ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1369.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1369/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně PP - realit s. r. o., se sídlem Praha 5, Spodní 1, zastoupené JUDr. Ondřejem Fabiánem, advokátem se sídlem Praha 10, Andersenova 412/6, proti žalované REALIS-INVEST spol. s r. o., se sídlem Ostrava, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Šimečkem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Vladislavova 1390/17, o zaplacení částky 540.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 77/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, č. j. 21 Co 492/2012 – 267, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.020,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Ondřeje Fabiána.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 12. 5. 2008 domáhala zaplacení částky 550.680,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. V odůvodnění své žaloby uvedla, že je od 2. 4. 1998 vlastníkem pozemků parc. č. 981, 982, 996 a 997 v kat. území K., obec K. (dále jen „pozemky“) a žalovaná je od 21. 3. 2007 vlastnicí budov na těchto pozemcích. Uvedené budovy získala žalovaná ve veřejné dražbě s vědomím, že se jedná o nemovitosti bez možnosti přístupu k nim, přičemž tato absence přístupu byla zohledněna i v ceně, za níž žalovaná budovy nabyla. Dne 14. 8. 2007 žalobkyně vyzvala žalovanou k odstranění stavu, kdy pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívá bez právního důvodu, avšak žalovaná na uvedenou výzvu nereagovala a za užívání pozemku nic neuhradila. Podle znaleckého posudku č. 843/11-08 ze dne 5. 5. 2008 zhotoveného znalkyní dipl. tech. Věrou Jetmarovou činí obvyklá roční výše nájemného 480.860,- Kč a žalovaná se tak od 21. 3. 2007 do podání žaloby obohatila o částku 550.680,- Kč, protože užívala pozemky žalobkyně bez právního důvodu.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V odůvodnění uvedla, že sice vlastní budovy na pozemcích žalobkyně, ale že žalobkyně brání žalované v přístupu k budovám. Z uvedeného důvodu budovy dosud ani nepřevzala, ani je nemůže užívat. Dále uvedla, že pro určení výše bezdůvodného obohacení není rozhodující újma, která vzniká tomu, na jehož úkor se někdo obohatil, ale výše prospěchu, který vznikl obohacenému. Protože žalované z důvodu absence přístupu k budovám žádný prospěch nevznikl, považuje žalobkyní vznesený nárok za neoprávněný a navíc se jeho uplatnění příčí dobrým mravům. Navíc žalovaná uvedla, že jí svědčí i právní titul k užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně spočívající ve skutečnosti, že budovy v jejím vlastnictví byly na předmětných pozemcích postaveny se souhlasem právního předchůdce žalobkyně, jakožto bývalého vlastníka těchto pozemků, který svým souhlasem nepochybně vyjádřil vůli, aby tyto pozemky byly užívány vlastníkem budov. Nakonec uvedla, že opakovaně deklarovala ochotu za užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně platit, pokud by tato přestala bránit v přístupu k budovám žalované, a že výši žalobkyní uplatněné částky považuje za nadsazenou.
Okresní soud v Kolíně, jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 6. 9. 2011, č.j. 8 C 77/2009 – 162, rozhodl tak, že je žalovaná povinná zaplatit žalobkyni částku 540.000,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalovaná vlastní stavby umístněné na pozemcích žalobkyně, ke kterým však nemá přístup. Dále dospěl k závěru, že žalovaná pozemky užívá už tím, že na nich má stavby ve svém vlastnictví, a proto není-li užívání smluvně upraveno, jsou žalovanou užívány bez právního důvodu a žalované vzniká bezdůvodné obohacení. K absenci přístupu žalované k budovám uvedl, že tato skutečnost ji byla známa už v čase, kdy budovy získala do svého vlastnictví, a proto musí tento stav respektovat. Rozpor s dobrými mravy neshledal, když konstatoval, že žalobkyně nemá žádnou právní povinnost žalované přístup ke stavbám umožnit.
Krajský soud v Praze, jako odvolací soud svým rozsudkem ze dne 8.1.2013, č.j. 21 Co 492/2012 – 206, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že lze předpokládat, že žádný průměrně opatrný a běžně rozumově vyspělý nájemce by neuzavřel smlouvu o nájmu cizího pozemku, na který by v době trvání nájmu neměl přístup. Následně uzavřel, že se žalovaná na úkor žalobkyně užíváním jejich pozemků, ke kterým nemá přístup, neobohatila.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací svým rozsudkem ze dne 27. 8. 2013, č.j. 28 Cdo 2020/2013 – 248, k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu zrušil. Uvedl, že neumožnění přístupu k budovám žalované nemá vliv na bezdůvodné obohacení, které žalované vzniká užíváním pozemků žalobkyně, neboť tyto pozemky jsou žalovanou užívány stejným způsobem a ve stejném rozsahu jako v případě, že by měla ke svým budovám na těchto pozemcích přístup. Žalobkyně totiž svým postupem brání žalované v užívání jejích budov, nikoliv pozemků, na nichž budovy stojí. Pozemky žalobkyně žalovaná užívá již tím, že má na nich umístněné své stavby, přičemž přístup ke stavbám žalované není pro výši bezdůvodného obohacení rozhodný. Nakonec dovolací soud poukázal na nutnost posouzení souzené věci z pohledu souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č.j. 21 Co 492/2012 – 267, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. S odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu uvedl, že na výši bezdůvodného obohacení žalované nemá vliv skutečnost, že nemá přístup ke svým budovám. Dále se zabýval posouzením nároku žalobkyně s ohledem na korektiv dobrých mravů. Uvedl, že žalobkyně koupila od společnosti TUZEX a.s. areál, v němž se nacházejí budovy žalované v roce 1998 a toliko administrativním pochybením se nestala vlastníkem čtyř budov v areálu. Uvedené budovy byly dne 21. 3. 2007 prodány žalované v dražbě v rámci konkursního řízení úpadce TUZEX a.s. Žalovaná byla před dražbou informována o skutečnosti, že k budovám není sjednán samostatný přístup a že vlastník areálu přístup dobrovolně neumožní. Žalovaná tak bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že si přístup k budovám sjedná. Navíc žalovaná nereagovala na dopis žalobkyně ze dne 14. 8. 2007, kterým byla vyzvána k uzavření „dohody o užívání parcel“. Z uvedených důvodů odvolací soud neshledal rozpor nároku žalobkyně s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, č. j.
21 Co 492/2012 – 267, podala žalovaná dovolání, v němž namítala:
a) výše bezdůvodného obohacení byla soudem určena nesprávně, neboť nebyla reflektována skutečnost, že k předmětnému pozemku není zajištěn přístup.
b) výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně předmětnou nemovitost nenabyla pouze svou vlastní nepozorností při uzavírání kupní smlouvy s původním vlastníkem celého areálu. V následné dražbě nabyla předmětnou nemovitost žalovaná díky nabídce o 1000 Kč vyšší oproti nabídce žalobkyně. Žalobkyně měla již od počátku v úmyslu bránit v užívání nemovitosti jakémukoliv úspěšnému vydražiteli, přičemž neumožnila ani řádné předání nemovitosti žalované. Ačkoliv se žalobkyně soudně domáhala odstranění stavby, neposkytla potřebnou součinnost, když žalovaná chtěla stavbu odstranit dobrovolně a žalobkyni k poskytnutí součinnosti vyzvala. Úmyslem žalované je tedy inkasovat nájem ze svého pozemku a současně neumožnit přístup k předmětné stavbě jejímu vlastníku.
c) v průběhu řízení před soudem prvního stupně neměla žalovaná jednatele, a proto pokud jí soud prvního stupně neustanovil opatrovníka, bylo řízení zatíženo zmatečností.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání a uvedla, že k součinnosti při odstranění stavby žalované nebyla žalovanou vyzvána. Dále poukázala na skutečnost, že podle posledního rozsudku dovolacího soudu v souzené věci sama skutečnost, že žalobkyně neumožnila žalované přístup k budovám přes své pozemky, nutně neznamená, že by žalobkyně jednala proti dobrým mravům.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, za kterou jedná její jednatel, který má právnické vzdělání, a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Pokud jde o námitku, že výše bezdůvodného obohacení má zohledňovat skutečnost, že žalovaná nemá k pozemku přístup (sub a/), nemůže tato založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o otázku, která byla pro souzenou věc závazně vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, č.j. 28 Cdo 2020/2013-248. Zde dovolací soud uvedl, že „ i v případě, že žalovaná nemá přístup ke svým budovám, užívá pozemky žalobkyně již tím, že na nich jsou umístněny budovy v jejím vlastnictví. “. Jinými slovy, pozemky „ jsou žalovanou užívány stejným způsobem a ve stejném rozsahu jako v případě, že by měla ke svým budovám na těchto pozemcích přístup. “, a proto se skutečnost, že žalovaná nemá přístup ke svým stavbám, neprojeví na výši obvyklého nájmu za pozemky pod těmito budovami.
Pokud jde o námitku rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy (sub b/), odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle níž soudy v jednotlivých případech na základě konkrétních skutkových okolností posuzují výkon práva s ohledem na korektiv dobrých mravů, čímž podle Ústavního soudu naplňují ústavní požadavek na spravedlivé řešení sporů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2616/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4209/2011, nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). Odvolací soud vzal v tomto směru za prokázané, že žalobkyně koupila v roce 1998 od společnosti TUZEX a.s. areál, v němž se předmětné budovy žalované nacházejí. Z důvodu administrativního pochybení se však žalobkyně nestala vlastníkem čtyř budov v areálu, které pak dne 21. 3. 2007 v dražbě v rámci konkursního řízení získala žalovaná. Žalovaná přitom byla ještě před dražbou informována o skutečnosti, že k budovám není sjednán samostatný přístup a že žalobkyně, jako vlastník areálu, tento přístup neumožní. Pokud žalovaná uvedené budovy v dražbě koupila navzdory znalosti situace, spoléhala bez přiměřených důvodu na to, že si přístup k budovám sjedná. Nakonec odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně se před podáním žaloby snažila situaci vyřešit smírně, když dopisem ze dne 14. 8. 2007 vyzvala žalovanou k uzavření „dohody o užívání parcel“, avšak žalovaná na uvedený dopis nereagovala. S ohledem na tyto skutečnosti odvolací soud nárok žalobkyně neshledal rozporným s dobrými mravy. Za této situace, kdy se odvolací soud otázkou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy podrobně zabýval, svůj závěr řádně odůvodnil, dovolací soud neshledal důvod posoudit tuto otázku jinak, proto také nemůže tato námitka přípustnost dovolání založit.
Stejně tak ani poslední námitka, kterou dovolatelka namítá zmatečnost řízení před soudem prvního stupně (sub c/), nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží jedině v případě, že je založena přípustnost dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.) a dovolatel nenastolil v souvislosti s tvrzenou vadou žádnu otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, a která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které ji vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě 540.000,- Kč (srov. §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), sestávají z odměny advokáta ve výši 10.460,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 4 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 2.260,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované je nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu