ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1327.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1327/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání E. A., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5.12.2001, sp.zn. 13 Co 268/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 15 C 225/2000 (žalobkyně E. S. –A., zastoupené advokátem, proti Městské části P., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, za vedlejšího účastenství Ing. I. S. a M. S., zastoupených advokátem, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 31.10.1995, byl žalobkyní uplatněn nárok na uzavření dohody o vydání domu čp. 214 v Praze 1-Josefově, zapsaného u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 3 pro katastrální území P. Tyto nemovitosti patřily původně JUDr. F. S. a I. S., každému z nich jednou ideální polovinou, a přešly na stát (§6 odst.1 psím. c/ zákona č. 87/1991 Sb.) po odchodu manželů S. do USA a po zanechání jejich majetku na území republiky podle výměru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 21.4.1952, zn. 143/21.21.V.1952-6-8, a podle výměru bývalého Obvodního národního výboru v P. z 19.9.1955, zn. MH-IRS 1207255. K vydání těchto nemovitostí byly vyzvány Bytový podnik P. a též Městská část P., ale bezvýsledně.
Žalovaná Městská část P. ve svém vyjádření k uvedené žalobě poukazovala zejména na to, že žalobkyní uváděné nemovitosti „byly vypořádány dohodou mezi vládami Československa a USA z 29.1.1982“.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 8.12.1998, čj. 15 C 214/95-75, byla zamítnuta žaloba žalobkyně E. S. A. proti Městské části P. o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání domu čp. 24 se stavební parcelou č. 23, zapsaných na listu vlastnictví č. 17 pro katastrální území J. u Katastrálního úřadu P. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované Městské části P. náklady řízení částkou 2.840,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku soudu.
K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn rozsudkem Městského soudu v Praze z 23.4.1999, sp.zn. 18 Co 78/99, a to tak, že Městské části P. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 24 se stavební parcelou č. 23, zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území J. u Katastrálního úřadu P. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh, aby tato dohoda „obsahovala další obsahové náležitosti a ujednání“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a také právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K odvolání Městské části P. byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 12.10.2000, 23 Cdo 364/2000, zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 23.4.1999, sp.zn. 18 Co 78/99, výjma výroku, jímž byl zamítnut „návrh, aby výše uvedená dohoda obsahovala další obsahové náležitosti a ujednání“, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.12.1998, čj. 15 C 214/95-75, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal soudům obou stupňů, že ve svém rozhodnutí vycházely pouze z osvědčení o státním občanství ČR u žalobkyně (vydaného 23.5.1996, případně 76.5.1996), ale pominuly zabývat se tím, že v řízení bylo předloženo i sdělení Obvodního úřadu Městské části P. ze 16.5.1997, podle něhož žalobkyně i její matka I. S. nabyly státní občanství USA dne 20.6.1947 naturalizací.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 26.4.2001, čj. 15 C 225/2000-134, jímž byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované městské části na náhradu nákladů řízení 6.065 Kč (jak byly vyčísleny usnesením z 26.4.2001, čj. 15 C 255/2000-140) a vedlejším účastníkům řízení 3.225 Kč (vyčíslených týmž uvedeným usnesením), a to do tří dnů od právní moci usnesení o stanovení výše těchto nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto svého rozsudku z 26.4.2001 soud prvního stupně uváděl, že vychází z toho, že žalobkyni, která byla v USA naturalizována v roce 1947, zůstalo její dřívější československé státní občanství zachováno a žalobkyně tedy splňuje zákonnou podmínku státního občanství ČR pro uplatnění restitučního nároku. Nicméně soud prvního stupně trval na názoru, že ohledně nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, bylo provedeno vypořádání dohodou uzavřenou mezi vládami tehdejší ČSSR a USA ze dne 29.1.1982; rodiče žalobkyně totiž své nároky týkající se předmětných nemovitostí uplatnily u vlády USA a spolu se svou matkou obdržely náhradu 124.195,64 USD (amerických dolarů). Proto nyní žalobou žalobkyně uplatněný nárok v tomto soudním řízení není důvodný vzhledem k důsledkům, které plynou z této dohody o náhradě za majetek, ponechaný na území ČSSR, a z vyplacení této náhrady; obsahově jde o případ zániku nároku v důsledku splnění, což je jeden z obecných důvodů zániku závazků v občanském právu. Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 26.4.2000 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 5.12.2001, sp.zn. 13 Co 268/2001; tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované Městské části P. na náhradu nákladů řízení 10.000 Kč a vedlejším účastníkům řízení Ing. I. S. a M. S. 12.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něho i správné právní závěry.
Odvolací soud vycházel z toho, že v daném případě je rozhodující, že se žalobkyni již dostalo odškodnění majetkové křivdy podle mezivládní dohody mezi ČSSR a USA z 29.1.1992, která nesměřuje jen do budoucna, jak se domnívá žalobkyně, ale i na nároky již odškodněné; např. článek 4 odst. 2 dohody z 29.1.1992 předpokládal, že vláda USA předá československé vládě jména nárokovatelů, kteří obdrželi náhradu, s kopiemi rozhodnutí a nálezů, jimiž bylo přiznáno odškodnění. Takt tomu bylo i v daném případě, pokud šlo o nárok uplatněný právními předchůdci žalobkyně, kterým bylo přiznáno a vyplaceno takové odškodnění. Podle potvrzení Majetkového úřadu-oddělení mezinárodních majetkových dohod je k dispozici stejnopis jednání americké komise, zabývající se odškodněním jednotlivých nároků právních předchůdců žalobkyně. Námitka, že odškodnění bylo nízké, se už soud v tomto řízení nemohl zabývat a nebylo tu možné přezkoumávat, zda finanční odškodněni odpovídalo majetkové křivdě, kterou občané USA utrpěli na území tehdejšího Československa v důsledku socializačních předpisů, když toto poskytnuté odškodnění bylo poskytnuto mezistátní dohodou z 29.1.1982.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu i se zřetelem k ustanovení §93 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 1.2.2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29.3.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání dovozovala dovolatelka z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu pro řešení otázky zásadního právního významu v rozsudku odvolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala, že je toho názoru, že v daném případě přijetím částečné náhrady od vlády USA nemohl její nárok ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. zaniknout. Ke splnění nároku na odškodnění tu nemohlo dojít, když toto odškodnění plně neodpovídalo utrpěné majetkové křivdě. Jak podle občanského zákoníku, tak i podle zákona č. 7/1991 Sb. tu nemohlo dojít k zániku nároku, jestliže nedošlo ke splnění nároku. Opačný výklad, který zaujal odvolací soud, je podle názoru dovolatelky nepřípustně extenzivní.
Při posuzován tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. písm. b/ občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu v této právní věci (sp.zn. 15 C 225/2000 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by v daném případě v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němu směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Při úvaze o tom, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu), bylo nutné provést srovnání právního závěru, k němuž dospěl odvolací soud ve svém rozhodnutí z 5.13.2001 (sp.zn. 13 Co 268/2001 Městského soudu v Praze), s právními závěry, obsaženými v uveřejněné judikatuře, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů státních příslušníků USA vůči našemu státu a našim státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými tuzemskými subjekty nakládáno před 2.2.1982, musí soud v České republice posoudit případný dopad ustanovení Dohody mezi vládou Československa a vládou USA z 29.1.1982 o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek na právní vztahy mezi uvedenými účastníky.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 26.4.2001, III. ÚS 102/01, uveřejněném pod č. 17 (usnesení) ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že „nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu ČR, podle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zákona č. 87/1991 Sb.“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 28.6.1995, I. ÚS 115/94, uveřejněném pod č. 41 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, i v usnesení Ústavního soudu ČR z 10.9.1996, I. ÚS 107/96, uveřejněném pod č. 72 ve svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo i z hlediska ústavně právních předpisů, že vlastnické právo vlastníků má zákonný obsah a je mu poskytována ochrana, ale článek 11 Listiny základních práv a svobod (viz č. 2/1993 Sb.) garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně; to se týká i souzených věcí v restitučním řízení.
Nemohl tedy dovolací soud, který z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vychází i v daném případě, dospět ani k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, anebo že by v tomto rozhodnutí odvolacího soudu došlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (§237 odst 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Neshledal tedy dovolací soud, že by dovolání dovolatelky v daném případě bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu a přistoupil k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované městské části v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu