ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1197.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1197/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 288/2006, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, č. j. 58 Co 384/2007-34, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 58 Co 384/2007-34, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2007, č. j. 15 C 288/2006-23, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č. j. 15 C 288/2006-23, zamítl Obvodní soud v Praze 10 žalobu s návrhem, aby žalovanému bylo uloženo převést žalobkyni do vlastnictví blíže specifikované pozemky v katastrálních územích H. a Z. Tímto návrhem žalobkyně usilovala o uspokojení svého práva na převod náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Obvodní soud na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou, která má právo na převod náhradních pozemků za pozemky, jež jí podle rozhodnutí Pozemkového úřadu – Magistrátu hl. m. P. z 13. 4. 1996 nemohly být vydány, že měla aktivní legitimaci k podání žaloby na vypořádání svého nároku, i když nikoli na výběr náhradního pozemku. Důvodem pro zamítnutí žaloby byl právní závěr soudu, že s ohledem na to, že od 14. 4. 2006 nabyl účinnosti zákon
č. 131/2006 Sb., který vložil do zákona o půdě nové ustanovení §11a, jež nepřipouští jinou možnost vypořádání nároků na náhradní pozemek než na základě veřejné nabídky vyhlášené žalovaným a dalšího postupu zákonem stanoveného. Jde tedy dle jeho názoru o zákonné zakotvení procesního prostředku, jímž se lze domáhat převodu náhradního pozemku, čímž je vyloučeno použití obecného postupu ve smyslu §80 písm. b) a §161 odst. 3 o. s. ř.
Městský soud v Praze rozsudkem shora uvedeným potvrdil v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se zcela ztotožnil s jeho právními závěry a rovněž jeho skutková zjištění shledal správnými včetně nespornosti skutkových okolností ohledně postavení žalobkyně jako oprávněné osoby a jejího nároku na převod náhradních pozemků. I když judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu řešila již způsob vymožení práva na náhradní pozemek soudem, platily její závěry dle názoru odvolacího soudu pouze do 14. 4. 2006, od kdy platí nové ustanovení §11a zákona o půdě. Podle něj převádí P. f. jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li stanoveno jinak. Toto ustanovení obsahuje podrobný postup P. f. při sestavování a zpracování veřejných nabídek a je použitelné i na dříve uplatněné návrhy. Postup upravený tímto ustanovením má za následek, že obecný postup, který byl dosud aplikován v souladu se soudní judikaturou, neumožňuje nadále možnost podání žaloby na plnění.
Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně včas podaným dovoláním a uplatňuje jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Považuje rozsudek odvolacího soudu za zásadně významný po právní stránce, protože řeší v rozporu s hmotným právem otázku, kterou soudy posuzují rozdílně. Jde o otázku, zda je možno žalobou na vydání pozemků uspokojit nárok restituentů poté, co nabyl účinnosti zákon č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě vloženo ustanovení §11a. Právní posouzení provedené odvolacím soudem, jehož správnost dovolatelka napadá ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je podle ní v hrubém rozporu s nálezem Ústavního soudu z 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, v němž dovolací soud vyslovil právní závěr, že je i po účinnosti ustanovení §11a zákona o půdě třeba vycházet z dosavadní judikatury. Navíc žalovaný neuznává žalobkyni jako osobu, která je nositelkou práva na převod náhradního pozemku a tak jí prakticky zabraňuje podávat žádosti podle §11a zákona o půdě. Je proto třeba také zkoumat, zda nešlo se strany žalovaného o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku a žaloba může v takovém případě představovat jediný prostředek k vymožení práva. Nesouhlasí rovněž s výkladem soudu, týkajícím se zpětné retroaktivity, a to i když považuje novou úpravu za v podstatě shodnou s dosavadní, protože právní vztahy by se měly řídit právními předpisy platnými v době podání. Dovolatelka také upozorňuje, že ani nové ustanovení §11a zákona o půdě nezaručuje řádné plnění povinností žalovaného k převodu náhradních pozemků. Obdobný postup při realizaci převodů na restituenty platil již dříve, jen nebyl součástí zákona, ale postupovalo se podle vnitřního předpisu žalovaného. Výklad ustanovení §11a zákona o půdě, jak jej vyložily oba soudy, znamená, že restituent se legálně dostává do libovůle žalovaného a je z ústavního pohledu zcela neúnosný. Odkazuje v tomto smyslu na již zmíněný nález Ústavního soudu. Z hlediska posouzení libovůle žalovaného při plnění jeho závazku k žalobkyni se poukazuje na to, že právo na náhradní pozemek vzniklo žalobkyni v roce 1996 a dosud nebylo uspokojeno, žalobkyně dokonce není žalovaným za nositelku práva na náhradní pozemek považována.
Za otázku zásadního významu po právní stránce vytyčuje dovolatelka otázku, zda je možno, například v případech liknavého přístupu P. f., či v případě, kdy odmítá s restituentem jednat o uspokojení jeho nároku, uspokojit nárok na převod pozemků žalobou na jejich vydání i poté, kdy do zákona o půdě bylo vloženo ustanovení §11a. Domnívá se, že napadené rozhodnutí se opírá o nesprávné právní posouzení věci a o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal dovolání, jež splňuje formální náležitosti dané zákonem, též za přípustné, a to podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu považuje za zásadně významný po právní stránce, protože je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a přezkoumal je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tím je přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu, že podle nyní platné úpravy provedené ustanovením §11a zákona o půdě není právo na převod náhradního pozemku, zakotvené v §11 odst. 2 zákona o půdě, soudně vymahatelné. Vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolací soud neshledal, a dovolatelka je ani blíže nekonkretizovala. Jinak však dovolací soud shledal dovolání důvodným.
Dovolatelka správně upozornila, že danou otázkou se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007. V něm uvedl:
„Je nesporné, že jde o vztahy účastníků, spadající do oblasti občanského práva, přičemž rozhodování o nich nebylo svěřeno žádnému státnímu orgánu a spadá proto do působnosti obecných soudů podle §7 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 ze dne 22. 8. 2002 vyslovil, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu“.
Rozsudek se dále zabývá obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, týkajícím se dlouhodobě neuspokojených nároků na převod náhradních pozemků a dovozuje, že tento nález není překonaný ani současnou úpravou postupu P. f., protože libovůli či svévoli nelze vyloučit ani za této úpravy. Dále se pak v rozsudku uvádí:
„Dovolací soud neshledává z hlediska daného právního vztahu podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s úpravou převodů náhradních pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. V rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 totiž dovodil, že poskytování náhradních pozemků bylo začleněno již v zákonu č. 95/1999 Sb. Jeho smyslem bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod, a upravit postup P. f. při vyřizování požadavků oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon ukládal v §7 odst. 2 P. f. oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu a upravoval postup P. f. v případech, kdy mezi zájemci byly oprávněné osoby“.
Na základě těchto úvah dovolací soud uzavírá, že i přes nutnost dodržet při převodech náhradních pozemků postup podle současného znění zákona o půdě, podle něhož je ostatně poskytování náhrady převodem zemědělských pozemků značně omezeno (podle §11a odst. 2 věta druhá zákona o půdě lze takto převést jen pozemky, které byly marně nabídnuty k prodeji podle §7 zákona č. 95/199 Sb.) nebo na něj navazujícího zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu … , který převody na oprávněné osoby i nadále upravuje v §7, nic to nemění na charakteru občanskoprávního nároku na náhradu poskytovanou oprávněným osobám za nevydané pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě. Je proto i nadále třeba postupovat podle judikatury, kterou ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně citoval.
Právní závěry soudů obou stupňů upírají oprávněným osobám právo nárok u soudu uplatnit, což je v rozporu se shora uvedenou judikaturou, a dovolací soud proto oba rozsudky zrušil podle §243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o. s. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm jsou soudy vázány právním závěrem dovolacího soudu; rozhodnou nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst.1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu