ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1291.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1291/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně: ROKOSPOL a.s. , IČO 25521446, se sídlem v Praze 1, Krakovská 1346/15, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 966/14, proti žalované: městská část Praha 14 , se sídlem v Praze 9, Bratří Venclíků 1073, IČO 00231312, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, o zaplacení 570 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 282/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2015, č. j. 53 Co 224/2015-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám Mgr. Alexandra Klimeše, advokáta se sídlem v Mělníku, částku 4 888,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 15 C 282/2010-91, zamítl žalobu o zaplacení 570 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 52 659,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Ve vztahu k nákladovému výroku soud toliko odkázal na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal za zastupování advokátem (za čtyři úkony právní služby) 42 320 Kč, čtyřikrát náhradu hotových výdajů po 300 Kč a 21 % DPH z obou těchto položek, celkem 52 659,20 Kč.
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v obou výrocích potvrdil (výrok I) a zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 164,80 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II). Odvolací soud k nákladům před soudem prvního stupně zdůraznil, přes námitku, že žalovaná měla zvládnout zastupování za pomoci svých zaměstnanců, že je třeba vidět, že nešlo o jediný a zejména ne jednoduchý spor, v sázce byla finanční částka v řádu statisíců a žalovaná, pokud si zvolila advokáta, jednala s péčí řádné hospodářky. Náklady na zastoupení je proto nutno mít za vynaložené účelně. Z týchž důvodů pak přiznal žalované také náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 164,80 Kč (při vykonání jednoho úkonu právní služby).
Rozsudek odvolacího soudu napadla v části výroku I, týkající se potvrzení rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku II, o nákladech odvolacího řízení, dovoláním žalobkyně, jež namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.) při řešení právní (procesní) otázky, zda lze považovat náklady řízení vynaložené žalovanou za vynaložené účelně ve smyslu §142 o. s. ř. Dovolatelka namítala, že žalovaná coby organizační složka státu je vybavena dostatečným vlastním aparátem k ochraně svých zájmů, má právní odbor, který je finančně zajištěn ze státního rozpočtu, a proto soudy nesprávně posoudily její zastoupení advokátem jako účelné; mělo by jít leda o krajní řešení odůvodněné složitostí a specifičností věci, zatímco zde byl veden běžný spor o investice do cizí nemovitosti. Žalobkyně v kontextu posuzování účelnosti vynaložených nákladů poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011, na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. ÚS 1145/11, a řadu dalších, přičemž navrhovala zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání předně zdůraznila, že není organizační složkou státu, nýbrž samosprávnou jednotkou zřízenou statutem hlavního města Prahy, jakkoliv vykonává i státní správu. Nelze ji srovnávat, pokud jde o vybavení odborným aparátem, s ústředními orgány státní správy, přičemž dovolatelkou odkazované judikáty se týkají právě zastupování těchto organizačních složek státu. Na postavení žalované nelze vztáhnout ani rozhodnutí týkající se statutárního města ve sporu, který se týká jeho běžné agendy (nájem bytu atp.), neboť žalovaná je malou městskou částí a dostatečným aparátem pro vedení složitějších sporů nedisponuje. Její právní odbor má v kompetenci jiné činnosti (legislativní, veřejné zakázky atp.). Žalobkyně zastoupená advokátem také mohla lépe zvážit své možnosti ve sporu. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval se jeho přípustností.
Předně je třeba poukázat na to, že v posuzované věci vystupuje proti dovolatelce na straně žalované nikoli stát, jak nesprávně uvádí dovolatelka, nýbrž městská část (městská část Praha 14, část městského obvodu Praha 9), kterou nelze se státem srovnávat zcela, nicméně i ona disponuje aparátem, jenž má personálně i odborně pokrývat běžné agendy patřící do její působnosti (v rámci výkonu samosprávy i státní správy). Je totiž pravdou, že u městských částí (podobně jako u statutárních měst) se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené. Uvedené však platí jen tehdy, není-li v řízení prokázán opak (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12). Právě z tohoto úhlu pohledu také na věc zjevně nahlížel odvolací soud, když poměřoval účelnost nákladů vynaložených na zastupování advokátem reálnými možnostmi žalované hájit své zájmy jako řádný hospodář (jak přiléhavě uvedl) ve sporu, který z hlediska běžných činností (agend) městské části jistě není standardním, nadto je potenciálně složitým skutkově i právně, a navíc v něm šlo o vysokou finanční částku. Na počátku sporu také nebylo možné předjímat jeho průběh, ani učinit spolehlivý a jednoznačný závěr, že tento spor o bezdůvodné obohacení z titulu investic do nemovitosti bude jednoduchý a nevyžadující odborné zastoupení. Jestliže odvolací soud krom toho zohlednil, že mezi účastnicemi nešlo o jediný spor a že v sázce byla hodnota v řádech statisíců, které by v případě neúspěchu byly vypláceny z veřejných prostředků, pak mu nelze ničeho vytknout, neboť pouze vzal v potaz širší spektrum rozhodných okolností, které dobře podporují závěr o účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení advokátem.
Pro podporu závěrů odvolacího soudu a současně s přihlédnutím k rozsáhlé judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně zdůrazňuje při rozhodování o nákladech řízení nutnost individuálního posouzení každého případu (když ostatně i v případě státu připouští možnost zastoupení advokátem), považuje dovolací soud za vhodné poukázat i na další skutečnosti, které ospravedlňují v posuzované věci zastoupení advokátem. Předně je třeba vidět, že městská část Praha 14 se počtem obyvatel okolo 45 tisíc nemůže rovnat statutárním městům, natož pak hlavnímu městu Praze, resp. státu, což platí přiměřeně pro rozpočet (finanční možnosti) i personální vybavení. Proto je třeba judikaturní závěry vylučující zastoupení advokátem jako účelné posuzovat nanejvýš obezřetně s vyloučením zjednodušující paušalizace a s přihlédnutím k povaze konkrétního sporu. Spor o vydání bezdůvodného obohacení z titulu investic do nemovitosti přitom nelze obecně označit za jednoduchý, často se také vymyká běžné správě majetku, a tedy i běžným činnostem, které městská část v rámci svěřených agend vykonává; za běžné lze v popsaných souvislostech považovat např. údržbu či pronájmy nemovitostí a nebytových prostor. Z uvedeného je dobře patrné, že v dané věci se nejedná o spor, který by tvořil obvyklou agendu městské části, odvolací soud se proto při posouzení účelnosti vynaložených nákladů neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani soudu Ústavního).
Z uvedeného je patrné, že dovolatelkou (jakkoli nepřesně) namítaný odklon od judikatury Nejvyššího soudu (ani Ústavního soudu), jímž měl být naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., zjištěn nebyl a její dovolání, které přípustnostem shledáno být nemohlo, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy se žalovaná vyjádřila k dovolání. Jde o odměnu advokáta počítanou z předmětu dovolacího řízení (nákladů řízení před soudy nižších stupňů ve výši 65 824 Kč) v částce 3 740 Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 2 písm. c/, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhradu hotových výdajů určenou paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a o náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 848,40 Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), t. j. celkem o částku 4 888,40 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu