ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1152.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1152/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. M. Š., 2. A. Š., 3. Q. H., 4. Ing. V. Č., a 5. S. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor z 21.2.2002, sp. zn. 15 Co 34/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 201/99 (žalobců: 1. M. Š., 2. A. Š., 3. Q. H., 4. Ing. V. Č., 5. S. K., 6. L. M., 7. A. M., 8. G. M., 9. L. H., 10. S. N., 11. Z. N., 12. B. N., 13. M. P., 14. M. H., 15. M. Z., 16. M. P., 17. V. K., zastoupených advokátem, 18. T. N. a 19. S. H., proti žalovanému státnímu podniku P., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 3.4.1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Táboře z 24.10.1994, čj. 4 C 51/92-218 (ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze 17.2.1995, čj. 4 C 51/92-225a). Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou žalobci požadovali, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí v katastrálním území T. domu čp. 130 s pozemkem parc. č. 234/1, domu čp. 132 a pozemkem parc. č. 235, domu čp. 395 s pozemkem parc. č. 236, domu čp. 128 s pozemkem parc. č. 251, jakož i pozemků parc. č. 237/1, 239, 240, 241, 234/2, 237/3, 237/8, 239/9 a také pozemku parc. č. 582 (pod nímž je sklep). Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému státnímu podniku nepřiznává náhrada nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Táboře společně a nerozdílně 70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem z 5.2.1996 sp. zn. 15 Co 221/95. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo proti tomuto rozsudku připuštěno dovolání.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze 17.8.1999, sp. zn. 2 Cdon 49/97, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 5.2.1996, sp. zn. 15 Co 221/95, i rozsudek Okresního soudu v Táboře z 24.10.1994, čj. 4 C 51/92-218 (ve znění opravného usnesení ze 17.2.1995, čj. 4 C 51/92-225) a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Dovolací soud vytýkal především, že soud prvního stupně nepostupoval podle ustanovení §43 občanského soudního řádu a nevyzval žalobce k doplnění žaloby s vymezením podílů, v nichž by měly být věci žalobcům vydány, tomu kterému z nich. Dále soud prvního stupně, podle názoru dovolacího soudu, pochybil, když si nevyřešil otázku právního nástupnictví v daném případě (což nenapravil ani odvolací soud) a bylo tak rozhodnuto o uplatněném nároku žalobců M. Č. a A. Č., kteří v průběhu řízení zemřeli, jako by oba uvedení účastníci řízení v době rozhodování měli ještě způsobilost být účastníky řízení. Z uvedených důvodů bylo, podle názoru dovolacího soudu, postiženo řízení před soudy obou stupňů vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Dovolací soud se ještě v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval obecně tzv. právovárečnými měšťanstvy i konkrétně Právovárečným měšťanstvem v T. Za správný považoval dovolací soud závěr, k němuž dospěly i soudy obou stupňů, že totiž Právovárečné měšťanstvo v T. mělo v době znárodnění rysy korporace, tedy právního a hospodářského subjektu, který samostatně nabýval práva a zavazoval se (zatím co členové měšťanstva z jeho jednání přímo práva nenabývali a ani sebe nezavazovali). Právovárečné měšťanstvo mělo vlastní jmění, oddělené od majetku členů měšťanstva, kteří za závazky měšťanstva neručili. Právovárečné měšťanstvo v T. nelze podřadit pravidlům platným tehdy pro obchodní společnosti podle obecného zákoníku obchodního, zejména pro veřejné obchodní společnosti, pro spolky a pro výdělková a hospodářská společenstva, popřípadě pro společnosti s ručením omezeným. Dovolací soud byl i toho názoru, že závěr o právní subjektivitě Právovárečného měšťanstva v T. podporují zjištěné skutečnosti, typické pro všechny právnické osoby tehdy platného objektivního práva, a to 1. zápis Právovárečného měšťanstva v T. do pozemkové knihy jako subjektu práv (nikoli zápis členů s určitými podíly na nemovitostech), 2. kompetence orgánů Právovárečného měšťanstva v T. (předsedy, valné hromady, výboru a správní rady), způsob vytváření autonomní vůle společnosti a jednání pod kolektivním jménem bez uvádění jednotlivých členů a 3. udržování a obnovování měšťanstva bez ohledu na vůli osob podílníků jako důsledek spojení podílů s realitami (městskými domy).
V dalším průběhu řízení byl pak vynesen rozsudek Okresního soudu v Táboře z 30.8.2001, čj. 11 C 201/99-375, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému státnímu podniku P. Č. B. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání spoluvlastnických podílů na domu čp. 130 s pozemkovou parcelou č 234/1, domu čp. 132 s pozemkovou parcelou č. 235, domu čp. 395 s pozemkovou parcelou č. 236, domu čp. 128 s pozemkovou parcelou č. 251 a spoluvlastnických podílů na pozemkových parcelách č. 237/1, č. 239, č. 240, č. 241, č. 234/2, č. 273/3, č. 237/7, č. 237/8, č. 237/9 a na parcele č. 582, všech v katastrálním území, obci a okrese T., a to M. Š. podíl 1/515, A. Š. podíl 1/515, L. M. podíl 2/515, A. M. podíl 2/1545, S. N. podíl 4/1545, Z. N. podíl 4/1545, B. N. podíl 4/1545, S. K. podíl 6/515, M. P. podíl 2/515, M. H. podíl 2/515, M. Z. podíl 1/515, M. P. podíl 1/515, S. H. podíl 2/515, Q. H. podíl 2/515, V. K. podíl 1/515 a V. Č. podíl 1/515. Žalovanému státnímu podniku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Táboře 70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vycházel z právních závěrů obsažených v rozsudku dovolacího soudu ze 17.8.1999 (2 Cdon 49/97 Nejvyššího soudu). Podle názoru soudu prvního stupně podstata jeho zamítavého výroku spočívá v tom, že osobami oprávněnými podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. mohou být za splnění dalších podmínek vymezených zákonem pouze fyzické osoby (nebo jejich právní nástupci), jejichž majetek přešel na stát způsoby určenými v uvedeném zákoně. V daném případě bylo v řízení prokázáno, že subjektem, na jehož majetek dopadl v rozhodném období režim znárodnění, nebyly spoluvlastníci (fyzické osoby), ale Právovárečné měšťanství v T.; toto měšťanstvo disponovalo právní subjektivitou, jak bylo vysvětleno v již uvedeném rozsudku dovolacího soudu. Závěry, plynoucí ze zápisu v pozemkové knize i ze stanov Právovárečného měšťanstva v T. nemohly být dotčeny postupní smlouvou z 23.11.1845, podle níž údajně Právovárečné měšťanstvo v T. převzalo majetek od obce.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl, protože žalobci nemohou být oprávněnými osobami podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně nákladů řízení použil soud prvního stupně ustanovení §150 občanského soudního řádu a také ustanovení §148 odst 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců M. Š., A. Š., Q. H., Ing. V. Č. a S. K. proti rozsudku soudu prvního stupně z 30.8.2001 rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem z 21.2.2002, sp. zn. 15 Co 34/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odstavci prvním ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu mezi žalobci M. Š., A. Š., Q. H., Ing. V. Č., S. K. a mezi žalovaným státním podnikem a také v odstavci třetího výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito účastníky řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen také v odstavci druhém ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovaným a ostatními účastníky řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v odstavci prvním ve výroku o zamítnutí žaloby mezi ostatními žalobci a žalovaným státním podnikem; v třetím odstavci ve výroku o náhradě nákladů řízení státu ve vztahu mezi těmito účastníky zůstal nedotčen. Žalobcům M. Š., A. Š., Q. H., Ing. V. Č. a S. K. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 7.385 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání uvedených pěti odvolatelů nejsou důvodná. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, a to včetně toho, že už nebylo zapotřebí provádět v odvolacím řízení žalovaným navržený důkaz smlouvou z 23.11.1845. Odvolací soud poukazoval na to, že již dovolací soud podal ve svém zrušovacím rozsudku podrobný rozbor postavení právovárečných měšťanstev, včetně historického exkurzu do vzniku subjektů právovárečných měšťanstev, a to jednak obecně a jednak i ve vztahu k Právovárečnému měšťanstvu v T. Z těchto závěrů vycházel soud prvního stupně a správně přikročil opětovně k zamítnutí žaloby žalobců, takže odvolací soud potvrdil tento rozsudek podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Odvolací soud potvrdil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (který byl učiněn s použitím ustanovení §10 občanského soudního řádu); o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12.3.2002 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště v pondělí dne 13.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 ve spojení s ustanovením §57 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné, když směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byla řešena právní otázka zásadního významu, a to pokud jde o výklad povahy tzv. právovárečných měšťanstev. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud odmítl v řízení provést důkaz postupní smlouvou z 23.11.1845 č. 2815, citovanou v protokolu o zakládání pozemkových knih pro město T. Podle názoru dovolatelů neprovedením tohoto důkazu došlo ze strany soudu k nepochopení skutečnosti, která mohla být tímto důkazem prokázána jako rozhodující, tj. kdo se stal v rozhodné době vlastníkem nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců; podle názorů dovolatelů nebyla v tu rozhodující otázka právní povahy Právovárečného měšťanstva v T. Povaha tohoto měšťanstva musí být posouzena na základě dvou významných skutečností, jimiž jsou žádost firmy Právovárečného měšťanstva v T. rejstříkovému soudu o převedení tohoto měšťanstva do rejstříku pro kupce – jednotlivce a dále usnesení rejstříkového soudu o převodu firmy společenství do rejstříku označeného „A“. Podle názoru dovolatelů z těchto důkazů plyne, že Právovárečné měšťanstvo v T. nebylo právnickou osobou.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona platí i na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jímž byl podstatně změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.
Dovolání dovolatel směřovalo v daném případě proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí prvního stupně zrušil. Proto přípustnost dovolání dovolatelů bylo nutno v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jak na to poukazovali i dovolatelé ve svém dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 ) občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 201/99 Okresního soudu v Táboře), ani z obsahu dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nejde tu také o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Rozhodnutí řešící právní otázku, jíž se týká dovolání dovolatelů, bylo již dovolacím soudem vydáno v přímé souvislosti s touto právní věcí, když k dovolání žalobců byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze 17.8.1999, 2 Cdon 47/97, zrušující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 5.2.1996, sp. zn. 15 Co 221/95, i rozsudek Okresního soudu v Táboře z 24.10.1994, čj. 4 C 51/92-218, jež byly vydány v téže právní věci vedené o žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Táboře dne 3.4.1992. V dalším průběhu řízení u uvedeného soudu po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu byl soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); soudy obou stupňů také v dalším průběhu řízení z právních závěrů dovolacího soudu vycházely. Nelze tu tedy mít za to, že by tu šlo o rozhodnutí odvolacího soudu řešící právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).
Vzhledem k obsahu již uvedeného rozsudku dovolacího soudu i k výsledkům řízení u soudů obou stupňů v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nelze mít za to, že na rozdíl od výkladu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s posouzením právní povahy Právovárečného měšťanstva v T., obsaženého v rozsudku dovolacího soudu ze 17.8.1999 (2 Cdon 47/97 Nejvyššího soudu), by bylo možné dospět k závěru, že na základě výsledků dalšího průběhu řízení je tu na místě odlišné právní posouzení než v předchozím rozsudku dovolacího soudu. Při posuzování dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího z 21.2.2002 (sp. zn. 15 Co 34/2002 Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře) nedospěl dovolací soud k tomu, že by tu nyní byl opodstatněn opačný názor, prosazovaný dovolateli, že by totiž v daném případě nebyla rozhodující právní povaha Právovárečného měšťanstva v T., nýbrž „otázka vlastnictví nemovitostí“, které jsou předmětem sporu. Stanoví-li zákon č. 87/1991 Sb. v §3 odst. 1, že oprávněnou osobou podle tohoto zákona je fyzická osoba, nelze mít přesvědčivě za to, že by nebylo rozhodné, zda na straně žalobců, domáhajících se vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jde nebo nejde o fyzické osoby ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., anebo zda na straně žalobců jde o osobu právnickou. Dovolací soud proto nedospěl ani k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (viz §237 odst. 3, v závěru, ) občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).
Neshledal proto dovolací soud, že by v daném případě byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 ) občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) ) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o náklady vynaložené žalovaným státním podnikem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 ) občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníkovi řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě procesní stanovisko žalovaného státního podniku, přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu