ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1232.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1232/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání: A/ F. M. a B/ V. M. zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 4. 2001, sp. zn. 23 Co 542/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 37/95 (žalobců 1/ M. P., a 2/ J. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným F. M. a V. M., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 19. 1. 1995, se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 2250 a pozemku par. č. 949 (o výměře 298m2) a pozemku parc. č. 1721/6 – zahrady (o výměře 240m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 33 pro obec a katastrální území H. B. u Katastrálního úřadu H. B. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci byli v roce 1984 odsouzení pro tehdy trestný čin opuštění republiky podle ustanovení §109 trestního zákona a rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 620/84 bylo vysloveno i propadnutí majetku a ideální polovina shora uvedených nemovitostí přešla na stát; žalobci byli však rehabilitování usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 25. 7. 1990, sp. zn. Rt 81/92. Dům čp. 2250 v H. B. s pozemkem parc. č. 949 a parc. č. 1727/6 v H. B. byly smlouvou ze 14. 8. 1989 z jedné poloviny převedeny bývalým Městským národním výborem v H. B. na žalované, kteří další ideální polovinu získali koupí od J. H. Podle názoru žalobců žalovaní získali ideální polovinu uvedených nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění; rozdílnost ocenění žalovanými koupených nemovitostí od státu činila více nez 100.000,- Kč. Žalobci poukazovali ještě na to, že o jejich nároku bylo již rozhodováno v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 225/92, ale žaloba žalobců byla zamítnuta, když podle odůvodnění rozhodnutí soudu měl soud za to, že žalobci nesplňovali podmínku trvalého pobytu na území ČR, jak ji stanovila právní úprava obsažená v zákona č. 87/1991 Sb. v původním znění.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že smlouva, uzavřená mezi nimi a státem o koupi spoluvlastnického podílu na nemovitostech, uváděných žalobci, byla uzavřena v souladu s tehdy platnými předpisy a bez protiprávního zvýhodnění. Žalovaní měli za to, že o nároku žalobců bylo již pravomocně rozhodnuto v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 225/92.
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze 14. 11. 1997, č. j. 5 C 87/95-112, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na úhradu nákladů řízení 6.605,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě náklady řízení, jež byly zálohově placeny z finančních prostředků státu.
Uváděný rozsudku soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 1. 1999, sp. zn. 23 Co 41/98, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž by mělo být doplněno dokazování ohledně výše kupní ceny dohodnuté v kupní smlouvě ze 14. 8. 1989, jakož i ohledně postupu při tomto prodeji s přihlédnutím k ustanovením vyhlášky č. 119/1988 Sb. a podle zákona č. 69/1967 Sb.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 24. 9. 1999, č. j. 5 C 37/95-176, jímž byla žaloba žalobců opět zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.875,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na náhradu placených nákladů řízení 3.383,90 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že ideální polovina domu čp. 2250 v H. B. spolu s ideální polovinou pozemků parc. č. 949 a parc. č. 1727/6, jež patřily žalobcům, propadly ve prospěch státu v trestním řízení soudním, vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově brodě pod sp. zn. 1 T 628/84; žalobci byli pak rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Uvedené nemovitosti, takto získané státem, byly dne 14. 8. 1989 převedeny bývalým Městským národním výborem v H. B. na žalované kupní smlouvou, v níž byla sjednána kupní cena 102.722,- Kč, kterou se kupující zavázali uhradit ve třech splátkách nejpozději do konce roku 1990. Uvedená kupní smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v Havlíčkově Brodě dne 17. 8. 1989. Ze strany prodávajícího podepsala kupní smlouvu vedoucí odboru vnitřních věcí bývalého Městského národního výboru v H B., která měla k tomuto úkonu pověření. Žalobci vyzvali žalované řádně dne 21.11. 1994 k vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců. Soud prvního stupně byl toho názoru, že stát v daném případě získal žalobci uváděné nemovitosti podle ustanovení §453a občanského zákoníku, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo však prokázáno, že by žalovaní tyto nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Ve smlouvě ze 14. 8. 1989 sjednaná cena vycházela ze znaleckého ocenění, jež dospělo k částce 205.544,57 Kč. Z výsledků soudem provedeného dokazování nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při koupi nemovitostí od bývalého Městského národního výboru v H. B. Jestliže v soudním řízení v této právní věci dospěl Ústav soudního inženýrství v Brně k ocenění nemovitostí částkou 259.753,51 Kč, vznikl tento rozdíl pouze jiným posouzením doby životnosti nemovitostí a není nepřiměřený a neodůvodnitelný. Prodej nemovitostí uvedených ve smlouvě ze 14. 8. 1989 byl inzerován v týdeníku C. v.; přihlášení zájemci ztratili o koupi zájem, když shledali, že jde jen o koupi poloviny nemovitostí. Nebylo také zjištěno a prokázáno, že by žalovaný vyvíjel nějaký tlak na to, aby nemovitosti se svou manželkou získal proto, že v té době vykonával funkci tajemníka pro ideologickou práci na tehdejším Okresním výboru Komunistické strany Československa.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a ohledně nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 19. 4. 2001, sp. zn. 23 Co 542/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že oběma žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné ideální poloviny objektu bydlení čp. 2250 na parcele č. 949 – zastavěné ploše a jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 1721/6 – zahrady, tedy nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu č. 33 pro obec a katastrální území H. B. u Katastrálního úřadu v H.B.
Nebylo však vyhověno návrhu žalovaných, aby odvolací soud doplnil své rozhodnutí údaji o vydávaných nemovitostech ještě i tak, že vydávaná parcela č. 949 v H. B. je vedena v katastru nemovitostí nejen jako zastavěná plocha, ale i jako nádvoří, a dále ještě že žalovaní vydávají touto dohodou také garáž, jež má evidenční číslo 1185 na pozemku parc. č. 5628 a stavební parcelu č. 5628 – zastavěnou plochu a nádvoří, jakož i návrh na doplnění rozsudku uložením povinnosti žalovaných nahradit státu společně a nerozdílně 3.389,90 Kč na náhradu nákladů řízení, jakož i návrh na opravu záhlaví rozsudku tak, že žalovaní mají bydliště v P.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců bylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud konstatoval, že žalovaní nabyli spoluvlastnický podíl k nemovitostem, sporným mezi účastníky tohoto řízení, za cenu nižší, než tehdy odpovídala cenovým předpisům. Dále odvolací soud konstatoval, že smlouvu o koupi nemovitostí ze 14. 8. 1989 vznikl občanskoprávní vztah, při jehož vzniku bylo třeba použit ustanovení občanského zákoníku, a že smlouva ze 14. 8. 1989 byla uzavřena nikoli statutárním orgánem, ale pracovnicí prodávající organizace, o níž nebylo doloženo, že by byla organizačním řádem k tomu oprávněna; zmíněná skutečnost, týkající se uzavření smlouvy, je podle názoru odvolacího soudu dostačujícím důvodem pro vyhověné žalobě žalobců.
Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 a §142odst. 1 i §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 14. 8. 2001 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno odevzdáním na poště k doručení Nejvyššímu soudu dne 12. 10. 2001.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na to, že jejich dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek odvolacího soudu ve věci samé. Jako dovolací důvody uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé vyslovovali i svůj názor, že slova „projednají a rozhodují“ o dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu (obsažená v bodu 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.) nezahrnuje lhůtu pro podání dovolání.
Při posuzování dovolání dovolatelů v daném případě vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným pode dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů (zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům, aby projednaly odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně vydaným před účinností téhož zákona (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů.
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohl účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Zmeškání lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nebylo možné prominout. Lhůta byla zachována, bylo-li podáno ve lhůtě u odvolacího soudu nebo dovolacího soudu.
V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu z 19. 4. 2001 (sp. zn. 23 Co 542/99 Krajského soudu v Hradci Králové) doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 14. 8. 2001 a advokátu, který zastupoval v řízení žalované dne 15. 8. 2001. Nabyl tedy tento rozsudek právní moci 15. 8. 2001.
Bylo-li dovolání žalovaných odevzdáno na poště k doručení Nejvyššímu soudu dne 12. 10. 2001, stalo se tak po uplynutí lhůty jednoho měsíce po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak byla tato lhůta stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); bylo tedy toto dovolání podáno opožděně.
Nebylo tu možné se zřetelem na obsah i účel ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) přihlížet k odvolacím soudem vydanému opravnému snesení odvolacího soudu z 20. 3. 2002 (sp. zn. 23 Co 542/99-220 Krajského soudu v Hradci Králové). K vydání tohoto opravného usnesení došlo až po podání dovolání dovolatelů z 11. 10. 2001, když také opravným usnesením odvolacího soudu nedošlo k věcné změně výroku rozsudku odvolacího soudu z 19. 4. 2001 o uložení povinnosti žalovaných uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí uvedených v žalobě žalobců. Dovolatelé také již své dovolání z 11. 10. 2001 nedoplňovali co do rozsahu, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu jejich dovoláním napaden (srov. §242 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud měl také na zřeteli to, že pokud šlo o odvolání bylo již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo, že lhůta k podání dovolání běží znovu od doručení opravného usnesení (§204 odst. 1, věta druhá občanského soudního řádu) jen tehdy, směruje-li odvolání právě jen proti výroku usnesením podle ustanovení §164 občanského soudního řádu opravenému, případně proti výroku, který je na opravném výroku závislý.
Dovolací soud je proto toho názoru, že stejně je třeba postupovat při výkladu ustanovení §240 odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud podle tohoto ustanovení bylo třeba posoudit běh lhůty pro podání dovolání, uplatněného již před vydáním opravného usnesení odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání opožděného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření žalobců k dovolání žalovaných, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlížel k povaze této právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, vyjadřujícímu převážně procesní stanovisko žalobců, přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.
předseda senátu