ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1185.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1185/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Mgr. M. K. , P. , zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1599/31, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o zaplacení částky 242.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 160/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č. j. 17 Co 384/2012-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č.j. 17 Co 384/2012-117, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2012, č.j. 23 C 160/2010-82, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2012, č. j. 23 C 160/2010-82, jímž tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 242.590,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I). Rozsudek byl změněn toliko ve výroku o lhůtě k plnění (jež byla prodloužena na 30 dní od právní moci rozsudku), ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, totiž že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 1331/19, 1331/25, 1331/27 a 1340/33 v katastrálním území D. P.. Předmětné pozemky užívá žalovaný, aniž by mu k jejich užívání svědčil právní důvod a aniž by za jejich užívání poskytoval žalobkyni náhradu. Co do základu nároku i odvolací soud uzavřel, že užíváním pozemků vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně (majetkový prospěch vzniklý plněním bez právního důvodu; §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), které je povinen žalobkyni vydat (tedy poskytnout za ně žalobkyni peněžitou náhradu ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák.). Při určení výše náhrady odvolací soud vycházel z maximální výše nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, stanoveného pro roky 2008, 2009 a 2010 částkou 85 Kč za m2 plochy pozemku ročně „příslušnými výměry Ministerstva financí“. Na závěr, že se žalobkyni má dostat náhrady ve výši maximálního nájemného, odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) usuzoval i prostřednictvím okolnosti, že za předcházejících 25 let užívání pozemku žalobkyně neobdržela od žalovaného žádnou náhradu a že při jednání s žalobkyní argumentoval příslušnými cenovými výměry i žalovaný. Za žalobkyní vymezené období od 1. 7. 2008 do 30. 6. 2010 tak – podle závěru soudů nižších stupňů – činí náhrada 242.590,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Odvolacímu soudu žalovaný vytýká nepřezkoumatelnost rozsudku, namítaje, že v odůvodnění rozsudku odvolací soud nereagoval na některé z jeho námitek a stran skutkového základu věci pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, jehož odůvodnění – dle názoru dovolatele
– se zakládá na souhrnném skutkovém zjištění. Za nesprávný a odchylující se od ustálené judikatury dovolacího soudu pak žalovaný pokládá právní závěr odvolacího soudu, že výše bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků bez dalšího koresponduje maximální výši nájemného podle cenových výměrů Ministerstva financí. Dovolatel zastává názor, že výše náhrady by měla vycházet z obvyklé hladiny nájemného (s přihlédnutím k případné cenové regulaci), jehož určení je otázka odborná, kdy by měl soud zpravidla postupovat podle §127 o. s. ř. a ustanovit znalce. Při určení bezdůvodného obohacení
– pokračuje žalovaný – by soudy měly přihlížet i ke způsobu využívání staveb na pozemcích žalobkyně a se zřetelem k němu náhradu určit spíše při dolní hranici stanovené cenovými výměry, nikoliv v úrovni ceny maximální. Vzhledem k řečenému žalovaný namítá, že odvolací soud přisoudil nesprávné právní důsledky i předchozí korespondenci účastníků. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá dovolání za vadné a nepřípustné, argumentujíc přitom procesním předpisem (občanským soudním řádem) ve znění účinném od 1. 1. 2013. Rozsudek odvolacího soudu má žalobkyně za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, jenž byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky určení výše náhrady v případě bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku ve vlastnictví jiného, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a z tohoto pohledu jde tedy o otázku rozhodovanou soudy rozdílně, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.).
Vady, k nimž u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Zmatečnosti (vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.) ostatně netvrdí ani dovolatel a jeho výhrady vůči přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud nesdílí. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zde vychází z přiměřeného použití §157 odst. 2 v odvolacím řízení (srov. §211 o. s. ř.) a obsahuje všechny stanovené náležitosti, stejně tak jako odůvodnění (odvolacím soudem přezkoumávaného) rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je, mimo jiné, zřetelné, které skutečnosti vzal tento soud za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovaným v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku ve vlastnictví jiného.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §456 věty první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizí nemovitosti bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (z četné judikatury Nejvyššího soudu řešící uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009
– všechna rozhodnutí uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Ačkoliv nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v posuzovaném období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (srov. výměry Ministerstva financí č. 1/2008, 1/2009 a 1/2010, jimiž se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, vydaných na základě §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012).
V posuzované věci ovšem odvolací soud mechanicky stanovil výši bezdůvodného obohacení v úrovni maximální výše nájemného regulovaného „příslušnými výměry Ministerstva financí“ (částkou 85 Kč/m2 ročně), aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi případu (přihlížeje též k účelu, jemuž dané pozemky slouží) a aniž by prověřil důvodnost námitek žalovaného, že výše obvyklého nájemného za pronájem srovnatelných pozemků v daném místě a čase je podstatně nižší. S žalovanou lze konečně souhlasit i v tom, že určení obvyklé hladiny nájemného zpravidla závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. §127 o. s. ř.) a že tuto otázku posudek vypracovaný znalkyní Ing. Věrou Kadlecovou (podaný za účelem stanovení obvyklé ceny předmětných pozemků, nikoliv obvyklé hladiny nájemného) neřeší.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu