ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1463.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1463/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání A. N., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 3. 2001, sp.zn. 20 Co 28/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 25 C 93/97 (žalobkyně A. N., zastoupené advokátem, proti České republice - Ministerstvu financí ČR, 110 00 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 15. 3. 2001, sp.zn. 20 Co 28/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10. 11. 2000, čj. 25 C 93/97-29.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 5. 9. 1997, aby žalovanému státu- Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout jí náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. za nemovitosti ( dům čp. 837 a pozemek parc. č. 578 /původně 1196/ v P.), které patřily dříve původním vlastníkům R., F. a J. F., sdruženým ve veřejné obchodní společnosti F. a A. Tito původní vlastníci zahynuli za druhé světové války v koncentračním táboře O.; za okupace byl tento majetek tzv. arizován a byl převeden na jiné osoby. Po válce vznesl H. N., synovec původních vlastníků, restituční návrh na uvedený majetek podle zákona č. 128/1946 Sb., ale tento návrh nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen (návrh byl zamítnut usnesením bývalého Lidového soudu civilního v Praze ze 4. 9. 1956 pod sp.zn. Nc 348/52), když už navrhovatel H. N. byl v té době v emigraci. Žalobkyně je vdovou po H. N., který zemřel v roce 1993. Dům čp. 837 v P. byl v roce 1993 demolován (kromě čelní fasády) a na jeho místě vznikla nová budova; po 1. 10. 1992 nabyla vlastnictví žalobkyní uváděných nemovitostí jiná osoba než stát; uvedené nemovitosti nelze tedy podle ustanovení §8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. a podle článku II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. Ministerstvo financí ČR odmítlo finanční náhradu za nevydané nemovitosti poskytnout.
Ministerstvo financí ČR uvedlo k žalobě žalobkyně, že žalobkyni byla přiznána finanční náhrada za ideální polovinu žalobkyní uváděných nemovitostí, avšak žádosti o přiznání náhrady za druhou ideální polovinu žalobkyní uváděných nemovitostí nebylo vyhověno vzhledem k tomu, že žalobkyně není jedinou další oprávněnou osobou po původních vlastnicích ( §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), když tu je ještě další oprávněná osoba – V. P., dědička ze závěti po původním vlastníku R. F. Z uvedených důvodů tedy bylo ze strany žalovaného státu - Ministerstva financí ČR navrženo zamítnutí žaloby v této právní věci.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10. 11. 2000, čj. 25 C 93/97-24, bylo žalované České republice - Ministerstvu financí ČR uloženo poskytnout žalobkyni finanční náhradu 1, 696.943 Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, pokud jím bylo požadováno poskytnutí finanční náhrady částkou vyšší. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že původní vlastníci nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně, kteří byli členy veřejné obchodní společnosti, byli za okupace v době druhé světové války pronásledováni z rasových důvodů a zemřeli v koncentračním táboře; jejich majetek byl tzv. arizován a byl převeden na jiné osoby. Pozůstalí právní nástupci původních vlastníků – H. N. (synovec původních vlastníků) a V. P., dědička ze závěti po jednom z původních vlastníků R. F. - uplatnili u soudu nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. poté, co byla soudem schválena jejich dědická dohoda o tom, že každý z nich se stane dědicem veškerého uvedeného majetku z jedné ideální poloviny. Návrh na restituci podle zákona č. 128/1946 Sb. byl zamítnut v roce 1956 s tím, že “původní vlastníci nebyli uznáni osobami státně spolehlivými“ s odůvodněním, že “tyto osoby dobrovolně převedly firmu do rukou nacistů bez nátlaku“. Soud prvního stupně tedy dospěl k názoru, že návrhu na poválečnou restituci nebylo vyhověno z důvodu přípustnosti oprávněných osob k určité sociální, národnostní a majetkové skupině, jak to má na zřeteli ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. Obě uvedené další oprávněné osoby – H. N. a V. P. - byly oprávněnými osobami “k celé věci“, tj. ke shora uvedenému majetku původních vlastníků - bratří F. Soud prvního stupně měl za to, že z těchto uváděných dalších oprávněných osob V. P. “přes uzavřenou dohodu dědiců nic z dědictví nenabyla“ a “není doloženo, že by svůj nárok podle zákonač. 87/1991 Sb. uplatnila“. Na řešený případ se plně vztahuje, podle názoru znění prvního stupně, ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., který se týká osob postižených rasovou perzekucí při uplatňování restitučních nároků daných dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb.
Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyně nelze vydat ve smyslu ustanovení článku II. zákona č. 116/1994 Sb., protože jde o věci, které po 1. 10. 1994 nabyla jiná osoba než stát nebo byl-li o takových věcech schválen privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o jejich privatizaci. Za tyto nemovitosti, které nelze vydat, náleží však náhrada podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně pak ve smyslu ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. tu pro ocenění nemovitostí platí cenové předpisy platné ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. ke dni 1. 4. 1991. Protože cena nemovitostí uváděných v žalobě žalobkyně činí podle cenových předpisů platných v roce 1991 3,393.885 Kč a žalobkyni byla zatím poskytnuta náhrada ve výši 1, 696.943 Kč, pak zbývá k doplacení částka 1,696.943 Kč. Povinnost k zaplacení této částky byla žalovanému státu - Ministerstvu financí ČR uložena; pokud žalobkyně požadovala plnění vyšší částku (v tržní hodnotě, jak uváděla) byla její žaloba zamítnuta.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně vydán s poukazem na to, že žalovanému státu- Ministerstvu financí ČR žádné náklady řízení nevznikly.
O odvolání žalobkyně i žalovaného státu - Ministerstva financí ČR rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 15. 3. 2001, sp.zn. 20 Co 28/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně o zaplacení 1, 696.943 Kč ve formě cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, byla zamítnuta. V zamítavém výroku o věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrokem rozsudku odvolací soud vyslovil, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že jen odvolání žalovaného státu bylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění. Vycházel tedy odvolací soud ze závěru, že tu byly splněny podmínky nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. a že šlo o nárok podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., který také byl uplatněn H. N. a V. P. v zákonem stanovených lhůtách; měli tedy na věci uvedené v žalobě žalobkyně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. Nebylo tu, podle názoru odvolacího soudu, rozhodné, že dědictví po původních vlastnících nebylo nabyto odevzdáním pozůstalosti, když k odevzdání pozůstalosti nedošlo v důsledku perzekučního postupu státu.Uvedení H. N. a V. P. se však nemohli domáhat kromě spoluvlastnického podílu po svém právním předchůdci i vydání podílů ostatních původních spoluvlastníků, jestliže nejsou v postavení další oprávněné osoby po jiném spoluvlastníku jiného podílu na věci; tak tomu je stejně podle ustanovení §5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb. a také u nároku podle ustanovení §3 odst. 3 téhož zákona; “věcí celou“ je nutno v tomto případě rozumět spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny nemovitostí, na který měl nárok manžel žalobkyně – H. N., když V. P. svůj nynější nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. neuplatnila.
Odvolací soud byl také toho názoru, že tu ocenění nemovitostí pro účely výpočtu finanční náhrady musí být provedeno podle cenového přepisu účinného ke dni počátku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. ke dni 1. 4. 1991), nikoli ke dni, kdy se žalobkyně stala oprávněnou osobou, tedy podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Cena žalobkyní uváděných nemovitostí činila podle cenových předpisů z roku 1991 Sb. ( tj. ke dni 1. 4. 1991), nikoli ke dni, kdy se žalobkyně stala oprávněnou osobou, tedy podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Cena žalobkyní uváděných nemovitostí činila podle cenových předpisů z roku 1991 3, 393.885 Kč, takže žalobkyni náleží náhrada ve výši jedné poloviny uvedené ceny nemovitostí, což činí 1, 696.143 Kč; tuto částku žalobkyně od Ministerstva financí ČR obdržela.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobkyně, kterou bylo požadováno více než to, co na finanční náhradě obdržela žalobkyně od Ministerstva financí ČR, byla zamítnuta.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Výrokem svého rozsudku připustil odvolací soud dovolání proti svému rozsudku podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když “ otázky navržené pro dovolací řízení oběma účastníky řízení, považuje za otázky zásadního významu, z nichž některé dosud nebyly řešeny v publikované judikatuře vyšších soudů či Ústavního soudu ČR“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 7. 5. 2000 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 7. 6. 2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( v již citovaném znění), pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zrušen žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé; dovolatelka poukazovala také na ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ( v již citovaném znění), pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu potvrzující zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ve svém dovolání dovolatelka zdůrazňovala, že podle výsledků dokazování, provedeného v řízení před soudy osobu stupňů, měli v daném případě H. N. a V. P., jako dědici původních spoluvlastníků sporných nemovitostí, na tyto nemovitosti nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Tyto oprávněné osoby se nestaly podílovými spoluvlastníky v důsledku provedeného řízení o dědictví; nebyly tedy tyto oprávněné osoby podílovými spoluvlastníky v době, kdy nemovitosti přešly na stát. H. N. a V. P. nebyli tedy podílovými spoluvlastníky ve vztahu k “celé věci“ (ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Tento nárok nelze stavět na úroveň vlastnickému práva k věci. Dědicové původních spoluvlastníků tu tedy měli stejný nárok k celku věcí a nikoli jen k podílu na věci. V daném případě pak V. P. (ani její právní nástupci ) nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. neuplatnila.
Dovolatelka byla také toho názoru, že ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož se konkrétní osoba teprve stala oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, je třeba vykládat pro oceňování nemovitostí za účelem vyplacení finanční náhrady za nevydávané nemovitosti tak, že je tu třeba použít cenových předpisů platných ke dni 1. 7. 1994, případně k 1. 11. 1994; jen uplatnění těchto cen umožní žalobkyni, aby si mohla zakoupit nemovitosti ve srovnatelné hodnotě.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů ( tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání v tomto smyslu podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu nebyla vázána na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem. Odvolacím soudem vyslovená přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu se pak vztahovala na další výroky rozsudku odvolacího soudu, jež byly označeny v písemném vyhotovení rozsudku jako výrok II. a III.
Dovolatelka uplatňovala s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ve svém dovolání, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právního posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 2 a 3, §5 odst. 1 a §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení také na tato ustanovení v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 téhož zákona ( tedy jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. a je státním občanem České republiky ) a která v den přechodu věci na stát měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatný podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodu uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č.87/1991 Sb. (v důsledku politické perzekuce nebo v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody).
Podle ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. bylo-li v den přechodu věci na stát oprávněných osob uvedených v §3 odst. 2 téhož zákona více, je oprávněnou osobou k celé věci kterákoliv z nich.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jen některá z nich, vydá se jim věc celá.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Z těchto ustanovení vycházel dovolací soud a stejně tak z nich vycházel i odvolací soud v daném případě. Odvolací soud si při svém rozhodování kladl (způsobem odpovídajícím povaze řešené věci ) otázku vzájemného vztahu ustanovení §5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení §3 odst. 3 téhož zákona, a to ještě ve vzájemné souvislosti s právní úpravou finanční náhrady za nevydávané věci podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud vyslovil v odůvodnění svého rozsudku z 15. 3. 2001, sp.zn. 20 Co 28/2001 Městského soudu v Praze ( na str. 5 ve čtvrtém odstavci ) názor, že “ úprava v §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je úpravou zvláštní ve vztahu k ustanovení §5 odst. 1, věta třetí téhož zákona“. I při této srovnávací úvaze však dospěl k výslednému závěru, že oběma uvedenými ustanoveními je “sledován nepochybně stejný cíl“.
Dovolací soud však na rozdíl od názoru odvolacího soudu je toho názoru, že ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je ve vztahu k ustanovení §5 odst. 1 věta třetí, téhož zákona ustanovením speciálním, které více navazuje na specifické ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jež svým slovním zněním klade důraz na obecný pojem “nárok na věc“ bez konkretizace nároku na vydání věci. Ještě výrazněji se tato speciální úprava obsažená v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. projevuje v případech, kdy jde o návrh na finanční náhradu za věc, kterou nelze vydat podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolací soud proto ve svém právním závěru k této otázce přisvědčil spíše správnosti názoru soudu prvního stupně v této projednávané právní věci, vyjádřeném v jeho rozsudku z 10. 11. 2001, čj. 25 C 93/97 ( na předposlední straně v prvním odstavci), že totiž “ ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je speciálním ustanovením, která se týká výlučně osob postižených z důvodu rasové perzekuce při uplatňování nároků daných dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb.“.
Odvolací soud se v důsledku svého jiného názoru na výklad ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. pak již zevrubněji nezabýval otázkou výše finanční náhrady podle ustanovení §13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě.
Pro odlišnost názoru dovolacího soudu od názoru odvolacího soudu na výklad ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. neshledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu správným ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a přikročil k jeho zrušení podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu ( v již citovaném znění).
Dovolací soud však zároveň shledal důvodným použít i ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (v již citovaném znění) a přikročil i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, neboť i když v základní otázce výkladu ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je aplikace a výklad tohoto ustanovení ze strany soudu prvního stupně správná, je nutno mít za to, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla plně objasněna a soudem prvního stupně všestranně posouzena otázka opodstatněnosti výše nároku na žalobní požadovanou finanční náhradu.
Jestliže totiž žalobkyně požadovala ve svém žalobním návrhu finanční náhradu podstatně vyšší částkou (odpovídající tomu, aby si, jak uváděla, mohla pořídit obdobnou nemovitost “s vysokou tržní hodnotou“), pak nebylo možné bez dalšího pokládat za “ skutečnost spolehlivě zjištěnou“ ( srov. §6 občanského soudního řádu ) údaj soudu prvního stupně vyjádřený tak, že “je nesporné, že cena nemovitosti určená podle cenových předpisů platných v roce 1991 činí 3,393,885 Kč“. V dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( viz §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), provede v součinnosti s účastníky řízení odpovídající šetření a dokazování k doložení toho, v jaké výši náleží žalobkyni finanční náhrada ve smyslu ustanovení §13 odst. 4, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( §247d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. září 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu