ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1233.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1233/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Mgr. M. Ř. , zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti žalovaným 1) K. M. , a 2) D. K. , oběma zastoupeným Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín I/674, o zaplacení částky 348.133,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 13/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 59 Co 274/2013-225, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 59 Co 274/2013-225, se ve výrocích pod body III, IV a V zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 44 C 13/2012-179, Okresní soud ve Zlíně (dále též jako „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po každé z žalovaných zaplacení částky 174.066,50 Kč se 7,75% úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení (výroky I a III); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých státu (výroky II, IV a V).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že P. Ř. (jehož dědictví nabyly rovným dílem žalované) uzavřel dne 23. 7. 2010 coby kupující s městem Zlín (prodávajícím) smlouvu o převodu označené bytové jednotky, za kupní cenu sjednanou částkou 348.133,- Kč. Na její úhradu dle skutkových zjištění soudu prvního stupně použil zčásti vlastní prostředky (98.133,- Kč) a o poskytnutí zbylých 250.000,- Kč požádal svého bratra (otce žalobkyně) J. Ř., jenž částku (spolu s již dříve složenými 98.133,- Kč) poukázal dne 16. 6. 2010 na účet prodávajícího coby „disponent“ účtu č. 1002526/2070, vedeného u Moravského peněžního ústavu, spořitelního družstva, na jméno žalobkyně. Současně vzal soud za prokázané, že peníze, jenž si takto od J. Ř. půjčil, P. Ř. vrátil ve dnech 24. 1. 2011 (hotovostí v částce 45.000,- Kč) a 24. 1. 2011 (bezhotovostní úhradou co do zbylých 205.000,- Kč).
Přitom měl soud prvního stupně za vyvrácené, že částka 100.000,- Kč (98.000,- Kč) byla určena k úhradě dluhů P. Ř. (žalobkyní tvrzený, avšak neprokázaný dluh u společnosti ROSA Market) a současně měl za prokázané, že zmíněný předchůdce žalovaných uzavřel toliko jedinou smlouvu o půjčce, totiž s bratrem J. Ř. (na částku 250.000,- Kč), nikoliv i s žalobkyní (prostřednictvím jejíhož účtu J. Ř. poukázal částku 348.133,- Kč).
Uvedená zjištění vedla soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně není legitimována k uplatnění pohledávky z půjčky (jež byla nota bene věřiteli J. Ř. vrácena) a že předchůdci žalovaných – jenž k úhradě kupní ceny použil zčásti prostředky vlastní a ve zbytku prostředky opatřené půjčkou od J. Ř. – nevznikl na úkor žalobkyně majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které by byl P. Ř. povinen žalobkyni vydat (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 59 Co 275/2013-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III, v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75% z částek 174.066,50 Kč za dobu od 1. 1. 2012 do 16. 5. 2012 (jde-li o povinnost uloženou žalované 1/), resp. od 1. 1. 2012 do 23. 5. 2012 (v případě povinnosti žalované 2/) – viz výroky I a II, zatímco ve zbylém rozsahu rozsudek změnil tak, že žalované 1/ uložil zaplatit žalobkyni částku 174.066,50 Kč spolu se 7,75% úrokem z prodlení od 17. 5. 2012 do zaplacení a žalované 2/ částku v téže výši spolu se 7,75% úrokem z prodlení od 24. 5. 2012 do zaplacení (výrok III rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV), včetně nákladů řízení vzniklých státu (výrok V).
Skutková zjištění soudu prvního stupně vzal odvolací soud za svá, docházeje však k jinému prvnímu posouzení věci, zejména jde-li o právní kvalifikaci vztahu účastníků a jejich věcnou legitimaci. S ohledem na postavení žalobkyně coby majitelky účtu, z něhož byla poukázána předmětná částka na účet třetí osoby (prodávajícího města Zlín), usoudil, že odepsáním částky z jejího účtu došlo ke zmenšení jejího majetku (pohledávky vůči peněžnímu ústavu), a že zaplacením kupní ceny prodávajícímu se na úkor žalobkyně obohatil právě kupující P. Ř., za něhož – dodává odvolací soud – plnila žalobkyně to, co byl P. Ř. povinen plnit sám. Odvolací soud uzavírá, že mezi žalobkyní a předchůdcem žalovaných vznikl závazkový vztah z bezdůvodného obohacení podle §454 občanského zákoníku a že J. Ř., jenž byl oprávněn nakládat s peněžními prostředky na účtu žalobkyně (§710 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jednal k tíži žalobkyně. Skutečnosti o uzavření dohody mezi žalobkyní a J. Ř. (např. smlouvy o půjčce či smlouvy darovací) dle závěru odvolacího soudu prokázáno nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroků pod body I a II, podaly žalované dovolání, jež pokládají za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), dovozujíce, že rozsudek spočívá na řešení právních otázek, z nichž některé dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Za nesprávné pokládají dovolatelky posouzení vztahu účastníků jako vztahu z bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. a vymezující se i vůči posouzením aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění práva, v situaci, kdy peněžní prostředky předchůdci žalovaných poskytla jiná osoba (J. Ř.), jež částku poukázala jako osoba oprávněná nakládat s prostředky na běžném účtu (disponent), byť majitelkou účtu byla právě žalobkyně. V této souvislosti dovolatelky připomínají zjištění soudu prvního stupně, že peníze předchůdce žalovaných získal právě z půjčky poskytnuté mu třetí osobou, J. Ř.. Dodávají, že pokud snad J. Ř. překročil své dispoziční oprávnění, může po něm žalobkyně případně žádat náhradu škody tím způsobené. Přitom žalované kladou i obecnější otázku týkající se postavení majitele účtu a dalších osob oprávněných nakládat s peněžními prostředky na účtu (§710 odst. 2 obch. zák.), konstruujíce, že pohledávku vůči peněžnímu ústavu nemá toliko majitel účtu, nýbrž i další osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládají za formalistické, přehlížející skutkové okolnosti tohoto případu a rezignující i na posouzení, zda ze strany žalobkyně nejde o uplatňování práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhly, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá dovolání za nepřípustné, tvrdíc, že otázka postavení majitele účtu již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena; k otázce aktivní legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení dle §454 obč. zák. uvádí, že nejde o otázku výkladu a aplikace hmotného práva, nýbrž o otázku procesní, na jejímž řešení rozhodnutí založeno není, a že jde o „nepřípustné novum“. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; resp. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky týkající se předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., a určení subjektů závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, při jejichž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§454 obč. zák.). Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený). Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá pak z ustanovení §451 odst. 1 obč. zák.; je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, tedy obohacený (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo rozsudek ze dne 4. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, dostupné na www.nsoud.cz ).
Skutková podstata plnění za jiného, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.), je pak naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006). Obligatorním předpokladem pro aplikaci §454 obč. zák. je vědomé plnění povinnosti někoho jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, nebo rozsudek ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 970/2006), jakož i existence právní povinnosti na straně toho, za něhož bylo plněno, v okamžiku, kdy je subjektem, jenž plní za jiného, poskytováno plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009). Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme.
K závěru, že mezi žalobkyní a předchůdcem žalovaných P. Ř. vznikl závazkový vztah z bezdůvodného obohacení plněním za jiného, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.), dochází odvolací soud toliko na podkladě zjištění, že k tíži žalobkyně byla z jejího účtu (na základě příkazu osoby vybavené dispozičním oprávněním) odepsána peněžitá částka, jež byla připsána na účet třetí osoby. Okolností, zda tím žalobkyně vědomě plnila dluh jiné osoby (P. Ř.), a zda šlo o plnění dluhu, jenž tu byl v době poskytnutí plnění (v situaci, kdy – jak ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá – poukázání částky na účet jiné osoby uzavření kupní smlouvy a vzniku povinnosti kupujícího k zaplacení kupní ceny časově předcházelo), se odvolací soud nezabývá a jeho závěry o vzniku bezdůvodného obohacení naplněním skutkové podstaty dle §454 obč. zák. jsou tudíž přinejmenším předčasné.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (tedy i odvolacího soudu, jenž svým rozhodnutím skutkové závěry soudu prvního stupně nezpochybnil a vzal je za své) přitom vyplývá, že ke splnění dluhu z posléze uzavřené kupní smlouvy použil kupující P. Ř. jednak prostředky vlastní (co do 98.133,- Kč) a zbylých 250.000,- Kč získal půjčkou od věřitele J. Ř., jemuž – jak ze skutkových zjištění současně vyplývá – peníze vrátil. Tyto skutečnosti odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – nehodnotí a předčasné jsou tedy i jeho závěry, že subjektem, jenž získal majetkový prospěch na úkor žalobkyně (majitelky účtu) byl právě předchůdce žalovaných P. Ř. (jehož majetková bilance – vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – zůstala nezměněna), a nikoliv kupř. J. Ř., jenž s peněžními prostředky na účtu žalobkyně nakládal (uzavírá-li současně odvolací soud, že se tak stalo bez dohody s žalobkyní, či nad rámec jeho zmocnění). Na daném závěru pak nic nemění ani posouzení odvolacího soudu, že pohledávku vůči peněžnímu ústavu má toliko majitel účtu, nikoliv další osoby ve smyslu §710 odst. 2 obch. zák. oprávněné toliko nakládat s peněžními prostředky na jeho účtu (k otázce postavení majitele účtu z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněný pod č. 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný tamtéž pod č. 75, ročník 2002).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III o věci samé, jakož i v závislých nákladových výrocích IV a V zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu