ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.133.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 133/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň A/ O. Š. a B/ L. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 379/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.6.1999, čj. 24 Co 513/97-255, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30.června 1999, čj. 24 Co 513/97-255, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 24.6.1997, čj. 14 C 379/92-189, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že na ně přechází vlastnictví k domu čp. 105 se stavební parcelou č. 6 a zahradou č. 13 v katastrálním území V. D., se všemi součástmi a příslušenstvím.
Krajský soud v Praze se v odvolacím řízení nejprve zaměřil na ocenění předmětných nemovitostí, poté vyzval žalobkyně k upřesnění žalobního petitu tak, aby příslušenství bylo přesně identifikováno; po tomto upřesnění změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastnictví k domu čp. 105 s kůlnou I, kůlnou II, kůlnou III, chlévem I, chlévem II, míchárnou, plotem a venkovními úpravami – venkovním záchodem zděným, žumpou, domácí vodárnou, vodovodem, kamennou dlažbou a terasou s vchodem na špejchar s dřevěným schodištěm na pozemku č. 6, k pozemku č. 6 a k pozemku č. 13 – zahradě se studnou, vše v obci a katastrálním území V. D. přechází na žalobkyně, na každou v rozsahu jedné ideální poloviny. Současně rozhodl, že se žalobkyním nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.
Krajský soud v Praze se ztotožnil se závěry Okresního soudu v Kladně, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu §4 odst. 2 písm.a) a c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), a v zákonné lhůtě uplatnily svůj nárok dle ustanovení §8 odst. 1 cit. zákona na přechod vlastnického práva, a dále, že sporné nemovitosti přešly na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. h) a l) tohoto zákona. Odlišně od soudu prvního stupně posoudil v dané věci splnění podmínek, předpokládaných ustanovením §8 odst. 1 zákona o půdě, když dospěl k závěru, že žalovaná nabyla předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Rozpor s platnými předpisy odvolací soud spatřuje v tom, že kupní smlouva sepsaná na Státním notářství v Kladně dne 1.11.1965 pod čj. NZ 952/65, N 1141/65, kterou Místní národní výbor ve V. D. prodal nemovitost žalované, je pro její neurčitost absolutně neplatná; v důsledku toho byl naplněn další předpoklad daný zákonem o půdě v §8 odst.1. V odůvodnění rozsudku odvolací soud poukazuje především na ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech a jejich náležitostech. Nedostatky kupní smlouvy shledává pak v tom, že kupní smlouva postrádá konkrétní výčet staveb tvořících příslušenství domu čp. 105, přičemž ani výkladem projevu vůle prodávajícího nelze dovodit, co bylo jejím předmětem; pro neurčitost a nesrozumitelnost v označení předmětu považuje odvolací soud kupní smlouvu za absolutně neplatnou. Vzhledem k tomuto závěru se odvolací soud již nezabýval dalšími argumenty, uplatněnými žalobkyněmi v odvolání, které rovněž směřovaly k prokázání nabytí nemovitostí žalovanou v rozporu s právními předpisy, a dále k prokázání toho, že tyto nemovitosti nabyla žalovaná za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým přepisům a na základě jejího protiprávního zvýhodnění. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud poměry účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 15.11.1999, podala žalovaná včas dovolání; jeho přípustnost založila na ustanovení §238 odst. 1 písm a) OSŘ a odůvodnila je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci ( §241 odst. 3 písm.d) OSŘ). Dovolatelka namítá, že kupní smlouva, jíž na ni byly předmětné nemovitosti převedeny, splňuje všechny předpoklady smlouvy platné, když byla sepsána státním notářem a předmět převodu byl označen dostatečně; ze znění smlouvy je nepochybné, že byly převáděny všechny nemovitosti, tj. stavby spojené pevným základem se zemí – dům čp. 105, označený jako nemovitost stojící na pozemku č. 6 ve V. D. Nemovitost byla převáděna se všemi právy, břemeny a příslušenstvím jako celek, tedy zemědělská usedlost, kterou tvořil obytný dům a další hospodářská stavení, to je kůlny, chlévy, maštal, oplocení a další zařízení a vedlejší stavby, které mají z hlediska §119 odst. 2 občanského zákoníku povahu nemovitostí, a které plní doplňkovou funkci k hlavní stavbě, domu čp. 105. Vedlejší stavby přešly na žalovanou jako příslušenství, aniž by je bylo třeba ve smlouvě výslovně uvádět a identifikovat. Ostatně i ze znaleckého posudku o ocenění nemovitosti ze dne 15.9.1963, který vycházel z popisu jednotlivých staveb, vyplývá vztah vedlejších staveb jako příslušenství k domu čp. 105. Dovolatelka považuje označení převáděných nemovitostí za dostatečné, a smlouvu, jíž byla nemovitost převedena z hlediska obecných ustanovení občanského zákoníku, za úkon učiněný svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; není tedy prokázáno, že by nabyla nemovitost v rozporu s tehdy platným předpisem. Navrhuje proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřily žalobkyně tak, že výklad ustanovení §37 občanského zákoníku, použitý odvolacím soudem, považují za správný. Poukazují v tomto směru i na judikaturu z osmdesátých let, konkrétně rozhodnutí, jež bylo publikováno pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí z roku 1987; v něm je zdůvodněno, proč nelze považovat za platnou kupní smlouvu, v níž nejsou uvedeny věci, tvořící příslušenství věci hlavní. Ocenění nemovitosti z roku 1963, na něž v této souvislosti dovolatelka odkazuje, nebylo součástí smlouvy, ani na ně smlouva neodkazovala. Naopak pokud by byl ve smlouvě uveden celý rozsah nemovitostí, byla by smlouva neplatná pro rozpor s jiným právním předpisem. Právní předpisy totiž nedovolovaly převádět do vlastnictví fyzických osob nemovitosti, které svým rozsahem náležely do soukromého vlastnictví. Kupní smlouvu by z tohoto důvodu bylo třeba také posoudit jako neplatnou, a dojít k závěru, že žalovaná nabyla nemovitosti v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně dále poukazují též na další důvody pro úspěšnou restituci majetku, jimiž se odvolací soud již nezbýval. Navrhují zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen \"OSŘ\").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné, protože napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( §238 odst. 1 písm.a) OSŘ). Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 OSŘ nebyly zjištěny, a dovolatelka je ani neuplatňovala. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rámci uplatněného dovolacího důvodu ( 241 odst. 3 písm. d), §242 odst. 3 OSŘ), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud opřel svůj závěr o tom, že žalovaná získala předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, o obecné ustanovení občanského zákoníku, stanovící základní náležitosti právních úkonů. Kupní smlouva, kterou byly stavby převedeny, nesplňovala podle odvolacího soudu z hlediska tohoto ustanovení požadavek určitosti, když příslušenství domu čp. 105 ve V. D. bylo převáděno touto smlouvou bez bližší identifikace, a je proto neplatná.
Dovolací soud shledává právní názor, vyslovený odvolacím soudem, a opírající se o starší judikaturu, za názor, který se v dřívější právní praxi státních notářství nevžil, a v současné době je v odborné literatuře považován za překonaný. Vychází přitom z komentáře k pátému a šestému vydání občanského zákoníku (Jehlička a spol., nakladatelství BECK, §121), který vykládá příslušenství věci hlavní ve vztahu k posuzování platnosti smluv o převodu takto :\" Pokud je věc příslušenstvím, tj. splňuje-li znaky §121 odst. 1, platí zásada, že příslušenství sdílí právní osud hlavní věci a to bez zřetele k tomu, jestliže účastníci smlouvy toto příslušenství hlavní věci přímo identifikovali, či ve smlouvě pouze - jak je obvyklé - uvedli, že věc je převáděna s veškerým příslušenstvím, popř. se dokonce o příslušenství hlavní věci ve smlouvě nezmínili. … V právní praxi vznikaly a vznikají nadále pochybnosti při převodech staveb. které lze souhrnně označit jako vedlejší, tj. kůlen, stodol, oplocení, žump aj., které mají z hlediska §119 odst. 2 povahu nemovitostí a jež plní doplňkovou funkci hlavní stavby … Byly-li tyto vedlejší stavby s doplňkovou funkcí určeny stejným vlastníkem hlavní věci k tomu, aby s ní byly trvale užívány a byly s ní spojeny společným hospodářským účelem, tvoří příslušenství hlavní věci. To znamená, že tyto vedlejší stavby přecházejí jako příslušenství v případě převodu hlavní stavby na nabyvatele, aniž by je bylo třeba ve smlouvě výslovně uvádět a identifikovat\".
Okolnost, že v daném případě nebylo zpochybňováno účastníky smlouvy, co činí příslušenství převáděné budovy, svědčí pro podporu tohoto výkladu. Rovněž žalobkyně – až do posledního jednání před odvolacím soudem – se domáhaly přechodu vlastnického práva k domu čp. 105 s příslušenstvím, za něž považovaly všechny související vedlejší stavby, které dříve sloužily provozu zemědělské usedlosti, a jejichž finanční ocenění bylo v řízení předmětem přezkumu.
Dovolací soud však vedle toho nepovažuje závěr soudu o neplatnosti právního úkonu za právní skutečnost, kterou by bylo možno hodnotit jako porušení právních předpisů ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Tím je totiž míněno porušení předpisů, ukládajících právním subjektům práva a povinnosti – v případě citovaného ustanovení zákona o půdě jde zpravidla o předpisy upravující, kdy a za jakých okolností bylo možno uskutečnit převod ze státu nebo právnické osoby na osobu fyzickou. Pokud by ostatně smlouva o převodu nemovitostí byla absolutně neplatná z důvodů uvedených v ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, mělo by to ten důsledek, že by nepřešlo na jejím základě vlastnické právo na žalovanou. ( Nárok podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě by pak mohl být s úspěchem uplatněn pouze v případě, kdy by došlo k vzniku vlastnického práva žalované na základě vydržení; z tohoto hlediska ovšem odvolací soud věc neposuzoval).
Rozsudek odvolacího soudu, který byl založen pouze na právním výkladu shora uvedeném, nebyl proto shledán správným, a dovolací soud proto postupoval podle ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 OSŘ. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a bude se zabývat ostatními skutkovými podstatami uvedenými v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, jak je uplatnily žalobkyně. Nově bude rozhodnuto též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu