ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1301.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1301/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Obce S., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2001, sp.zn. 25 Co 359/2000 (v právní věci žalobce Obce S., zast. advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, za účasti M. S., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C 5/97), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové svým (ve věci třetím) rozsudkem ze dne 1. února 2000 pod č.j. 11 C 5/97-277 zamítl návrh žalobce, jímž se domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí uvedených v petitu tohoto rozhodnutí. Žalobce byl též zavázán nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 96.325,- Kč k rukám zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nepříslušela náhrada nákladů řízení žádnému z nich. Konečně byl žalobce uznán povinným nahradit státu na účet okresního soudu náklady řízení ve výši 295,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně došel k závěru, že na žalobce nepřešlo podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, vlastnické právo ke sporným nemovitostem, protože tyto nemovitosti sice byly ve vlastnictví ČR, MNV ve S. k nim měl právo hospodaření, ale ke dni 24.5.1991 žalobce s nemovitostmi nehospodařil s péčí řádného hospodáře. Okresní soud uznal, že žalobce sice tento svůj majetek zjistil, sepsal, ocenil a vedl ve své evidenci, ale v údržbě majetku a provádění jeho oprav selhal. Stejně tak žalobce nemovitosti nechránil před rozkrádáním, poškozením, zničením, ztrátou nebo zneužíváním. Některé části nemovitostí navíc užívaly třetí osoby, a to bez řádného smluvního vztahu s žalobcem. Udržováno nebylo ani oplocení předmětu sporu.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 4. dubna 2001 pod č.j. 25 Co 359/2000-298 potvrdil. Žalobce byl zároveň uznán povinným nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 19.429,- Kč k rukám jeho advokáta.
Krajský soud připomněl, že v daném sporu rozhodující pojem hospodaření v této věci vyložil Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 19.11.1996, č.j. IV ÚS 185/96-102 tak, že se muselo jednat o hospodaření v kvalitě, kterou předpokládá ustanovení §6 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu okresního o tom, že žalobce s nemovitostmi ke dni 24.5.1991 v souladu s citovaným ustanovením nenakládal. V dané věci je nerozhodné, že snad žalobce (a předtím jeho právní předchůdce) neměl na potřebné opravy finanční prostředky. V takovém případě totiž měl postupovat podle §7 až 10 vyhlášky č. 119/1988 Sb. a převést nemovitost tomu, kdo by ji mohl náležitým způsobem využít. Protože v dané věci jde o určení vlastnického práva žalobce, bylo na něm, aby prokázal, že je vlastníkem. Okolnost, že snad žalovaný je jako vlastník nemovitosti zapsán neprávem, proto není pro toto řízení relevantní. Ani žalobcem tvrzené nesprávné označení stavebních pozemků ve výroku okresního soudu není rozhodné, a to vzhledem k té skutečnosti, že podaná žaloba na určení byla zamítnuta a nebude proto tvořit podklad do katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle dovolatele je předchozí řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje ve skutečnosti, že i v odvolacím řízení vystupoval na straně žalovaného jako vedlejší účastník M. S. Ohledně jeho osoby nebylo prokázáno, že by v řízení o náhradu za nemovitosti, vedené s P. f. ČR, přicházel nepochybně v úvahu jako subjekt, jehož nárok bude v případě zamítnutí projednávané žaloby uspokojen právě nemovitostmi tvořícími předmět sporu. Navíc byla v důsledcích projevů vedlejšího účastníka opakovaně porušena zásada rovnosti procesních stran. Krajský soud mimo to nesprávně vyložil pojem „právo hospodaření“ ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když nepřihlédnul k vývoji judikatury. Ze stanoviska Ministerstva financí ČR sděleného v dopise ze dne 9.4.1997, č.j. 221/52 534/1996 adresovaném žalovanému, podle dovolatele vyplývá, že krajský soud měl zmíněný pojem vyložit jako souhrn práv a povinností k majetku státu, stanovených obecně platnou právní úpravou. Příslušnost k „hospodaření“ s nemovitostmi přitom byla založena již právním titulem, tedy hospodářskou smlouvou z roku 1984.
Při respektování výkladu pojmu „právo hospodaření“ tak jak ho provedl krajský soud, dovolatel připomíná, že v průběhu řízení byla provedena řada důkazů, z nichž soud měl a mohl dovodit odpovědný závěr o žalobcově přístupu ke spornému nemovitému majetku s péčí řádného hospodáře. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že by neprokázal vlastnictví. Záznam vlastnictví žalovaného do katastru nemovitostí totiž byl proveden na základě nepravdivých údajů. Krajský soud se měl zabývat vznesenou námitkou nesprávnosti označení sporných nemovitostí ve výroku odvoláním napadeného rozhodnutí okresního soudu, a pokud tak neučinil, zatížil tím řízení vadou, která by měla vést ke kasaci rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalobce podal žalovaný vyjádření, ve kterém dovozuje nepřípustnost podaného mimořádného opravného prostředku. Podle žalovaného nejde v dané věci použít dovolatelem uváděné ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, protože soud prvního stupně byl sice při změně svého rozhodnutí vázán závazným právním názorem, ale ten nebyl obsažen v rozhodnutí soudu odvolacího (jak citované ustanovení presumuje), ale byl v projednávané věci vysloven již v Nálezu Ústavního soudu ČR z 29.11.1996 sp.zn. IV ÚS 185/95. Ve zrušovacím rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.3.1999 č.j. 21 Co 92/98-217 uložil odvolací soud soudu I. stupně provést další dokazování a toto znovu hodnotit, aby bylo možno posoudit, zda žalobce (a jeho právní předchůdce) hospodařil ke dni 24.5.1991 s nemovitostmi, které jsou předmětem sporu, s péčí řádného hospodáře ve smyslu názoru vysloveného v nálezu ÚS ČR. Ze strany odvolacího soudu tedy nešlo o vyslovení závazného právního názoru, ale pouze o pokyny, jak má dále soud I. stupně postupovat po procesní stránce, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Pro případ, že dovolací soud shledá dovolání přípustným, navrhuje žalovaný jeho zamítnutí.
K dovolání podal vyjádření i vedlejší účastník na straně žalovaného. Podle něj okresní soud naprosto dostatečně zjistil skutkový stav souzené věci. Tento stav byl potom soudy obou stupňů i naprosto přiléhavě zhodnocen. Sporné nemovitosti jsou dlouhodobě bez údržby a oprav. Objekt potřebuje majitele a vedlejší účastník jej využije jak pro trvalé bydlení tak pro zemědělskou činnost. V pozdějším doplnění svého vyjádření vedlejší účastník připomíná svou účast na místním šetření předmětu sporu soudem, při kterém byl zjištěn značně neutěšený stav objektu. Účastník nesouhlasí s prodlužováním sporu, které jej – jako restituenta – poškozuje a závěrem proto navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. b) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d) o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolatel uváděl, že předchozí řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje ve skutečnosti, že i v odvolacím řízení vystupoval na straně žalovaného jako vedlejší účastník M. S. Tuto námitku žalobce lze – podle jejího obsahu – subsumovat pod ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle ustanovení §93 odst. 1 o.s.ř. se může jako vedlejší účastník vedle navrhovatele nebo odpůrce zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku. Podle dovolatele nebylo prokázáno, že M. S. přichází nepochybně v úvahu jako subjekt, jehož restituční nárok bude uspokojen právě spornými nemovitostmi. Tomuto názoru nelze přiznat důvodnost, už s přihlédnutím ke smlouvě o převodu nemovitostí, jejíž právní účinky vkladu vznikly dnem 13.8.2001, uzavřené mezi žalovaným a právě vedlejším účastníkem M. S. Předmětem převodu jsou sporné nemovitosti a důvodem převodu je vypořádání restitučního nároku nabyvatele. Z této smlouvy tedy zcela jasně vyplývá, že právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu je dán. Proto nebylo možno dovodit přípustnost podaného dovolání na základě výše citovaného ustanovení.
Žalobce dále opíral přípustnost podaného dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (správně §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Podle daného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jde tedy o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru - obsaženého v rozhodnutí odvolacího soudu -, který byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci.
Podle žalovaného – jak uvedl ve vyjádření k dovolání – nelze v dané věci dovodit přípustnost dovolacího přezkumu na základě §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože závazný právní názor nebyl obsažen ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, ale již v předchozím nálezu Ústavního soudu ČR. Toto tvrzení ale plně neodpovídá obsahu zrušujícího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.3.1999, č.j. 21 Co 92/98-217. Odvolací soud v něm soudu prvního stupně nejenom ukládal provedení dalšího dokazování, ale zároveň i citoval právní názor vyslovený ústavním soudem a nadto – a to je v dané souvislosti rozhodné – uvedené právní stanovisko dále rozvíjel. Na straně 4 zrušujícího usnesení odvolacího soudu (č.l. 220) krajský soud instruuje soud prvního stupně, jak postupovat při eventuelním zjištění nedostatku finančních prostředků obce (či dříve MNV) při opravě sporného objektu. Odvolací soud tak dále rozšířil dopad citovaného nálezu ústavního soudu na rozhodovací činnost soudu nalézacího, a protože mezi tímto závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším rozsudkem soudu prvního stupně je vztah příčinné souvislosti, musel dovolací soud dovodit přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Po meritorním přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobce ve svém dovolání poukazuje na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem především ohledně stěžejní otázky výkladu pojmu „práva hospodaření“ ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když upozorňuje na další vývoj interpretace tohoto pojmu. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu z 19.11.1996, č.j. IV. ÚS 185/96-102 pojem „právo hospodaření“ je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“ je třeba odvodit z citovaných předpisů, které ukládají hospodařit s péčí řádného hospodáře. Podle §6 citované vyhlášky jsou organizace hospodařící s národním majetkem povinny zejména: a) národní majetek zjistit, sepsat, ocenit, pokud není stanoveno jinak, a vést v předepsané evidenci podle zvláštních předpisů, b) pečovat o údržbu národního majetku a provádět jeho opravy, c) pečovat o využívání národního majetku k plnění úkolů a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly, d) chránit národní majetek před rozkrádáním, poškozením, zničením, ztrátou nebo zneužíváním, e) využívat právní prostředky k ochraně národního majetku, chránit právo hospodaření s národním majetkem proti neoprávněným zásahům, včas uplatňovat právo na náhradu škody proti těm, kteří za škodu odpovídají, a uplatňovat právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu proti tomu, kdo jej na úkor organizace získal.
Odvolací soud nijak nepochybil, když pojem „právo hospodaření“ posoudil v intencích uvedeného nálezu ústavního soudu. Na oprávněnosti tohoto pojetí nemůže nic změnit stanovisko Ministerstva financí ČR sděleného žalovanému dopisem ze dne 9.4.1997, č.j. 221/52 534/1996, které konstitučně konformní názor určitým způsobem doplňuje. Pokud na sporných nemovitostech vykonával na základě hospodářské smlouvy z 7.11.1984 správu MNV ve S., nelze vycházet pouze z právního titulu (který skutečně právnímu předchůdci žalobce svědčil), ale je nutno zohlednit i způsob, jakým toto hospodaření reálně probíhalo.
Pokud dovolatel napadá další závěry soudu druhého stupně, nezbývá než konstatovat, že odvolací soud určitým způsobem zhodnotil výsledky provedeného dokazování a ke svým závěrům dospěl, aniž by se dopustil zjevné logické chyby. To platí i pro hodnocení výkonu práva hospodaření žalobce, při kterém se odvolací soud nedopustil žádné takové chyby, která by zpochybňovala výsledky řízení.
V řízení o dovolání nelze s úspěchem napadat výsledky provedeného hodnocení důkazů, a se zřetelem k tomu, že jako důvodné nebyly shledány ani žalobcovy námitky ohledně označení sporných nemovitostí, nezbylo, než dovolání žalobce zamítnout, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo z uvedených důvodů shledáno správným (§243b odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na to, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu