ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1248.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1248/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání žalobce H. P. V., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 3.ledna 2001 sp.zn. 13 Co 1439/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě, pod sp.zn. 12 C 295/95 (žalobce H. P. V. proti žalovanému Č. m. i., o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 3.ledna 2001, sp.zn. 13 Co 1439/98, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 7.8.1998, č.j.12 C 295/95-53, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti vydat žalobci pozemek parc.č.3090 s domem č.p.2252, a pozemek parc.č. 3091/2, 3091/1 a 3091/4, zapsané na listu vlastnictví č.2363 pro katastrální území O., a nebylo vyhověno návrhu na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu .
V důvodech svého rozhodnutí odvolací soud ( k odvolání žalobce ) především poukazoval z hlediska mezinárodního práva soukromého a procesního na to, že žalobce má své trvalé bydliště na území cizího státu, ale byl toho názoru, že to nemá vliv na posouzení pravomoci soudů ČR, v této právní věci včetně místní příslušnosti soudu prvního stupně o užití hmotného práva. Odvolací soud dále poukázal na to, že na základě provedeného dokazování shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným žalobu o vydání věci. V daném případě se totiž žalobce domáhal vydání nemovitostí s poukazem na znění zákona č.87/1991 Sb. a dovozoval, že je synem původního vlastníka nemovitostí, nyní již zemřelého B. V., ale nebylo doloženo, že by byl oprávněnou osobou a že věci, jehož vydání se domáhá přešly do vlastnictví státu v případech uvedených v ustanovení §6 zákona č.87/1991 Sb. Žalobce je sice občanem ČR, žijícím na území Velké Británie, a je synem původního vlastníka nemovitostí uvedených v žalobě, ale tento majetek nepřešel do vlastnictví státu za podmínek uvedených v §6 zákona č.87/1991 Sb. B. V. byl původním vlastníkem nemovitostí, které nabyl kupní smlouvou v roce 1928 a pozbyl tohoto vlastnictví na základě konfiskace majetku ve prospěch bývalé německé říše dne 20.7.1940. Po válce tento majetek podléhal konfiskaci podle ustanovení §1 odst.1 dekretu prezidenta republiky ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a F. n. o. č.108/1945 Sb. Na tento majetek pak byla uvalena národní správa, zrušená až výměrem bývalého JNV v O. dne 30.9.1949. Třebaže ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobce za války došlo z důvodů rasové perzekuce, nedošlo pouhou účinnosti dekretu prezidenta republiky ze dne 19.května 1945 (o neplatnosti některých majetkověprávních jednání z doby nesvobody), automaticky k obnovení vlastnických práv osob, jež tato práva pozbyly v době nesvobody; předpokládalo se totiž, že vlastník se dovolal neplatnosti úkonu, jímž byl zbaven vlastnických práv, způsobem upraveným v zákoně č. 128/1946 Sb.; tento nárok uplatnil právní předchůdce žalobce u soudu podáním ze dne 14.6.1949. Na základě jeho žádosti bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4.9.1950, č.j. Nc I 266/49-28. Výrokem tohoto usnesení byl výnos německých okupačních orgánů prohlášen za neplatný, ale toto usnesení nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno rekursem finanční prokuratury. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.1951, sp.zn. R V 188/50, pak bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že řízení podle čl.II. Dohody mezi ČSR a Velkou Británii ze dne 28.9.1949 bylo zastaveno. Soud vycházel totiž z názoru, že na majetek žalobcova otce, jako na majetek britského státního příslušníka, se vztahovala náhradová dohoda z 28.9.1946. Nebyla tedy obnovena vlastnická práva B. V. a jeho původní majetek, který za války přešel na bývalou německou říši byl po válce konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č.108/1945 Sb. Žalobcův předchůdce uplatnil právo na majetkovou náhradu podle citované mezinárodní dohody, a získal úplné vypořádání tohoto majetku ve smyslu dohody. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nevyhověl ani návrhu na přípustnost dovolání, když měl za to, že jde o problematiku řešenou opakovaně v rámci judikatury soudů.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21.3.2001, kdy také tento rozsudek nabyl právní moci. Dovolání žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Opavě dne 20.4.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání vyvozoval z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř., protože odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na připuštění dovolání, který podal před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ve věci samé. Tvrdil, že odvolací soud tu měl řešit několik otázek zásadního významu, a které dosud nebyly judikaturou soudů vyřešeny. Především šlo o to, zda a jak posuzovat restituční nárok žalobce na vydání nemovitosti podle zákona č.87/1991 Sb. v souvislosti s Dohodou mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem z 28.9.1949. Namítal, že odvolací soud se touto právní argumentací nezabýval. Nevypořádal se dále ani s jeho námitkou, že vlastnická práva otce žalobce nemohla být vypořádána uvedenou dohodou, když se stal britským občanem až 8.4.1948, ale nemovitosti mu byly zkonfiskovány Německou říši v roce 1940, kdy ještě nebyl britským občanem. Nešlo tedy o britský majetek konfiskovaný nepřítelem v období od 17.9.1938 do 9.5.1945, což bylo podmínkou aplikace uvedené dohody. Dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst.3 písm.d/ o.s.ř. (ve znění před 31.12.2000) spatřoval žalobce v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z nesprávného právního posouzení věci, když se plně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně spočívajícím v tom, že veškeré nároky žalobce byly vypořádány podle čl. II. Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28.9.1949, resp.Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 29.1.1982. Tyto dohody se sice vztahovaly na veškerý majetek britských občanů dotčených některými československými opatřeními odnímajícími nebo omezujícími vlastnické právo, pokud byl vlastníkem britský občan v době takového opatření ke dni účinnosti této Dohody, tj. ke dni 2.2.1982. Dovolatel měl však za to, že nároky žalobce uplatněné v soudním řízení nebyly bez ohledu na citovanou dohodu v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce argumentoval i tím, že citované mezinárodní dohody nikdy nebyly publikovány ve Sbírce zákonů a proto se nestaly součásti platného právního řádu; namítal také, že dohoda o náhradě za britský majetek ze dne 28.9.1949 se na jeho otce nevztahovala. Měl rovněž za to, že rozhodnutími soudu obou stupňů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv (čl.11 Listiny základních práv). Právní názor, vyslovený soudy v daném případě je v rozporu s obsahem citovaných dohod, protože pod jeho aplikaci podsouvá případy, jež uvedené dohody neupravují; a tento právní názor je v rozporu s právem vlastníků na spravedlivou ochranu majetku, stanoveným v čl.11 odst.1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Žalovaný institut ve svém vyjádření k dovolání navrhoval toto dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Poukázal na předložené doklady, podle nichž majetek B. V. byl zabaven ve prospěch bývalé německé říše, po roce 1945 byl konfiskován rozhodnutím Okresního národního výboru v O. dne 27.81946,čj. 112 a to podle §1 odst.4 Dekretu prezidenta republiky z 25.10.1945 č.108/1945.Tímto zásahem státu došlo tedy ke konfiskaci majetku pro ČSR. Uvedený majetek byl zahrnut do soupisu zpracovaného návrhovou komisí Velké Británie a Severního Irska pro mezivládní náhradovou dohodu, uzavřenou vládou Československé republiky s vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska dne 28.9.1949; za takový majetek obdržela vláda Spojeného království Velké Británie a Severního Irska od vlády Československé republiky smluvně dohodnutou globální náhradovou částku, za majetek odňatý britským příslušníkům, a která také byla jednotlivcům vyplacena. Náhradu obdržel i B. V., jak bylo doloženo seznamem odškodněných osob. Z těchto skutečností je proto zřejmé, že nejde o otázky zásadního významu, které by dosud nebyly judikaturou řešeny. Byl proto přesvědčen, že Československá republika se takto vyrovnala s majetkovou újmou právního předchůdce žalobce, proto nelze se ztotožnit s jeho tvrzením, že by tu došlo k porušení práv zaručených Ústavou a Listinou lidských práv a svobod.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle ustanovení dosavadních právních předpisů /tj.podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č.99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb./.
Přípustnost dovolání v daném případě bylo nutno posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb./, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, II. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.19 /usnesení/ ve svazku č.4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů cizích státních příslušníků vůči našemu státu a státním orgánům ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty nakládáno před účinností mezivládní dohody o vypořádání otevřených majetkových a finančních otázek, musí soud posoudit případný dopad takové mezivládní dohody na uvedená práva nebo právní vztahy. Právní závěry zaujaté v tomto uveřejněném rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se týkaly mezivládní dohody dvou států ohledně úplného vypořádání a vyrovnání nároků podle mezivládní dohody nevyhlášené ve Sbírce zákonů, a to co do nároků nejen vlád států, ale i státních příslušníků cizího státu vůči zdejším subjektům.
Z právních závěrů tohoto uveřejněného rozhodnutí, které pokládá dovolací soud za nadále použitelné, vycházel z projednávané právní věci i odvolací soud. Nebylo proto možné přisvědčit názoru, že tu v případě rozhodnutí odvolacího soudu šlo o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech ( srov. l tomu již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, II. ÚS 181/95). Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že dovoláním dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu. Nebyla tedy v tomto případě dána přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst.4 a §218 odst.1 písm.c/ občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel v řízení o dovolání nebyl úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu