ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1349.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1349/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce N. K. – bytové družstvo, zastoupeného advokátem, proti žalované ak. mal. N. R., zastoupené v dovolacím řízení advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 260/2001, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2003, č. j. 20 Co 505/2002-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2002, č. j. 21 C 260/2001-21, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat nebytové prostory (2 místnosti, WC) o výměře 47,4 m2 v suterénu domu č. 563 v P., M. 3. Důvodem zamítnutí žaloby byl postup žalobce, který podal žalobu po skončení nájemního vztahu se žalovanou (na základě výpovědi žalobce při sjednané nájemní smlouvě na dobu neurčitou) po uplynutí zákonné lhůty 30 dnů podle ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku (dále „o. z.“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Poté však vzal žalobu podáním ze dne 3. 2. 2003 zpět s tím, že žalovaná nebytové prostory dne 13. 1. 2003 vyklidila. Žalobce požadoval přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2003, č. j. 20 Co 505/2002-37, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 10.050,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odvolací soud dovodil, že souhlas se zpětvzetím žaloby žalovaná fakticky vyjádřila v podání ze dne 25. 9. 2002, ve kterém další jednání soudu považuje vzhledem k výpovědi z nájmu, kterou sama dala, za bezpředmětné. Nákladový výrok opřel odvolací soud o ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., tedy o procesní zavinění na straně žalované; ta totiž nebytové prostory dobrovolně vyklidila, čímž odpadl předmět sporu a vznikl důvod pro zpětvzetí žaloby.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Nesouhlasila v něm s posouzením svého podání soudu ze dne 25. 9. 2002 jako souhlasu se zpětvzetím žaloby. Ke zpětvzetí žaloby došlo ze strany žalobce až několik měsíců poté. Žalovaná přitom nebyla o tomto úkonu informována a neměla tedy možnost se k němu vyjádřit, ač má vážné důvody, pro které by se zpětvzetím žaloby nesouhlasila. Řízení proto bylo podle žalované postiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; otázce časového sledu zpětvzetí žaloby a souhlasu s ním přičítá dovolatelka též zásadní právní význam. Žalovaná navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud se musel ještě před dalším posouzením objektivně přípustného (§239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a včas podaného dovolání zabývat otázkou tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (oprávnění podat dovolání) na straně žalované. Subjektivní přípustnost dovolání je podle konstantní interpretace dána tehdy, jestliže byla rozhodnutím odvolacího soudu účastníku způsobena určitá, byť i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (podrobněji viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/1998).
Z námitek žalované ani z jiných právních či skutkových aspektů napadeného rozhodnutí a předchozího řízení však nelze subjektivní přípustnost dovolání dovodit.
Odvolací soud zajisté do značné míry pochybil, vyšel-li při obstarávání souhlasu žalované se zpětvzetím žaloby (§96 odst. 3 o. s. ř.) z jejího předběžného názoru o bezdůvodnosti dalšího řízení a nevyčkal-li na její stanovisko k pozdějšímu zpětvzetí žaloby. Není však patrno, že by snad zastavení řízení, ke kterému následně došlo, mělo způsobit žalované jakoukoli újmu na jejích právech. Žalováno bylo na vyklizení nebytových prostor, samotná žalovaná tyto prostory dobrovolně vyklidila a důvod sporu tedy odpadl. Hovoří-li v dovolání žalovaná o „vážných důvodech“, pro něž by se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, pak tyto důvody nijak blíže nekonkretizovala a s ohledem na odpadnutí předmětu sporu není jasné, v čem by mohly spočívat.
Žalovaná nebyla poškozena ani výrokem odvolacího soudu o povinnosti nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Nehledě na skutečnost, že proti samotnému nákladovému výroku není dovolání přípustné ani objektivně, odvolací soud aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. správně. Nájemní vztah mezi účastníky skončil dne 30. 6. 1999 uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty po výpovědi (bez udání důvodu), kterou dal žalobce žalované ze smlouvy na dobu neurčitou oprávněně podle ustanovení §10 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor (z obsahu spisu není patrno, že by si účastníci důvody výpovědi smluvně omezili). Po zmíněném datu již žalovaná užívala nebytové prostory bez právního důvodu. Soud prvního stupně v těchto souvislostech pochybil, aplikoval-li na vzniklý stav ustanovení §676 odst. 2 o. z. Mechanismus opakovaného prodlužování nájemní smlouvy, následující po nevyužití 30-ti denní lhůty k žalobě pronajímatelem po skončení nájemního poměru a při dalším užívání předmětu nájmu, je použitelný jen vůči smlouvě na dobu určitou resp. vůči skončení nájmu uplynutím sjednané doby určité. Vyplývá to logicky z věcné souvislosti prvního a druhého odstavce citovaného ustanovení o. z. Pozdější výpověď z nájmu, daná žalovanou dne 9. 9. 2002, tedy postrádá jakýkoli právní význam. Důvodně podaná žaloba proto byla skutečně vzata zpět pro chování žalované, jak předvídá ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Z těchto důvodů dovolací soud odmítl dovolání žalované jako nepřípustné (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu