ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1458.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1458/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1/ Obci P, zastoupené advokátem a 2/ M. č. P., o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 126/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 1999, č.j. 15 Co 358/99 - 101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 30. října 1995, domáhala se žalobkyně proti Obci P. - M. č. P. uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 2140 se stavební parcelou č. kat. 2787 a zahradou č. kat. 2788, vše v kat. území Ž., Obec P., jak byly tyto nemovitosti zapsány posledně ve vložce 2926 pozemkové knihy pro kat. území Ž. Žaloba byla zamítnuta původně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 jako soudu prvního stupně ze dne 1. listopadu 1996, č.j. 20 C 126/95-42. Zamítavé rozhodnutí bylo odůvodněno dílem skutečností, že podle platné dohody z roku 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek byly nároky původního vlastníka, manžela žalobkyně uspokojeny, dílem tím, že soud prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku pasivní legitimace na straně druhé žalované.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. listopadu 1997, č.j. 39 Co 351/97-53, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak dílem pro procesní vady vyskytnuvší se v dosavadním řízení, dílem pro nutnost došetřit okolnosti týkající se tvrzení žalobkyně o tom, že je českou státní občankou, jakož i okolnost, zda původní vlastník uplatnil u příslušného orgánu druhého státu, v daném případě kanadské náhradové komise, nárok na odškodnění, kterým byl zčásti odškodněn a jaký význam měl tento právní úkon pro současné postavení žalobkyně z hlediska jí tvrzeného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen restituční zákon).
Dalším rozsudkem ze dne 8. prosince 1998, č.j. 20 C 126/95-76, byla žaloba opět zamítnuta s odůvodněním, že došlo k zániku nároků původního vlastníka v důsledku poskytnutí náhrady podle mezivládní dohody mezi vládou ČSSR a Kanady z roku 1973, nehledě k tomu, že vůči Obci P. nebyly splněny podmínky zákona č. 87/1991 Sb. v tom, že jí nebyla doručena výzva podle §5 restitučního zákona.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. listopadu 1999, č.j. 15 Co 358/99-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i jeho právní hodnocení, podle něhož je Dohoda mezi vládami ČSSR a Kanadou o vypořádání finančních otázek ze dne 18. dubna 1973, podle které bylo postupováno platná, a proto nejsou dány podmínky pro aplikaci §6 odst. 2 restitučního zákona, neboť předmětné nemovitosti nepřešly na stát bez právního důvodu. Ustanovení §10 odst. 4 výše zmíněného zákona, na které žalobkyně opakovaně poukazovala, pak na tento případ vůbec nedopadá.
Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že návrh na připuštění dovolání v otázce „platnosti mezinárodní dohody z roku 1973\" učiněný právním zástupcem žalobkyně při jednání před odvolacím soudem dne 2. listopadu 1999 nebyl formulován dostatečně konkrétně a řada aspektů a problémů, které by bylo lze zahrnout pod tuto otázku již byla vyjádřena v odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila v tomto směru, že odvolací soud nesprávně nevyhověl jejímu návrhu na připuštění dovolání v této věci, ač otázka platnosti předmětné mezivládní dohody z 18. dubna 1973 mezi ČSSR a Kanadou byla otázkou po právní stránce zásadního významu. Uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Ve vztahu k prvně uvedenému dovolacímu důvodu tvrdila, že odvolací soud si nesjednal dostatečný skutkový podklad pro zjištění obsahu zmíněné mezivládní dohody, která nebyla řádně publikována a tedy nebyla dostupná občanům. V absenci důkazu originálem takové mezivládní dohody spatřovala dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasila dále s právními závěry odvolacího soudu, podle nichž přiznání částečné náhrady na základě zmíněné mezivládní dohody vylučuje možnost posouzení jejích nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. Dovozovala, že uvedená dohoda se nestala platně součástí právního řádu původní ČSSR, respektive později České republiky. Ze znění zákona č. 87/1991 Sb. nelze konečně dovodit, že by výplata náhrady podle této dohody vylučovala oprávněné osoby z uplatnění nároků podle tohoto zákona. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Protože žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce podala včas návrh na připuštění dovolání, kterému nebylo odvolacím soudem vyhověno tak, jak to předpokládá ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., zabýval se Nejvyšší soud jako soud dovolací otázkou, zda výše uvedená formulace může být považována za náležitý návrh na připuštění dovolání. Za použití výkladového pravidla §41 odst. 2 o.s.ř. pak dospěl k závěru, že lze ze zaprotokolovaného přednesu právního zástupce žalobkyně dovodit záměr žalobkyně, aby dovolací soud připustil dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, protože otázka platnosti Dohody ze dne 18. dubna 1973 mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek je otázkou zásadního právního významu.
Dovolací soud shledal opodstatněným názor dovolatelky, že v tomto případě má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, a to vzhledem k tomu, že řešení otázky platnosti a účinnosti mezivládní dohody mezi ČSSR a Kanadou ze dne 18. 4. 1973 a důsledku postupu podle této dohody na možnost uplatnění nároku žalobkyně na vrácení nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., mělo podstatný význam mimo jiné i na posouzení toho, zda obdržení určité částky na podkladě tzv. náhradové dohody jako kompenzace za majetek zanechaný v tehdejší ČSSR vylučuje uplatnění nároku na naturální restituci postupem podle zákona č. 87/1991 Sb. Proto dospěl dovolací soud k závěru (podle §239 odst. 2 o.s.ř.), že je tu dovolání přípustné, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z vymezení přípustnosti dovolání podle shora uvedeného zákonného ustanovení předně vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu může být pouze posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu z hlediska aplikace práva. V úvahu proto přichází pouze dovolací důvod nesprávního právního posouzení odpovídající ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., nikoliv dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. zakládající se na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Už z tohoto důvodu nelze přihlédnout k námitkám skutkové povahy uplatněným v dovolání pokud jde o správnost skutkových zjištění nesoucích se ke způsobu, jímž si odvolací soud sjednal poznatky o obsahu, způsobu sjednání a realizace předmětné mezivládní dohody.
Dohoda mezi vládami ČSSR a Kanady ze dne 18. dubna 1973 má charakter mezinárodní smlouvy upravující občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Její platnost a účinnost je nutno posuzovat podle předpisů platných v době jejího sjednání. Podle ustanovení §2 písm. e) zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění (ve znění zákona č. 164/1968 Sb.) se ve Sbírce zákonů vyhlašovaly vyhlášky o sjednání mezinárodních smluv a dohod, o jejich ratifikaci nebo výpovědi nebo o jiných otázkách jich se týkajících, bylo-li jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů nutné nebo účelné. Spolu s vyhláškou bylo možno za téže podmínky vyhlásit i znění mezinárodní smlouvy nebo dohody. Lze tedy souhlasit s výkladem Městského soudu v Praze (použitém v odůvodnění jeho usnesení ze dne 24. listopadu 1997, č.j. 39 Co 351/97-53), podle kterého nebyla dle tehdejších předpisů publikace mezinárodní smlouvy nebo dohody, popřípadě vyhlášky o jejím sjednání, nezbytnou podmínkou jejího vstupu v platnost. Rovněž otázka účinnosti této dohody je přesvědčivě vysvětlena ve výše citovaném rozhodnutí, takže nezbývá než na jeho odůvodnění odkázat. Výše uvedená dohoda nebyla mezinárodní politickou ani mezinárodní hospodářskou smlouvou obecné povahy ani mezinárodní smlouvou, k provedení které by bylo zapotřebí zákona Federálního shromáždění, takže nevyžadovala před ratifikací souhlas Federálního shromáždění (srov. článek 36 odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb.). Je tedy možno konstatovat ve shodě se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že předmětná dohoda skutečně nabyla účinnosti v souladu s jejím článkem VII. dne 22. dubna 1973 poté, co došlo mezi oběma smluvními stranami k výměně dopisů oznamujících její schválení podle příslušných ústavních předpisů obou kontrahentů.
Pak ovšem nelze pominout důsledky plynoucí z procesu realizace tohoto smluvního dokumentu spočívající jmenovitě v dohodě o výši náhrad za majetek ponechaný na území bývalé ČSSR a jejich výplatě vlastníkům těchto věcí. Obsahově jde o případ zániku nároku v důsledku splnění, což je jeden z obecných důvodů zániku závazků v občanském právu vůbec. Tyto důsledky byly respektovány v oblasti občanského práva podle obecných předpisů (srov. v tomto směru rozsudek uveřejněný pod číslem 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Uvedené rozhodnutí formulovalo důsledky plynoucí z vypořádání podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek z 29. ledna 1982, která nabyl účinnosti dne 2. února 1982. Okolnost, že došlo k vypořádání nároků státních příslušníků Spojených států amerických, znamenala pak zánik příslušných nároků vlastnických či závazkových, k čemuž byly soudy povinny z úřední povinnosti přihlédnout.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od takto formulované zásady vyslovené v souvislosti s aplikací obecných předpisů, rovněž na oblast předpisů restituční povahy, tedy i zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jde sice o předpis speciální vůči obecné občanskoprávní úpravě provedené v ustanoveních občanského zákoníku, který nicméně vychází z požadavku (z hlediska okruhu oprávněných osob, druhů nároků a časově omezené doby) alespoň částečné nápravy křivd způsobených nezákonnými akty státu blíže popsanými v zákoně. Jednotícím požadavkem je mezi oběma skupinami předpisů existence újmy na straně oprávněných osob, ve formách v zákoně uvedených. O majetkové křivdě však nelze uvažovat v případech, kdy nárok takové (nezákonným aktem státu) dotčené osoby vzniklý, byl uspokojen jiným způsobem. Za takový případ uspokojení nároků nutno považovat rovněž výplatu náhrady způsobem stanoveným ve shora zmíněné mezivládní dohody. Pojmově je tak aplikace ustanovení příslušných ustanovení zákona č. 87/1989 Sb. vyloučena. Tomuto výkladu odpovídající závěry odvolacího soudu v projednávané věci je proto nutno v mezích dovolacího přezkumu proto považovat za správné. Dovolací soud za této situace podle §243b odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.srpna 2000.
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová