ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.124.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 124/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce A) O. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. S., 2) R. S., 3) J. F., 4) J. F., a 5) J. H., všem zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 1 C 32/92, o dovolání žalobce i žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23.8.2001, čj. 15 Co 380/2001-246, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Dovolání žalobce se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal rozhodnutí, že na něj přechází vlastnické právo žalovaných k domu č. 3 se stavební parcelou č. 77, stavební parcele č. 76, ostatní ploše č. 1032/1, a zahradám č. 1032/2, č. 1068/5, č. 1068/4, a č. 1068/6, vše v obci B., a to podle §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Podle jeho tvrzení žalovaní nabyli tyto nemovitosti za cenu nižší než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, a v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Okresní soud v Táboře nejprve rozsudkem ze dne 20. ledna 1998, čj. 1 C 32/92-87, návrh zamítl; usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. ledna 1999 byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně pak dalším rozsudkem ze dne 9.3.2001 čj. 1 C 32/92-220 opětovně žalobu zamítl.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 23.8.2001, čj. 15 Co 380/2001-246, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na přechod vlastnického práva k domu č. 3 potvrdil, a ve výroku o zamítnutí návrhu na přechod vlastnického práva k pozemkům, ve výroku blíže specifikovaným, změnil tak, že všechny pozemky přecházejí z vlastnictví žalovaných do vlastnictví žalobce; rozhodl rovněž o nákladech řízení. Odvolací soud souhlasil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o tom, že předmětný dům čp. 3 (bývalý zámeček), ke dni převodu na žalované, měl jako celek charakter obytného domu, nesplňujícího charakter domu rodinného. Přisvědčil také závěru soudu prvního stupně, že k převodu tohoto domu nebyl nutný souhlas správního orgánu podle ustanovení §490 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění platném v době převodu. Tento závěr má oporu rovněž v platné judikatuře, konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1164/96. Rozdílně od soudu prvního stupně odvolací soud posoudil situaci ohledně sporných pozemků ve vlastnictví žalovaných. Bylo prokázáno, že jejich celková výměra činí 3.723 m2; v roce 1972 k nim bylo zřízeno právo osobního užívání, které u stavebních pozemků a parcel č. 1032/1 a č. 1032/2 bylo užíváním společným pro všechny žalované, a k dalším pozemkům bylo zřízeno právo osobního užívání samostatně každé manželské dvojici, tehdy ještě i bývalé manželce žalovaného J. H. Vzhledem k tehdy platným ustanovením občanského zákoníku, bylo však v dané věci pojmově vyloučeno, aby právo osobního užívání bylo zřízeno ke stavebním parcelám zastavěným obytnou budovou čp. 3, jakožto objektu, který byl tehdy v soukromém vlastnictví žalovaných. U ostatních pozemků (vyjma parcely č. 1032/2, kterou však nelze posuzovat odděleně od těchto nebo stavebních pozemků), byla zřízením práva osobního užívání zákonná výměra přinejmenším jednonásobně překročena, přičemž z obsahu spisu a provedených důkazů neplyne, že by šlo o pozemky nevhodného tvaru. Odvolací soud uzavřel, že právo osobního užívání bylo zřízeno v rozporu s ustanovením §198 odst. 1 a §200 občanského zákoníku, ve znění platném do 31.12.1991. Uvedená ustanovení upravovala předpoklady, za nichž bylo možné fyzické osobě přidělit pozemek do užívání, a v daném případě jde proto o okolnost, která představuje rozpor s tehdy platnými předpisy podle §8 odst. 1 zákona o půdě.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce i žalovaní.
Žalovaní založili své dovolání na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 OSŘ. Odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí vyšlo ze skutkového zjištění, které nemá, dle obsahu spisu, v podstatné části oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutkové zjištění soudů obou stupňů, týkající se charakteru domu, jako domu obytného (nikoli rodinného). je opřeno o doplňující znalecký posudek znalce ing. R., ze dne 24.7.2000, který naprosto mění svůj první znalecký posudek, který v této věci soudu předložil. V novém posudku znalec své závěry dovozuje z obecně formulovaného přípisu MF ČR z 18.4.2000, aniž by měl k dispozici další podklady, zejména stavební dokumentaci, a vypořádal se s námitkami žalovaných v jejich podání ze dne 29.11.2000. Žalovaní v této souvislosti poukazují na další důkazy k posouzení charakteru domu čp. 3, zejména na zprávu odboru výstavby ONV v T. ze dne 30.9.1971, čj. výst.vl. 2917/71/Šr., dále na spis bývalého finančního úřadu fin. 4 – 17 RP 355 C 67 ONV, přípis OÚ v T., referátu regionálního rozvoje ze dne 22.2.2001, odhad ONV z 30.9. 1971, dopis ONV z 22.2.2001, znalecký posudek znalce J. H. ze dne 30.10.2001. Žalovaní považují vyhodnocení charakteru předmětného domu, jako domu obytného, za chybné, což se dále odráží v chybných závěrech ohledně zřízení práva osobního užívání u parcel zastavěných stavbou. Zdůraznili, že argumentace odvolacího soudu o porušování právních předpisů není správná. Připomínají, že judikatura před rokem 1989 přistupovala k posouzení dané problematiky z jiných hledisek, která dnes nelze akceptovat. Závěr odvolacího soudu o vadném zřízení práva osobního užívání pozemků zastavěných budovou čp. 3 proto považují za chybný. Dodávají, že z provedených důkazů vyplývá, že v době prodeje byl v domě ubytován pracovník družstva, který užíval 1. poschodí a přízemí jako sklepy. Dům kupovali žalovaní k rekreačním účelům tří rodin, což bylo plně v souladu s §126 občanského zákoníku, že osobní vlastnictví slouží k uspokojování hmotných potřeb rodin. Při posouzení otázky zřízení práva osobního užívání pozemků považují za správný postup soudu prvého stupně. Pokud jde o otázku porušení právních předpisů, vyjádřili žalovaní přesvědčení, že zákon o půdě je třeba posuzovat podle jeho účelu, tedy zmírnění některých křivd, nikoli všeho, co by bylo možné považovat za křivdu tak, aby nedocházelo ke vzniku křivd nových. V daném případě podle nich nelze hodnotit předmětný postup jako porušení právních předpisů. Žalovaní se po dobu třiceti let o dům a pozemky řádně starali, uvedli je do obyvatelného stavu, a postup odvolacího soudu pro ně znamená znatelnou křivdu, kterou restituční zákon neměl na mysli způsobit fyzickým osobám. Navrhli proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. Z důvodů v dovolání rozvedených navrhli, aby před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 OSŘ.
Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a jeho důvody založil na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Poukázal na to, že rozsáhlým dokazováním bylo zjištěno, že žádný státní orgán v minulosti nevydal rozhodnutí, které by se týkalo předmětné nemovitosti, tedy stavební povolení, rozhodnutí o změně stavby a charakteru stavby, či demoliční výměr. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že předmětem převodu byl obytný dům, který nebyl rodinným domkem a nemohl být tedy předmětem osobního vlastnictví. Dále poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že sporné nemovitosti tvořily součást zemědělské usedlosti, která byla obytným domem a neměla charakter rodinného domu podle tehdy platných předpisů. Žalobce se na rozdíl od soudu prvního stupně i soudu odvolacího domnívá, že „právě z ustanovení §490 odst. 2 ObčZ lze dovodit, že byl nutný souhlas národního výboru, pokud vůbec k takovému převodu mohlo dojít“. Národní výbor však, v rozporu se skutečným stavem, označil dům jako rodinný. Již toto tvrzení bylo v rozporu s tehdy platnými předpisy, které naprosto striktně vymezovaly předmět osobního vlastnictví. Sporný objekt však v době převodu nebyl věcí, jež by v osobním vlastnictví mohla být. Je proto zcela evidentní, že věc byla po právní stránce nesprávně posouzena s ohledem na výklad ustanovení tehdy platných právních předpisů. Navrhl proto, aby rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na přechod vlastnického práva k domu čp. 3 v obci B. do vlastnictví žalobce, dovolací soud zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalovaní doplnili své dovolání podáním ze dne 20.11.2001, jež označili současně jako vyjádření k dovolání žalobce. Především tímto dodatkem předložili dovolacímu soudu nález Ústavního soudu II. ÚS 103/96, který dle nich obsahuje důležité právní závěry k otázce přidělení pozemku do osobního užívání fyzických osob, zejména závěry uvedené na straně 5 tohoto nálezu. Argumentaci žalobce v jeho dovolání považují za nesprávnou; tvrzení žalobce, že v době, kdy žalovaní nabyli předmětné nemovitosti, bylo nemyslitelné, aby docházelo k převodu majetku ze socialistických organizací do soukromého vlastnictví, považují za pochybené, neboť v té době již platný zákon č. 104/1966 Sb. o správě národního majetku, převod majetku pro občany za zde stanovených podmínek připouštěl. V daném případě se však jednalo o družstevní organizaci, na kterou se uvedený zákon nevztahoval. Žalovaní jsou však přesvědčeni, že dům čp. 3 měl charakter rodinného domu, jak ve svém dovolání podrobně rozvedli a zdůvodnili. Proto, shodně se závěrem svého odvolání, navrhují zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu, případně soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obě dovolání splňují formální náležitosti stanovené v §241a odst. 1 OSŘ. Dovolání žalovaných podle svého obsahu zřejmě směřuje jen do měnícího výroku odvolacího soudu, týkajícího se přechodu jejich vlastnického práva k pozemkům. V tomto rozsahu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. I když žalovaní navrhli zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, jde zřejmě jen o nepřesnou formulaci – pokud jde o výrok potvrzující, nebyli by k podání dovolání aktivně legitimováni, protože jde o výrok v jejich prospěch, a dovolání by muselo být v tomto rozsahu odmítnuto. Dovolací soud proto dovolání žalovaných proti měnícímu výroku odvolacího soudu projednal v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud posoudil nárok žalobce podle správného právního předpisu, jímž je ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, a v návaznosti na skutkovou podstatu nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak je definováno v tomto ustanovení, podle občanského zákoníku v tehdy platném znění. Jeho závěr, že tato skutková podstata byla ohledně pozemků naplněna proto, že jejich výměra jednoznačně překročila zákonem stanovenou hranici pro zřízení práva osobního užívání, vychází ze srovnání zákonem stanovených výměr (§200 odst. 1 ObčZ v tehdy platném znění, tj. 400m2 za zřízení zahrádky) a výměr pozemků, k nimž bylo právo osobního užívání žalovaným zřízeno, které přesahují zákonem stanovenou výměru o cca 100%. To se týká součtu výměr pozemků mimo pozemku č. 77, zastavěného domem čp.3. Dovolací soud zastává názor, že pokud byly výměry při rozhodnutí o zřízení práva osobního užívání výjimečně překročeny, muselo to být patrné z odůvodnění správního rozhodnutí o zřízení tohoto práva, nebo alespoň muselo jít o případ s ohledem na danou lokalitu zcela evidentní. Tak tomu v daném případě dle obsahu spisu nebylo, rozhodnutí neobsahovalo zdůvodnění vyšší výměry pozemků, a navíc bylo žalovaným právo osobního užívání zřízeno k více pozemkům, což odporovalo ustanovení §199 odst. 2 ObčZ.
Úvaha odvolacího soudu, že dům čp.3 byl v době zřízení práva osobního užívání zastavěného pozemku č. 77 v soukromém vlastnictví žalovaných, není úplně přesná. Do doby registrace kupní smlouvy o převodu domu čp.3 státním notářstvím totiž vlastnictví k domu na žalované nepřešlo. Z obsahu připojeného spisu Státního notářství v T. pak vyplývá, že registrace kupní smlouvy i dohod o zřízení práva osobního užívání k pozemkům se uskutečnila jedním rozhodnutím státního notářství ze dne 30.1.1973. Přesto však je výrok o přechodu vlastnického práva žalovaných k tomuto pozemku správný, protože zákonem jasně deklarovaný důvod zřízení práva osobního užívání k pozemku (§198 odst. 1 ObčZ ) byl výstavba rodinného domku, nebo získání práva k pozemku, na němž byl rodinný domek již vystavěn. Dovolací soud pak nemá pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu o charakteru obytného domu, opírajícího se o důkazy provedené v řízení, když ze samotného popisu domu čp.3, zejména počtu obytných i neobývaných místností, je na první pohled zřejmé, že dům jako celek nemohl splnit kriteria stanovená zákonem pro rodinné domky. Odvolací soud nebyl vázán vyjádřením Místního národního výboru, který byl jednou ze stran kupní smlouvy, že jde o rodinný domek, protože nešlo o správní rozhodnutí. Odvolací soud proto byl povinen posoudit stavební charakter domu podle skutkových zjištění učiněných soudem. K tomu je třeba dodat, že dům čp.3 bylo třeba posuzovat jako jednu nemovitou věc, a nebylo možno za rodinný domek označit jen její část, a to ani podle §128 odst. 2 ObčZ. Původní zemědělská usedlost měla totiž hospodářskou část zcela oddělenou, dům čp. 3 sloužil k jen k bydlení.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že nález Ústavního soudu ze dne 28.5.1997, sp.zn. II ÚS 103/96, na nějž se žalovaní odvolávají, řeší jinou problematiku, tj. zda rozhodnutí správního orgánu o zřízení práva osobního užívání k pozemku, mělo právní účinky i v případě, kdy vlastníkem pozemku nebyl stát. V daném případě nebyly účinky správního rozhodnutí (tj. zřízení práva osobního užívání k pozemkům) zpochybňovány, a právě proto bylo možno vyslovit výrok o přechodu vlastnického práva žalovaných. Posouzení nároku žalobce podle zvláštního předpisu, jímž je §8 odst. 1 zákona o půdě, se týká otázky jiné, tj. zda právo osobního užívání žalovaných bylo zřízeno v souladu či v rozporu s právními předpisy tehdy platnými. Odlišnost tohoto vztahu vyplývá i z uvedeného nálezu Ústavního soudu, který na možnost řešení podle zákona o půdě upozorňuje v závěru odůvodnění.
Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, byl proto shledán správným a dovolání bylo zamítnuto ( §243b odst. 2 OSŘ). S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení nerozhodoval dovolací soud zvlášť o odkladu vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Zbývá dodat, že nové vlastnické vztahy k pozemkům, které nastaly v důsledky výroku odvolacího soudu, jsou důvodem pro majetkové vyrovnání ve prospěch žalovaných podle §8 odst. 3 zákona o půdě.
Dovolání žalobce se netýkalo posouzení ceny, za kterou žalovaní dům čp. 12 získali, a touto otázkou se proto dovolací soud nemohl zabývat ( §242 odst. 3 OSŘ). Žalobce uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení rozporu s právními předpisy při nabytí domu čp. 3 žalovanými, jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu. Tento rozpor dle jeho názoru spočíval v tom, že s převodem domu na žalované nevyslovil souhlas příslušný správní orgán podle §490 odst. 2 věta třetí ObčZ v tehdy platném znění. Dovolací soud se touto otázkou již opakovaně zabýval a ve své konstantní judikatuře dospívá ke stejnému názoru jako soud odvolací – souhlas k převodu nemovitostí podle uvedeného ustanovení se týkal budov v soukromém vlastnictví, nikoli budov ve vlastnictví státním nebo družstevním. Poněvadž v daném případě byla převáděna budova v družstevním vlastnictví, nebylo souhlasu národního výboru s převodem třeba. Rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce proto dovolací soud neshledal zásadně významným, takže nedovodil přípustnost dovolání žalobce z §237 odst. 1 písm.c) OSŘ. Protože pak dovolání není přípustné ani z důvodů uvedených v §237 odst. 1 písm.a) a b) OSŘ, bylo dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnuto ( §243b odst. 5 OSŘ).
V dovolacím řízení neměl úspěch žádný z účastníků, a náhrada nákladů dovolacího řízení proto nebyla uložena ( §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2002
JUDr. Ema Barešová, v.r.
předsedkyně senátu