ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1219.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1219/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání České republiky-Státního pozemkového úřadu , Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem, 323 18 Plzeň, Vlastina 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 51 Co 297/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. 60 C 67/2012 (žalobců: a/ Ing. P. K., a b/ Ing. P. K., zastoupených JUDr. Martinem Purkytou, advokátem, 150 00 Praha 5, Štefánikova 18/25, proti žalované České republice-Státnímu pozemkovému úřadu, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Davidem Volopichem, advokátem, 323 18 Plzeň, Vlastina 23, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, za účasti v řízení vedlejších účastníků na straně žalované: 1. M. M. , a 2. S. D., takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. 60 C 67/2012, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 3. 2013, č. j. 60 C 67/2012-110. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo jednak (výrokem I.) zastaveno řízení ohledně pozemků parc. č. 303 a parc. č. 616 v katastrální území K., pozemků parc. č. 696, parc. č. 1228/1, parc. č. 1348/1 a parc. č. 1532 v katastrálním území V.. pozemků parc. č. 156/2, parc. č. 40, parc. č. 1546/6 a parc. č. 156/3 v katastrálním území H. a pozemků parc. č. 935, parc. č. 88, parc. č. 2574/47 a parc. č. 2547/49 v katastrálním území K.; dalším výrokem uvedeného rozsudku (označeným II.) byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. 1539/10 ( o výměře 105 017 m2) v katastrálním území V., přičemž pozemek parc. č. 1539/10 v katastrálním území V. smlouvu nabyli nabyvatelé každý v podílu jedné ideální poloviny včetně součástí a příslušenství a nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č, 229/1991 Sb. (zákona o půdě). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žalované České republice-Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu těchto nákladů 24.723 Kč. O odvolání žalované České republiky-Státního pozemkového úřadu proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 51 Co 297/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 3. 2013, č.j. 60 C 2012-110, potvrzen v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku (označeném II.) a ve výroku o nákladech řízení (označeném III.). O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 4.365 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu a dále,že žalobci a vedlejší účastníci řízení na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu vymezeném odvoláním, včetně řízení, které vyhlášení rozsudku předcházelo (§205, §212 a §212a občanského soudního řádu), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné (odvoláním nebyl napaden výrok /označený I. / o zastavení řízení, který samostatně nabyl právní moci a nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem). Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečné zjištěném skutkovém stavu, a ztotožnil se i s právním hodnocením soudu prvního stupně v této právní věci. Odvolací soud poukazoval na to, že již svým usnesením ze dne 23. 7. 2013 (sp. zn. 51 Co 298/2013 Městského soudu v Praze) uložil žalované předběžným opatřením zdržet se jakékoli dispozice se sporným pozemkem.
Odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že v daném případě nebylo mezi účastníky řízení sporné, že žalobci jsou oprávněni z restitučních nároků, které žalovaný uznal včetně výše tohoto nároku a nebylo ani sporné, že pozemek, jehož převodu se žalobci domáhají, není vyšší ceny než jejich dosud neuspokojený restituční nárok. Rovněž tu nebylo sporné, že žalobci (spolu s tehdy ještě žijící matkou) restituční nárok řádně uplatnili v roce 1992 a do skončení soudního řízení v roce 2013 tento nárok uspokojen nebyl, tedy ani po 21 letech, a s ohledem na stanovisko žalovaného, vyjádřené v tomto řízení, nehodlá jej žalovaný uspokojit ani po této době, když se podrobně vypořádal s jednotlivými doklady, které prokazovaly nárok žalobců jako takový a i jeho konkrétní výši, a rekapituloval přesně časový průběh jednání dříve s Pozemkovým fondem ČR a následně pak se Státním pozemkovým úřadem. Správně se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda v konkrétním případě jde o situaci, kdy žalobci se mohou proti žalované domáhat uložení povinnosti ohledně určení konkrétního pozemku se zřetelem právě na způsob jednání žalovaného týkající se uspokojování restitučního nároku, jenž by měl ze strany žalovaného, tj. státu, být upřednostněn před uspokojováním nároků vyplývajících z jiného právního důvodu. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalovaného i jeho právního předchůdce byl ve vztahu k žalobcům liknavý. Nelze přehlédnout, že to byl žalovaný, který uznal výši nároku žalobce s ohledem na charakter pozemků v době jejich odnětí, jako pozemků stavebních, a byl to žalovaný, který nechal vypracovat znalecké posudky k přecenění jejich hodnot a byl to také žalovaný, který po třech letech toto vlastní rozhodnutí začal zpochybňovat a vyžadoval po žalobcích doplnění dokladů k prokázání jejich nároků. Soud měl za to, že pokud v roce 2006 sám žalovaný přistoupil k takovému postupu, měl všechny doklady pro to, aby k přecenění pozemků jako pozemků stavebních mohlo dojít a měl proto i splněny podmínky. Nelze se ztotožnit s tvrzením, že nebylo na žalovaném, aby doklady obstaral za situace, že se z jeho vlastního spisu ztratily, a vyžadovat po žalobcích s odstupem několika let doložení těchto dokladů opakovaně. Žalovaný se i domáhal proti žalobcům vrácení bezdůvodného obohacení a vrácení pozemků, které žalobci získali na základě uzavřených smluv. Žalovanému je možné, podle názoru odvolacího soudu, přisvědčit pouze v tom, že obecně nepřísluší oprávněným osobám určovat, které pozemky jim mají být k uspokojení jejich nároků, vyplývajících z restitučních předpisů, jako náhradní vydány, což ostatně konstatoval v odvoláním napadeném rozhodnutí již soud prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu je v této konkrétní věci postup Pozemkového fondu ČR a v současné době Státního pozemkového úřadu liknavý i svévolný. Odvolací soud proto souhlasí i s právním hodnocením soudu prvního stupně, že v souzené věci byly splněny podmínky pro to, aby bylo možné nahradit projev vůle žalovaného s uzavřením smlouvy týkající se žalobci označeného pozemku tak, jak to bylo ve výroku odvoláním napadeného rozsudku uvedeno.
Vzhledem k uvedenému odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil. Žalobcům, kteří byli úspěšní i v odvolacím řízení přísluší i náhrada nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nerozhodl ve smyslu ustanovení §150 občanského soudního řádu o nákladech řízení mezi žalobci a vedlejšími účastníky řízení a proti odvolací soud podle ustanovení §166 občanského soudního řádu rozsudek doplnil výrokem, že žalobci a vedlejší účastníci řízení nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. 12. 2013 doručen Státnímu pozemkovému úřadu a dovolání ze strany žalované ČR-Státního pozemkového úřadu bylo podáno soudu prvního stupně 24. 1. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud změnil žalobě vyhovující rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, žalobu zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladu řízení ve prospěch žalovaného.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné pouze podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu), když odvolacím soudem provedené řešení právní otázky bylo dosud dovolacím soudem rozhodováno rozdílně.
Uvedený dovolatel pokládá za nesprávné zejména posouzení odvolacího soudu týkající se údajně svévolnosti a liknavosti postupu dříve Pozemkového fondu ČR a nyní Státního pozemkového úřadu při uspokojování restitučního nároku žalobců žalovaným a v této souvislosti pak i žalobci uplatňovaného výběru konkrétního pozemku jako pozemku náhradního bez ucházení se o náhradní pozemek ve veřejných nabídkách ve smyslu ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků. Institutu veřejných nabídek tu představuje zákonný institut, na základě kterého jsou oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. oprávněny získat z titulu svých restitučních nároků náhradní nemovitosti; právní úprav neupravuje postup oprávněných osob cestou přímého uplatňování nároku na převod konkrétních samostatně vytypovaných pozemků, ohledně nichž by pak oprávněné osoby uplatňovaly u soudu nárok na smluvní převod těchto pozemků, aniž by pozemky prošly (jak je stanoveno v §11a zákona o půdě ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) veřejnou nabídkou. Tento postup je i nálezy Ústavního soudu ČR (III. ÚS 495/02 a IV. ÚS 495/05) označován jako postup zcela výjimečný. Oprávněné osoby mají a vždy měly právo účastnit se veřejných nabídek náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. a dříve i podle zákona č. 95/1999 Sb; cílem veřejných nabídek není finanční úplata z prodeje pozemků státem, nýbrž privatizace pozemků ve prospěch fyzických osob podnikajících v zemědělské výrobě a rovněž převod pozemků prostřednictvím obcí na veřejné účely a na bydlení.
Ze statistických údajů vyplývá, bylo zdůrazněno v dovolání žalovaného, že Státní pozemkový úřad má právo náročného hospodaření k cca 320.525 pozemků, přičemž z tohoto výběru je blokováno v rámci církevních restitucí cca 48.688 pozemků podle §6 zákona o Státním pozemkovém úřadu cca 49.672 pozemků, rezerva státní půdy činí 47.087 pozemků a rezerva pro ČR-Ministerstvo životnícího prostředí činí 8.154 pozemků.
V dovolání uvedeného dovolatele bylo uvedeno, že žalobci si bez přihlášení se do veřejných nabídek sami vyhledali 15 pozemků v různých katastrálních území, jejichž převodu se domáhají prostřednictvím soudu, přičemž je zřejmé, že žalobci takto volí způsob výběru pozemků, který je pro ně pohodlnější než prostřednictvím institutu veřejných nabídek. Dovolatel se rovněž domnívá, že tento způsob převodu pozemků do vlastnictví žalobců tu znamená porušení zásady rovnosti oprávněných osob, představující tak diskriminaci ostatních oprávněných osob, jejichž nároky vypořádány rovněž nebyly. Tyto uvedené argumenty nevzal odvolací soud, podle názoru dovolatelů, vůbec v potaz, když se v rámci svého rozhodování ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který shledal postup žalovaného při poskytování náhradních pozemků liknavý a svévolný při uspokojování nároku oprávněných osob na náhradní pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Odvolací soud nevzal v úvahu argumenty žalovaného, že v daném případě to „byli žalobci, kdo zpochybňovali přecenění předmětných pozemků, přičemž veškeré relevantní doklady, prokazující, že nevydané pozemky v době jejich přechodu na stát jsou určeny pro stavbu, sami doklady doložili Státnímu pozemkovému fondu ČR), a to až v roce 2010, tedy cca až po 7 letech po podání žádosti o vydání náhradních pozemků. Podle názoru dovolatele „v konkrétním případě žalobci neunesli důkazní břemeno, aby dostatečně prokázali liknavost na straně žalovaného“. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu v tom smyslu, že v této soudní věci byly splněny podmínky pro to, aby bylo možné nahradit projev vůle žalovaného s uzavřením smlouvy, týkající se žalobci navrženého pozemku parc. č. 1539/10 (o výměře 105.019 m2 – orná půda.
Odvolací soud se, podle názoru dovolatele, „vůbec nezabýval tím, že uvedený předmětný pozemek byl již vysoutěžen v rámci veřejné nabídky jinou oprávněnou osobou, která se do nabídkového řízení přihlásila a v něm uspěla, takže nemůže být, podle názoru dovolatele, uzavřena smlouva žalovaného se žalobci, neboť tu nelze upřednostnit žalobce při převodu tohoto pozemku, když se do veřejné nabídky nepřihlásili.“
Ve vyjádření žalobců k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto jako nepřípustné. Dovolatel, podle názoru žalobců, ve svém dovolání výslovně neformuluje žádné právní otázky, z nichž by sám dovozoval zásadní právní význam těchto právních otázek, pro který by měla být odvolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak, než je řešena rozhodnutím dovolacího soudu, např. v rozhodnutí pod sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Žalobci se neztotožňují také s tím, že by soudy obou stupňů v daném případě pochybily při posuzování a hodnocení tvrzení žalobců o liknavém a svévolném jednání žalovaného při řešení náhradních pozemků pro žalobce. Z výsledků zjištění soudu obou stupňů vyplynulo, že toto uspokojení restitučních nároků žalobců se sice prodloužilo po předložení podkladů prokazujících, že žalobcům nevydané pozemky byly v době jejich přechodu na stát určeny pro stavbu, žalovaný však sám pozemky nechal přecenit a navíc se ztratily ze spisu Pozemkového fondu ČR i podklady, které byly žalobci předloženy; nakonec žalovaný v roce 2010 přecenění pozemků uznal; v důsledku nejednoznačné výše nároku bylo žalobcům po tuto dobu (2006 – 2010) znemožněno žalobcům přihlásit se do veřejných nabídek. Podle názoru žalobců žalovaný namísto toho, aby plnil svou povinnost dlužníka, nepostupoval při vyřizování nároků oprávněných osob urychleně a efektivně, splnění této povinnosti oddaloval a tak skutečně šlo u žalovaného o liknavý a svévolný postup. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalovaného pak podrobně poukazoval na zjištění soudů ohledně postupu žalovaného při vyřizování žádosti žalobců o náhradní pozemky v celém období od roku 2003 do roku 2011; z toho vyplývá doložení liknavosti i svévolného postupu žalované v uvedeném období. Žalobci jsou přesvědčení, že žalovaný upřednostňoval prodej státní půdy postupem podle §7 zákona č.95/1991 Sb. (nyní dle zákona č. 503/2012 Sb., o státním pozemkovém úřadu) před vypořádáním nároků oprávněných osob formou bezúplatných převodů pozemků náhradních podle zákona o půdě. Dlouhodobé neuspokojování nároků oprávněných osob je tu výsledkem libovůle žalovaného, který je v prodlení s plněním zákonem č. 229/1991 Sb. stanovené povinnosti.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolávající se České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 11. 2013 (sp. zn. 51 Co 279/2013 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je odvolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí (pokud není v §238 občanského soudního řádu stanoveno jinak), jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem už vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Byla třeba mít na zřeteli i ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K nesprávnému posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty také právní závěry k otázkám právních důsledků vadného posouzení skutkových zjištění nebo vadného hodnocení důkazů v občanském soudním řízení: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů jmenovitě stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází se skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků, a také podle ustanovení zákona č. 502/2012 Sb., o státním pozemkovém úřadu.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový soud převést oprávněné osobě (viz §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) bezúplatně do vlastnictví pozemky ve vlastnictví státu podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 184/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, III. 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že účel zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nemohl být pominut ani odkazem na specialitu zákona č. 95/1998 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby; uváděná ustanovení je tu nutno interpretovat s přihlédnutím k principům ochrany hmotného zájmu a právní jistoty.
Právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního pozemku, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nab ídce ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR nebylo možné v daném případě přesvědčivě dovodit, že by se odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 1. 11. 2013 (sp. zn. 51 Co 297/2013 Městského soudu v Praze) odchýlil při řešení právní otázky „splnění podmínek pro to, aby bylo možné nahradit projev vůle žalovaného s uzavřením smlouvy týkající se žalobci označeného náhradního pozemku (jak to bylo uvedeno na str. 9 rozsudku uvedeného odvolacího soudu)“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že by se zabýval právní otázkou rozhodovanou rozdílně dovolacím soudem, nebo že by v řízení před odvolacím soudem byly doloženy skutečnosti a okolnosti, na základě nichž by měla být některá dovolacím soudem už vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel ostatně ve svém dovolání ze dne 24. 1. 2013 řešení takových otázek hmotného či procesního práva konkrétně ani nevymezoval a vyjadřoval jen nesouhlas a kritiku ohledně postupu odvolacího soudu při zjištění skutečného stavu v této právní věci a ohledně hodnocení provedených důkazů při meritorním rozhodování v daném případě.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 a §243f odst. 4 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného, které není v souladu s obsahem a účelem ustanovení §237 občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání.
Dovolávající ČR – Státní pozemkový úřad nebyl v tomto řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznáni náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů na zmíněné vyjádření k dovolání žalobcům nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu žalobci učiněného vyjádření k dovolání dovolatele, když toto vyjádření rekapitulovalo v podstatě to, co již bylo žalobci uvedeno a uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu