ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1320.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1320/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. T., B) H. Š., C) E. L., D) P. T., a E) H. D., proti žalovanému J. T., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 478/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.1.2001, čj. 19 Co 3255/2000-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 19.10.2000, čj. 5 C 478/2000-72, určil výroky označenými I. až V., že žalobci jsou výlučnými vlastníky blíže specifikovaných nemovitostí, a to
- J. T. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č.8,
- P. T. a H. Š. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 175, každý jednou polovinou,
- P. T. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 9,
- E. L. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 7, a
- H. D. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 3,
vše v katastrálním území S. u B., obec B.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.1.2001, čj. 19 Co 3255/2000-102, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou parcely č. 139 o výměře uvedené ve výroku označeném III, kde návrh na určení, že jejím vlastníkem je P. T., zamítl. Podle závěrů odvolacího soudu je pro posouzení vlastnického práva v dané věci rozhodné, že právní předchůdkyně žalobců nabyla vlastnictví ke konkrétním nemovitostem, které tvořily majetkovou podstatu původního přídělu č. 37, na základě rozhodnutí Okresního úřadu-okresního pozemkového úřadu v Č. K. ze dne 7.12.1992 čj. PÚ 5734/92, jímž byla schválena dohoda povinné a oprávněné osoby o vydání majetku podle §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V tomto řízení správní orgán pravomocně vyřešil otázku nabytí vlastnictví právními předchůdci žalobců i otázku naplnění podmínek pro obnovení vlastnických práv v rámci restitučního řízení. Odvolací soud uzavřel, že uvedeným správním rozhodnutím je při svých úvahách o existenci vlastnického práva na straně žalobců vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobci pak nabyli vlastnictví k jednotlivým nemovitostem na základě darovacích smluv s R. T. Změnu výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil odvolací soud tím, že R. T. podle rozhodnutí pozemkového úřadu nenabyla vlastnictví k předmětnému pozemku vlastnictví a nemohla tedy pozemky v uvedeném výroku uvedené převést darovací smlouvou do vlastnictví P. T.
Odvolací soud při posouzení vlastnického práva žalovaného ke sporným nemovitostem vycházel i z rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Č. K. ze dne 21.6.1995 čj. PÚ 6344/92, jímž nebyl uznán restituční nárok žalovaného a jeho matky, která pak nemohla převést předmětné nemovitosti darovací smlouvou do vlastnictví žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 9.2.2001, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, jak je však z obsahu dovolání zřejmé, má na mysli znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., účinné od 1.1.2001. Žádá totiž, aby dovolací soud posoudil ve smyslu citovaného ustanovení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tento význam žalovaný spatřuje v tom, že není možné, aby byl občan zbaven vlastnického práva rozhodnutím správního orgánu, v daném případě rozhodnutím Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Č. K. Vytýká soudům obou stupňů, že se cítily rozhodnutím správního orgánu vázány, aniž se zabývaly jeho správností a platností, a nezabýval se ani otázkou, zda správní orgán nepřekročil své pravomoci a okruh své působnosti, ačkoli měly k případné nulitě správního aktu přihlížet z úřední povinnosti. Žalovaný setrvává na stanovisku, že vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl nikdy stát, nýbrž žalovaný a jeho rodiče, jejichž vlastnické právo ke sporným nemovitostem nikdy nezaniklo, a proto nemohl pozemkový úřad rozhodovat o schválení dohody o vydání sporných nemovitostí. Současně navrhl, aby ve smyslu §243 OSŘ dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť má obavu, aby žalobci nedisponovali s předmětnými nemovitostmi, a aby v případě kladného vyřízení dovolání byla respektována vlastnická práva dovolatele.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále též jen „OSŘ\").
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nelze věcně projednat. Podle ustanovení §236 odst. 1 OSŘ ve znění platném do 31.12.2000, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení §240 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze podle výslovného ustanovení §240 odst. 2 věta první OSŘ prominout.
V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000), které se proto aplikují i v dovolacím řízení, včetně ustanovení o lhůtě k podání dovolání. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9.2.2001, a lhůta k podání dovolání tedy skončila dne 9.3.2001. Dovolání proti tomuto rozsudku, datované dnem 21.3.2001 bylo doručeno soudu dne 23.3.2001, tedy zjevně opožděně. Nezbylo proto, než je odmítnout jako opožděné podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení pak dovolací soud nerozhodoval o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Podle výsledku dovolacího řízení by měli nárok na náhradu nákladů v něm vzniklých žalobci, těm však prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Povinnost k náhradě těchto nákladů proto nebyla uložena žádnému z účastníků (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 per analogiam OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8.listopadu 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu