při soudním jednání dne 26.10.1999 byla formulována nejenom jako výpověď z nájemní smlouvy ze dne 26.11.1996, ale i jako výpověď z nájemní smlouvy ze dne 1.11.1992. Výpověďní důvod byl dán, což žalobce prokázal jím navrženými důkazy. I kdyby tedy dovolací soud dovolání připustil a shledal jej důvodným, ke změně v poměrech dovolatelů by stejně nedošlo, neboť z jejich strany by se stále jednalo o užívání sporných prostor bez právního důvodu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolatelé opírají přípustnost jimi uplatněného mimořádného opravného prostředku o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto smyslu přezkoumal a dospěl k přesvědčení, že dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě §241a odst. 2, písm. b/, a/ o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pozornosti dovolacího soudu nemohlo uniknout, že jednou z právních otázek, která měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, bylo vyslovení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 26.11.1996, a to z důvodu absence obligatorního souhlasu orgánu obce dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Tato právní úvaha spatřující přímou souvislost mezi neudělením předchozího souhlasu ve smyslu citovaného ustanovení a mezi neplatností nájemní smlouvy, která tomuto administrativnímu úkonu měla podléhat, však neodpovídá právnímu názoru obsaženému v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.8.2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, publikovaném v ……………………… V tomto rozhodnutí, které upozorňuje na důsledky přijetí zákona č. 302/1999 Sb., jenž novelizoval – z hlediska projednávané věci - zásadním způsobem právě zákon 116/1990 Sb., se mimo jiné uvádí: “Závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1991 Sb., ve znění účinném do 3. 12. 1999, plynoucí z nedostatku do té doby obligatorního předchozího souhlasu písemného souhlasu obce podle §3 odst. 2, odst. 4 uvedeného zákona, se po přijetí zákona č. č. 302/1990 Sb., kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, dostává do rozporu s ústavněprávně zakotvenou rovností účastníků občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení článku 90 Ústavy ČR a článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k článku 2 odst. 3 (§2 odst. 2 ObčZ). K této okolnosti je soud oprávněn přihlédnout i tak, že žalobnímu nároku pronajímatele na vyklizení nebytových prostor dovolávajícímu se uvedeného důvodu neplatnosti, není povinen vyhovět.“
V případě sporu, ve kterém bylo vydáno uvedené rozhodnutí, stejně jako v projednávané věci, rozhodovaly soudy 1. i 2. stupně již poté, co byla druhá a třetí věta ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. účinně odstraněna. Obdobně, u obou sporů jsou dány okolnosti, které odůvodňují zohlednění rovnosti účastníků nájemních smluv uzavřených před datem 3.12.1999 s těmi, kteří do práv a povinností vyplývajících z nájemního vztahu k nebytovému prostoru vstoupili později. V projednávané věci je pronajímatelem sporných prostor Město O., tedy subjekt, jehož orgán byl zákonem č. 116/1990 Sb. zmocněn k udělování souhlasu ve smyslu §3 odst. 2. Vůle dostát zákonným požadavkům jasně vyplývá i z článku III. nájemní smlouvy ze dne 26.11.1996, kde se uvádí: „Výše uvedené prostory se pronajímají za účelem provozování obchodního domu. K jinému účelu využívání není nájemce oprávněn. Za tímto účelem MěU O. ve smyslu zákona 116/90 Sb. (paragraf 3 odst. 2) uděluje nájemci souhlas k provozování obchodu a služeb v předmětu nájmu.“ Je skutečností, že takto vyjádřený souhlas neodpovídá liteře zákona, a že žalovaní neprokázali, že by proběhlo příslušné správní řízení, nelze však přehlédnout, že uvedená smlouva byla pouze jedním ze smluvních dokumentů upravujících právní vztah mezi žalobcem a žalovaným 1), který – od roku 1996 společně s manželkou – sporné prostory užívá už od roku 1992.
V daném případě, kdy bylo po dobu sedmi let poskytováno plnění práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor, se vyvození neplatnosti smluvního základu do té doby fungujícího právního vztahu pouze z titulu nesplnění podmínky, která mezitím byla zákonodárcem pro svou neodůvodněnost zrušena, jeví jako nepřiměřené.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem není správné. Právní názor odvolacího (i nalézacího) soudu nezohlednil nejnovější judikaturu vztahující se k dotčené právní otázce a nepromítl tak do svého rozhodování ústavní zásadu rovnosti účastníků v právní situaci vzniklé po přijetí zákona č. 302/1999 Sb.
Rovněž druhému žalovanými namítanému dovolacímu důvodu nebylo možné upřít oprávněnost. Žalovaní s poukazem na §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. uváděli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Toto pochybení spatřovali v postupu odvolacího soudu, který na jedné straně konstatoval platnost nájemní smlouvy ze dne 1.11.1992, ale nijak se nevypořádává s existencí nájemního vztahu touto smlouvou založeného. Tato výtka má své opodstatnění, neboť citovaná smlouva byla uzavřena – jak vyplývá z jejího čl. IX - na dobu určitou, a to konkrétně „do října 2010“. Pokud tedy odvolací soud dovodil platnost této nájemní smlouvy uzavřené podle zákona č. 427/1990 Sb., nemůže zároveň argumentovat absencí právního důvodu k užívání předmětných nemovitostí ze strany žalovaných. Doba na kterou byl nájem smlouvou ze dne 1.11.1992 sjednán, totiž dosud neuplynula. V dalším řízení proto bude nutné posoudit dosah a platnost výpovědí z nájmu nebytových prostor daných žalobcem žalovaným.
K námitce žalobce, obsažené ve vyjádření k dovolání, spočívající v názoru, že dovolání by bylo nepřípustné i v případě, kdyby dovolací soud dovodil přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a to z toho důvodu, že – vzhledem k údajně platně učiněným výpovědím z nájemních smluv – by stejně nadále trvala absence užívacího titulu na straně žalovaných a nedošlo by tak ke změně v jejich poměrech, dovolací soud poznamenává, že k takové úvaze, zahrnující hodnocení dosud neprojednávaných důkazů, Nejvyšší soud ČR zákonem zmocněn není. V souladu s §242 o.s.ř. má činnost dovolacího soudu při projednávání a rozhodování výlučně přezkumnou povahu. V důsledku toho nemůže před dovolacím soudem doznat změny ani skutkový stav věci ani výsledky důkazního řízení. Dovolací soud nesmí provádět dokazování ve věci samé.
Ve světle těchto vývodů dovolací soud nemohl považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.), nezbylo mu proto než jej v souladu s citovaným ustanovením zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu