ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1364.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1364/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. S. P. , zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Demartinky 1, proti žalované PREdistribuce, a. s., IČ 273 76 516, se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, o zaplacení 85.564,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 73/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 35 Co 428/2013-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 5.856,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Filipa Svobody do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, č. j. 28 C 73/2011-91, pod výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 394.724,92 Kč s příslušenstvím, a pod výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná při kontrole odhalila v odběrném místě evidovaném na jméno žalobce neoprávněný odběr elektrické energie. Žalobce posléze žalované uhradil částku vyčíslenou v souladu s §51 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 3. 7. 2009 (dále jen „energetický zákon“), a vyhláškou č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění účinném do 31. 3. 2010 (dále jen „vyhláška č. 51/2006 Sb.“). Soud prvního stupně z tvrzení žalobce dovodil, že se domáhá vydání částky, kterou uhradil žalované jako náhradu škody, zvýšené o platby, jež v rozhodném období platil za odebranou elektřinu, a snížené o předpokládanou výši skutečné spotřeby elektrické energie v odběrném místě, jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu. Soud nicméně nepřisvědčil žalobci v tom, že by výše náhrady škody byla žalovanou vyčíslena chybně, a neměl za prokázané ani žalobcovo tvrzení, že uhrazení částky požadované žalovanou bylo ovlivněno obavou z podání trestního oznámení; nedospěl tedy k závěru, že by na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 35 Co 428/2013-121, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 85.564,- Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, z nějž vyplývá, že poskytl-li odběratel dodavateli platby za účelem úhrady (byť chybně) naměřené spotřeby elektřiny, je nutné tyto platby odečíst od vyčíslené náhrady škody; v opačném případě by byl neoprávněně zvýhodněn ten odběratel, který by dodavateli žádnou částku za měřenou elektřinu neuhradil. Odvolací soud rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2546/2012, dle nějž lze předešlé judikatorní závěry uplatnit i v situaci, kdy distributor elektřiny a obchodník s elektřinou jsou osoby rozdílné. Žalované proto uložil vydat majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu ve výši úhrad placených žalobcem za měřený odběr elektřiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu toliko proti té části rozsudku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn) podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Namítá především neadekvátní odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, který se zabýval povinností k náhradě škody vzniklé neoprávněným odběrem elektřiny podle §51 odst. 1 písm. f) bodu 1. a 3. energetického zákona, zatímco v projednávané věci se jednalo o neoprávněný odběr elektřiny dle §51 odst. 1 písm. e) energetického zákona, jelikož nedošlo k neoprávněnému zásahu do měřícího zařízení, ale k neoprávněnému odběru elektřiny z části zařízení, jíž prochází neměřená elektřina. Náhrada škody tedy nepředstavuje v tomto případě platbu za množství elektřiny, které nemohlo být změřeno v důsledku poškození měřícího zařízení, ale množství elektřiny odebrané mimo měřenou spotřebu prostřednictvím samostatného napojení. Dle dovolatelky není tudíž namístě od náhrady škody stanovené v souladu s vyhláškou č. 51/2006 Sb. odečíst spotřebu elektřiny zaznamenanou měřícím zařízením, jelikož neoprávněný odběr neměřené elektřiny nemohl ovlivnit odběr elektřiny řádně změřené a fakturované, a naopak.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že povinnost žalobce k úhradě škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny vznikla z porušení právní povinnosti vyplývající z §51 odst. 2 energetického zákona. Oproti tomu právním důvodem úhrady částky, již odvolací soud uložil žalované zaplatit, byl smluvní závazek žalobce ze smlouvy o dodávce elektřiny ve vztahu k držiteli licence pro obchod s elektřinou. Plnění poskytovaná žalobcem na základě dané smlouvy tedy byla poskytována nejen z jiného právního titulu, ale rovněž subjektu odlišnému od žalované.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhla Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání žalobce za podstatu sporu označuje to, zda v případě, kdy se v nemovitosti nachází dva okruhy, jeden měřený a druhý neměřený, je namístě při vyčíslení škody způsobené neoprávněným odběrem přihlédnout k úhradám za energii odebíranou z měřeného okruhu. Opačně od dovolatelky žalobce vyjádřil názor, že rozdíl mezi odběrem prostřednictvím přípojky s poškozeným měřícím zařízením a odběrem před měřícím zařízením je nevýznamný. Podle výkladu žalované by totiž při neoprávněném odběru elektřiny přípojkou bez měřícího zařízení neměla být zohledněna naměřená a uhrazená spotřeba energie v odběrném místě, zatímco v případě odběru zcela stejného množství energie v témže objektu přes poškozené měřící zařízení by se na uhrazené množství řádně odebrané energie hledět mělo. Argumentaci dovolatelky, která takto zakládá ničím neodůvodněnou nerovnost mezi případy neoprávněného odběru elektřiny, proto žalobce pokládá za nelogickou a Nejvyššímu soudu navrhuje její dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud nemá za to, že by napadený rozsudek spočíval na otázce hmotného nebo procesního práva, o níž citované ustanovení hovoří.
Dovolatelčina klíčová námitka tkví v poukazu na skutečnost, že neoprávněný odběr elektřiny v odběrném místě žalobce naplnil skutkovou podstatu §51 odst. 1 písm. e) energetického zákona (odběr z té části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina), odvolací soud však odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k neoprávněnému odběru elektřiny podle §51 odst. 1 písm. f) energetického zákona (odběr měřený nefungujícím či porušeným měřícím zařízením). Dovolací soud však s ohledem na okolnosti případu nespatřuje mezi vytčenými právními kvalifikacemi podstatnou odlišnost, jež by uplatnění závěrů dovolacího soudu vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2617/2010, vylučovala. Jak v případě neoprávněného odběru elektřiny připojením s dysfunkčním měřícím zařízením, tak při neoprávněném odběru elektřiny, který měřící zařízení zcela obchází, platí, že náhradu škody takovým odběrem způsobené je nutno pojímat jako platbu za celkovou spotřebu elektřiny uskutečněnou v daném období. Úhrada vypočtená v souladu s §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. v sobě tedy zahrnuje plnění nejen za elektřinu odebranou v odběrném místě neoprávněně, nýbrž i za měřenou elektřinu odebíranou v daném objektu po právu. Částky žalobcem poskytované coby úplaty za měřenou elektřinu odebíranou v tomtéž období je třeba po nahrazení takto vyčíslené škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny považovat za plnění bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na právě uvedené nemůže uspět ani námitka dovolatelky týkající se odlišnosti subjektu oprávněného k náhradě škody při neoprávněném odběru elektřiny (provozovatel distribuční sítě) a subjektu, který přijímal úhrady za elektřinu řádně odebranou v odběrném místě (obchodník s elektřinou). Dovolací soud nevidí důvod jakkoli se odchýlit od svého názoru zaujatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2546/2012, a musí tudíž zopakovat, že teze o vztahu náhrady škody vzniklé neoprávněným odběrem elektřiny a úhrad placených za měřenou elektřinu odebíranou v témže odběrném místě lze uplatnit i v situaci, kdy distributorem elektřiny a obchodníkem s elektřinou jsou osoby rozdílné. Rozdělení úloh spojených s realizací podnikání spočívajícího v poskytování dodávek elektrické energie konečným zákazníkům mezi provozovatele distribuční sítě a obchodníka s elektřinou totiž nemůže za daných okolností jít k tíži zákazníka, jehož právní postavení ve smyslu dotčené judikatury musí být zachováno i v situaci, kdy provozovatelem distribuční sítě a obchodníkem s elektřinou není totožná osoba.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelka nepředestřela žádnou otázku, jež by mohla založit přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a proto přistoupil podle §243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.540,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.856,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu