ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1255.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1255/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně I. K., jako nástupkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu P., zastoupenému advokátem, o poskytnutí náhrad za znehodnocené budovy, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 5 C 921/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.4.2002, čj. 11 Co 329/2001-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. dubna 2002, čj. 11 Co 329/2001-149, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 29. března 2001, čj. 5 C 921/94-128, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 29.3.2001, čj. 5 C 921/94-128, zamítl návrh žalobkyně, že žalovaný je povinen nejpozději do 14 dnů od právní moci rozsudku zahájit a do jednoho roku ukončit opravu zemědělské usedlosti v Č. čp. 13 na blíže určených parcelách v obci P. v rozsahu, konkretizovaném na výzvy soudu v průběhu řízení.V dalším výroku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Šlo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci, neboť jeho rozsudek ze dne 10.9.1997, čj. 5 C 921/94-50, jímž bylo uloženo žalovanému zahájit opravy zemědělské usedlosti čp. 13 v Č. dle dohody o poskytnutí náhrad ze dne 16.11.1992, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.10.1998, čj. 12 Co 37/98-97, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil kromě výroku o nákladech řízení, který změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 79.760 Kč, a uložil žalobkyni rovněž povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.325 Kč. Učinil tak na základě odvolání žalobkyně do výroku rozhodnutí o věci samé a odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení. Odvolací soud doplnil řízení opakováním listinných důkazů – dohodou z 16.11.1992 o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář uzavřené dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„) a nařízení vlády č. 20/1992 Sb., dodatkem k této dohodě ze dne 16.11.1992, rozhodnutím Okresního úřadu v L. - pozemkového úřadu ze dne 15.9.1992, čj. 805/92/R/672/91/HAV, smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 5.2.1999, darovací smlouvou uzavřenou dne 1.12.1993 mezi M. H. jako dárkyní a I. K. jako obdarovanou, přičemž dospěl k závěru, že důvodné je pouze odvolání žalovaného.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že dodatek dohody, uzavřené mezi účastníky o náhradě za živý a mrtvý inventář, tj. dodatek o náhradě za znehodnocené budovy, je neplatný pro svou neurčitost. V uvedené dohodě ze dne 19.11.1992 ani v jejím dodatku z téhož dne, není totiž nárok oprávněné osoby - původní žalobkyně M. H. - na náhrady za znehodnocené nemovitosti (stavby) vyčíslen, a nevyplývá z nich ani rozsah plnění, na kterém by se účastníci této dohody, případně v rámci své dispozitivní volnosti dohodli. V předmětném dodatku dohody si účastníci sjednali pouze způsob – formu náhrady podle ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že dohoda i její dodatek jsou v části týkající se ujednání o náhradách za znehodnocené budovy absolutně neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. V dané věci byla dohoda uzavřena předčasně, v době, kdy M. H. ještě nesvědčilo vlastnické právo k vydávaným nemovitostem; k tomu došlo až dne 17.3.1993, kdy nabylo právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27.1.1993. S ohledem na uvedenou skutečnost odvolací soud dospěl dále k závěru, že povinnou osobou k poskytnutí náhrad je obec P. ( i když zřejmě fakticky znehodnocené budovy užívalo Zemědělské družstvo P.), která věc – zemědělskou usedlost čp. 13 v Č. vydávala. Protože dohoda o poskytnutí náhrad byla uzavřena se subjektem, který nebyl osobou povinnou k jejich poskytnutí za znehodnocené předmětné stavby, považuje odvolací soud tuto dohodu za neplatnou pro rozpor s ustanovením §16 odst. 2 zákona o půdě, a proto z ní, ani z jejího dodatku ze dne 16.11.1992, nelze vycházet. Okolnost, že v průběhu řízení původní žalobkyně převedla svůj nárok na svou dceru, nynější žalobkyni, posoudil odvolací soud stejně jako soud prvního stupně, tj. že k převodu došlo v souladu se zákonem a žalobkyně I. K. je proto ve věci aktivně věcně legitimována. .
Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně o použití ustanovení §150 0SŘ při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení je sice restituční nárok, nelze však dle názoru odvolacího soudu nepřihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně se domáhala plnění z neplatné dohody o poskytnutí náhrad, a dále k tomu, že žalovaný po dohodu po jejím uzavření zčásti plnil, avšak mezi účastníky došlo k neshodě vzhledem k požadavkům žalobkyně. Žalobkyně přispěla k vyšším nákladům řízení do určité míry i tím, že několikrát v jeho průběhu měnila žalobní petit; ani majetkové a sociální poměry žalobkyně neodůvodňují závěr soudu prvního stupně o nákladech řízení a proto ji odvolací soud uložil povinnost nahradit náklady řízení žalovanému.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Uvedla, že odvolací soud sice vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, ale nesprávně zhodnotil celou řadu skutečností. Žalobkyně především vytkla odvolacímu soudu, že ji dostatečně, v souladu s ustanovením §43 OSŘ a následně i ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy nepoučil tak, jak by v restitučních věcech měl. Žalobkyně byla neustála vyzývána soudem k upřesnění žaloby, nikdy se jí však nedostalo poučení o tom, jak měla být žaloba, resp. petit změněn. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti předmětné dohody mezi účastníky a tudíž o její neplatnosti, neboť v dohodě je nárok na náhrady konkrétně vymezen požadavkem na to, co má být a na kterých nemovitostech opraveno, a je uveden i rozsah oprav. Od vyčíslení výše znehodnocení soudním znalcem bylo upuštěno výhradně na základě výslovné iniciativy žalovaného, což vyplývá mj. i ze znaleckého posudku. Při právním hodnocení „dohody a jejího dodatku„ odvolací soud nevzal v úvahu, že pokud byl na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen trestní rozsudek včetně výroku o propadnutí majetku, došlo ke stavu, kdy rehabilitovaná M. H. neztratila vlastnictví, neboť v době uzavření dohody jí bylo vlastnictví vráceno ex tunc, a to na základě rozhodnutí okresního soudu v Lounech ze dne 3.1.1991 čj. 4 Rt 327/90-6 ( dnem 22.1.1953 k jedné polovině a dnem 9.6.1953 ke druhé polovině). Dohoda o opravě nemovitostí byla uzavřena z iniciativy žalovaného, od něhož tyto nemovitosti fyzicky převzala již 14.5.1992. Navíc žalovaný předmětné nemovitosti spolu se zemědělskými pozemky bezplatně užíval a toto užívací právo mu bylo zrušeno ke dni účinnosti zákona o půdě a jako právnické osobě, která nemovitosti užívala, mu vyplynula povinnost poskytnout žalobkyni náhradu za živý a mrtvý inventář a uhradit jí znehodnocení nemovitostí. Dovolatelka odmítla rovněž, s poukazem na ustanovení §23 odst. 2 zákona o půdě a na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 36/95, Sb. rozh. č. 16/1996, závěr odvolacího soudu, že povinnou osobou je obec P., neboť obec nemovitosti žalobkyni fyzicky nevydala a citovaná dohoda o jejich vydání, schválená pozemkovým úřadem, musela být formálně uzavřena jen proto, aby mohla být provedena změna vlastníka v katastru nemovitostí. Žalobkyně nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť žalovaný, podle ní, svým jednáním rozhodujícím způsobem přispěl ke zmaření jejího jednoznačného restitučního nároku. Kromě toho současná žalobkyně vstoupila do řízení až v roce 1999, do té doby vystupovala jako žalobkyně její matka, u které byly dány podmínky pro aplikaci ustanovení §150 OSŘ. V celém osmiletém období soudního řízení v dané věci soudy prokazovaly nevstřícný postoj vůči žalobkyni. Navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požádala v souladu s ustanovením §243 OSŘ o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 14.6.2002. Nesdílí výhrady žalobkyně a nespatřuje nic, co by svědčilo pro závěr, že rozhodnutí má zásadní význam po právní stránce. Žalobkyně podle něj zjevně přehlíží, že od samého počátku byla právně zastoupena a bylo věcí její svobodné volby koho, z jakého titulu a jakým způsobem bude žalovat. Od samého počátku žalovala zmatečným způsobem. Žalovaný dále vyjádřil názor, že není povinností soudu, aby poučoval účastníky a doporučoval jim, co vlastně mají žalovat, neboť by se tím logicky dostal do rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Poukázal přitom na usnesení NS z 25.1.2001 pod. sp. zn. 30 Cdo 1634/2000. Úvahy žalobkyně, že vlastnictví nepozbyla, nehledě na skutečnost, že vlastnictví získala na základě darovací smlouvy, jsou podle žalovaného v rozporu s dosavadní restituční praxí. Navrhl proto, aby dovolací soud odmítl dovolání a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a odst. 1 OSŘ a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, protože podle svého obsahu směřuje proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně , kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241a odst.2 písm. b) OSŘ. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b) OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud v prvé řadě vychází z toho, že podle obsahu spisu jde o restituční náhradu v případě, kdy původní vlastník byl zbaven svého vlastnictví k zemědělské usedlosti v důsledku výroku o propadnutí majetku, vysloveného v roce 1953 v trestním řízení v souvislosti s odsouzením původní žalobkyně a jejího manžela pro „ohrožení jednotného hospodářského plánu“, přičemž v roce 1991 byli plně rehabilitováni. Jde nesporně o věc, v níž je třeba postupovat citlivě, s ohledem na okolnosti konkrétního případu, bez zbytečně restriktivního a formálního výkladu (viz konstantní judikaturu Ústavního soudu, např. jeho nález dne 14.8.2001, sp.zn. II ÚS 386/99). Z postupu soudů v dané věci vyplývá, že takto ve věci nepostupovaly. S ohledem na výsledné rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení, považuje dovolací soud postup soudů nižšího stupně za ne zcela korektní. Pokud totiž soudy dospěly k závěru, že dohoda, o niž se žaloba opírala, je neplatná pro svou neurčitost, nebylo třeba vést řízení šest let a vyzývat opakovaně žalobkyni k úpravě žalobního petitu, protože obsah dohody byl znám od počátku řízení. Stejně tak svůj závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného mohl soud učinit okamžitě poté, kdy mu bylo známo, že správní orgán, rozhodující o vydání nemovitostí, jednal s obcí P. jako s osobou povinnou. Na to ostatně upozorňoval odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 30.10.1998, když považoval za nutné touto otázkou se zabývat; nakonec pak přijal závěr na základě listiny, jemu v té době známé, totiž rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1993, aniž byla provedena v této věci nová zjištění. Došlo tak ke zbytečným průtahům a zvýšení nákladů řízení, což není v souladu se zásadou spravedlivého procesu. Tomu napomohl i postoj žalovaného, který zpočátku proklamoval svou ochotu v omezené míře plnit, a nedostatek své pasivní legitimace uplatnil až v rámci svého odvolání v roce 1998.
Dovolací soud ostatně právní závěry soudů nepovažuje za správné. Soudy měly v prvé řadě vzít zřetel na to, že jde o řízení o náhradě za znehodnocené nebo odstraněné nemovitosti, jež je řízením o určitém způsobu vypořádání účastníků. Jestliže nepovažovaly dohodu, uzavřenou účastníky o způsobu vypořádání poskytnutím služeb za platnou, mohly rozhodnout o formě a zejména o výši náhrady odlišně od návrhu účastníků (§153 odst. 2 OSŘ). Takové řešení nabízel i žalovaný ve svém písemném prohlášení ze dne 24.3.1997, totiž projevil ochotu vypořádat nárok žalobkyně naturální formou do výše 581.953 Kč.
Rovněž závěr o tom, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, učinil soud bez potřebných skutkových zjištění. Správně citoval ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě, pokud jde o určení povinné osoby, rozhodl však pouze na základě okolnosti, známé z rozhodnutí správního orgánu v jiné věci. Podle názoru dovolacího soudu není soud vázán v takovém případě okruhem účastníků ve správním řízení. Ustanovení §5 odst. 2 zákona o půdě sice hovoří o tom, kdo je považován za povinnou osobu, jde však o ustanovení, které svým zařazením je určující pro rozhodování o institutu vydání nemovitostí podle následného §6 tohoto zákona. Soudy ostatně neučinily žádná zjištění, na základě jakého práva nebo skutečností žalovaný předmětné nemovitosti užíval.
Dle dovolacího soudu však §16, který upravuje poskytování náhrad za nemovitosti, obsahuje vlastní, tedy zvláštní ustanovení o tom, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrad - je jí právnická osoba, která věc drží nebo držela ke dni zákona o půdě (případně převedla na osobu, která osobou povinnou není).Vlastník není mezi povinné osoby zařazen. Držba v tomto smyslu je vykládána v judikatuře Nejvyššího soudu tak, že pokud právnické osobě, která věc užívala, nesvědčí právo odpovídající této držbě, postačuje držba faktická, spojená s užíváním věci a braním užitků z ní; dle obsahu spisu není o takové držbě na straně žalovaného sporu.
Rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně proto nebyly shledány správnými, a podle §243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 OSŘ dovolací soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu a nově rozhodnou též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 OSŘ).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nerozhodoval dovolací soud o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Ema Barešová, v. r.
předsedkyně senátu