ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1167.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1167/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání odvolatele Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2, státního podniku (v likvidaci), IČ 0006 3436, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 7, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, likvidátorem, proti rozsudku Městského soudu v Praze 4 1. 9. 2010, sp. zn. 39 Co 553/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 30/2008 (žalobce Hlavního města Prahy , IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Volánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovanému Obvodnímu podniku bytového hospodářství v Praze 2 , státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Dvořákem, likvidátorem, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 7, o určení vlastnictví), takto:
I.Dovolání se odmítá.
II.Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího Hlavního města Prahy, podané u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 20/2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 26. 6. 2009, č. j. 27 C 30/2008-80. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce Hlavní město Praha je vlastníkem pozemku parc. č. 1920 (o výměře 439 m²) a budovy č. 825, postavené na uvedeném pozemku, v katastrálním území Vinohrady (obec Praha). Žalovanému Obvodnímu podniku bytového hospodářství v Praze 2 bylo uloženo zaplatit žalobci Hlavnímu městu Praze na úhradu nákladů řízení 25.942,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného podniku bytového hospodářství (v likvidaci) bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 1. 9. 2010, sp. zn. 39 Co 553/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 26. 6. 2009, č. j. 27 C 30/2008-80, potvrzen. Žalovanému podniku bytového hospodářství bylo uloženo zaplatit žalujícímu městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (i řízení, které jeho vydání předcházelo) a dospěl k závěru , že odvolání žalovaného bytového podniku (v likvidaci) je nedůvodné.
Odvolací soud uváděl, že vycházel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním měl za to, že na straně žalujícího města je dán naléhavý právní zájem (§80 písm. c) občanského soudního řádu) na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě, když jako vlastník těchto nemovitostí je v katastru nemovitostí stále zapsán stát (Česká republika) a nikoli žalující Hlavní město Praha, na které nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný státní podnik má podle výpisu z katastru nemovitostí právo hospodaření s nemovitostmi, o něž jde v tomto řízení, podle ustanovení §2 odst. 2 a §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, je třeba vykládat tak, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí jsou vyloučeny jen ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., byla-li výzva k vydání věci uplatněna oprávněno osobou vůči státu (u orgánu, který věc pro stát držel) před 24. 5. 1991 (před účinností zákona č. 172/1991 Sb.), vlastnické právo k věci na obec nepřešlo a obec tedy nelze považovat za osobu povinnou k vydání věci zejména podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proto také v daném případě přešlo vlastnické právo k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalujícího města, ze státu na tohoto žalobce, který se tak stal k 24. 5. 1991 jejich vlastníkem.
Pokud šlo o otázku, zda v daném případě stát vydržel vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v žalobě žalobce, byl odvolací soud, rovněž shodně se soudem prvního stupně, toho názoru, že se žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) „nepodařilo prokázat dobrou víru“ držitele nemovitosti na straně žalovaného. Žalovaný podnik byl v uvedené rozhodné době organizací zřízenou k hospodaření a majetkem státu; „po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. mohl žalovaný podnik s ohledem na jemu dostupné doklady posoudit, zda nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly opět na stát a mohl tak sám dojít z závěru, že vlastníkem uvedených nemovitostí již není, když u i restituční řízení skončilo v roce 1996, takže dobrou víru na straně žalovaného o tom, že výlučným vlastníkem je tu stát, v tomto případě nelze dovozovat“.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 6. 10. 2010 doručen žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) a dovolání ze strany tohoto odvolatele bylo podáno u soudu 9. 11. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože „odvolací soud posoudil danou věc po právní stránce částečně odlišně od jejího právního posouzení soudem prvního stupně (zejména co do rozdílného posouzení otázky blokačních účinků restituční výzvy k vydání věci v tomto případě). Jako dovolací důvod uvedený dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Podle názoru odvolatele soudy obou stupňů v daném případě sice aplikovaly správný předpis, ale nesprávně si ho vyložily.
Šlo především, podle odvolatele, o otázku, zda uplatnění výzvy k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. podané oprávněnou osobou v době, kterou restituční předpis stanoví pro uplatnění nároku u povinné osoby, způsobuje vždy blokaci přechodu vlastnického práva na obec. Jak žalovaný uváděl v průběhu celého tohoto řízením, byly tu „splněny podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobce přejít nemohlo, neboť přechod majetku ze státu na obec byl blokován uplatněním nároku oprávněnými osobami v zákonem stanovené lhůtě“. Podle názoru odvolatele je naproti tomu závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. na daný případ v extrémním rozporu s principy spravedlnosti s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí a vybočuje z kautel spravedlivého rozhodnutí.
Dále šlo podle dovolatele o otázku, zda může být státní podnik posuzován jako orgán státu či jako osoba, která by měla mít větší míru znalostí či výhodnější způsob a rozsah přístupu k informacím než jiný soukromoprávní subjekt. Žalovaný podnik byl sice státním podnikem, ale působil jako soukromoprávní podnik, do jehož činnosti stát nezasahoval a ani zasahovat nemohl a spojení podniku se státem tu bylo pouze prostřednictvím vlastnické struktury žalovaného. Žalovaný tedy byl, dovozoval dovolatel, „obyčejným“ soukromoprávním subjektem a jako k takovému tu mělo být soudem přistupováno; jeho dobrá víra za hlediska držby a vydržení musí mít stejnou hodnotu a stejné podmínky při posuzování vydržení jako dobrá víra jakéhokoliv jiného subjektu. Opačným názorem se odvolací soud v tomto řízení dopustil nepřípustné diskriminaci vůči žalovanému podniku a tento opačný právní názor byl odvolacím soudem zaujat i bez provádění odpovídajícího dokazování ohledně žalovaným uplatňovaného vydržení.
Ve vyjádření žalobce Hlavního města Prahy k dovolání žalovaného Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2 bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když v daném případě soudy obou stupňů dospěly ke správným právním závěrům (které jsou podle názoru žalobce v souladu i s právními závěry vyplývajícími např. z usnesení Ústavního soudu ČR č. III. ÚS 801/06 nebo z nálezu Ústavního soudu ČR č. II. ÚS 2277/07); správně tu bylo soudy konstatováno, že přechodu vlastnictví na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. brání výzva k vydání nemovitosti, uplatněná podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. před účinností zákona č. 172/1991 Sb., ale nikoli později; tento právní názor není v rozporu ani s právní úpravou stanovenou v zákoně č. 229/1991 Sb. (v zákoně o půdě), a to jmenovitě v ustanovení §6 odst. 5 tohoto zákona. Také při posouzení otázky tvrzeného vydržení vlastnictví k nemovitostem ze strany žalovaného státního podniku bylo soudy v tomto případě správně zdůrazněno, že při posouzení toho, zda je držitel věci v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně (nikoli pouze ze subjektivního hlediska) konkrétní okolnosti případu a vždy je třeba brát v úvahu, zda držitel, při běžné opatrnosti, nemohl mít pochybnosti v průběhu vydržecí doby o tom, zda mu věc nebo právo patří. Žalobce pak ještě konkrétně připomínal, že ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byla v katastru nemovitostí i zapsaná po určitou dobu jako vlastnice nemovitostí C. K. a nikoli stát (s právem hospodaření žalovaného podniku bytového hospodářství ); žalovaný podnik však nepřikročil v uvedené situaci k žádným krokům k tomu, aby byl veden jako vlastník v katastru nemovitostí, byl-li o tom, jak tvrdí, v dobré víře přesvědčen.
Přípustnost dovolání odvolatele v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání odvolatele podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (jak měl za to dovolatel) tu nebyla dána, a to ani co do označení výroku rozhodnutí odvolacího soudu, ani co do věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve srovnání se základním obsahem rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 27 C 30/2008 Obvodního soudu pro Prahu 2), že by odvolací soud svým rozsudkem z 1. 9. 2010 (sp. zn. 29 Co 553/2009 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, a také podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku, upravujícího vydržení.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí nepřecházejí z majetku státu i věci, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštních předpisů (zejména podle zákonů č. 403/1990 Sb. i č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Držitelem věci je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 občanského zákoníku); je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 občanského zákoníku).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr: „Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 21. 5. 2008, č. II. ÚS 2277/07 (uveřejněném pod č. 95 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo výslovně uvedeno (na str. 430): „Ústavní soud připomíná, že v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že přechodu vlastnictví na obec dle zákona č. 172/1991 Sb. brání výzva k vydání nemovitosti, uplatněná dle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 8/1991 Sb. před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tj. v době do 24. 5. 1991“.
Dobrá víra (§130 odst. 1 občanského zákoníku) je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuji určitou věc. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nich lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz č. 45/1986, str. 192 a 193, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nich se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu vydržení důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených ustanovení právních předpisů z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z uveřejněné judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 1. 9. 2010 (sp. zn. 39 Co 553/2009 Městského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání odvolatele. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 1. 9. 2010 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým uvedeným rozhodnutím ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání odvolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …….“) nenáleží již dovolacímu soudu posuzovat důvodnost dovolacích důvodů, uplatněných v dovolání dovolatele. Vzhledem k tomu však že v daném případě byly v dovolání odvolatele zdůrazněny výtky neúplného zjištění skutkového stavu, také nesprávného hodnocení důkazů i vycházení soudu ze skutkových zjištění, která neměla v podstatě oporu v provedeném dokazování, lze tu ještě poukázat na to, jak jsou takové tvrzené okolnosti posuzovány v dovolacím řízení podle právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k této právní problematice zaujaty tyto výkladové závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
V tomto případě tedy dovolací soud přikročil podle ustanovení §243 odst. 2 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v daném případě v dovolacím řízení úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalujícím městem na vyjádření k dovolání dovolatel, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a 224 občanského soudního řádu ustanovení §150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a uvedené náklady v odvolacím řízení žalobci nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání odvolatele, rekapitulujícímu v podstatě již v řízení před soudy obou stupňů uplatněné argumenty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu