ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1472.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1472/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. A. S., společnosti s ručením omezeným, a 2. L. V., zastoupených advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15.1.2002, sp. zn. 47 Co 665/2001, vydaném v právní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 98/97 (žalobců 1. A.G.S., s.r.o., a 2. Ing. L. V., zastoupených advokátem, proti žalované V. D., zastoupené advokátem, o neplatnost dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15.1.2002, sp. zn. 47 Co 665/2001, i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích z 2.8.2001, čj. 15 C 98/97-61.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 14.5.1997, aby soud určil, že je neplatná dohoda o vydání pozemků parc. č. 434, parc. č. 435/2, parc. č. 438/3 a parc. č. 433 v katastrálním území D., uzavřená mezi žalovanou a státním podnikem K. D. dne 22.6.1992. Žalobci poukazovali na to, že tato dohoda byla sice schválena rozhodnutím Pozemkového úřadu v L. ze 6.8.1992, čj. Zem. 821/92-1016, ale podle názoru žalobců nemohlo k této dohodě platně dojít, protože všechny uvedené pozemky jsou na základě rozhodnutí Ministerstva stavebnictví z 27.4.1981, na základě rozhodnutí odboru výstavby bývalého Severočeského krajského národního výboru v Ú. i rozhodnutí odboru výstavby bývalého Městského národního výboru v L. z 28.2.1984 dobývacím prostorem určeným k těžbě čedičů a ukládání skrývkových materiálů a k umístění stavby úpravny kamene D.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu). Již ze smlouvy uzavřené 15.1.1995 mezi F. n. m. a A. G., s.r.o., a Ing. L. V. o prodeji podniku i z dohody o narovnání z 1.10.1995, uzavřené mezi týmiž subjekty, vyplývá, že pozemky, uvedené nyní v žalobě žalobců, patřící žalované, nejsou součástí této smlouvy. V době uplatnění nároku na vydání podílů na uvedených nemovitostech podle zákona č. 229/1991 Sb. nebyly na těchto pozemcích žádné nemovité stavby. Posouzení platnosti dohody o vydání pozemků náleželo pozemkovému úřadu, který také dohodu o vydání pozemků žalované schválil.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem z 2.8.2001, čj. 15 C 98/97-61, rozhodl, že se zamítá v celém rozsahu žaloba žalobkyně o určení neplatnosti dohody uzavřené mezi žalovanou a státním podnikem K. D. dne 22.6.1992 ohledně vydání pozemků parc. č. 434, 435/2, 428/3 a 433 v katastrálním území D. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 13.525 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudu.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody, uzavřené mezi žalovanou a s.p. K. D., ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Soud prvního stupně poukazoval na to, že zápis o vlastnictví k pozemkům parc. č. 434, 433, 435/2 a 438/3 v katastrálním území D. byl proveden na základě rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu L., Zem. 821/92-1016, ze dne 6.8.1992, kterým byla schválena dohoda o vydání nemovitostí žalované. Žalobcům se v průběhu tohoto řízení nepodařilo prokázat, že by součástí smlouvy o prodeji podniku, uzavřené s F. n. m. ČR ohledně privatizovaného majetku, byly i nemovitosti ve vlastnictví žalované. Mezi účastníky soudního řízení sporný pozemek byl v době odnětí původním vlastníkům zemědělskou půdou; stavby umístěné na pozemku jsou stavby mobilní, které nebrání vydání nemovitostí; uvedenou dohodu z 22.6.1992 nelze tedy považovat za neplatnou a navíc je schválena rozhodnutím pozemkového úřadu, na jehož základě byl proveden i zápis do katastru nemovitostí; toto rozhodnutí nebylo napadeno řádným ani mimořádným opravným prostředkem; státní podnik K. D. platil žalované nájemné za pozemek, takže právní předchůdci žalobců akceptovali uvedenou uzavřenou dohodu; případné omyly v subjektivním vědomí na straně žalobců o rozsahu nabytého majetku tu nejsou rozhodné.
Byla proto žaloba žalobců soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto vzhledem k výsledkům řízení ve věci samé.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 15.1.2002, sp. zn. 47 Co 665/2001, tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a řízení o žalobě žalobců bylo zastaveno. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že „odvolání nelze upřít určité oprávnění, i když ze zcela jiných důvodů“. Odvolací soud poukazoval na to, že žalovaná uplatnila jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb. nárok proti státnímu podniku K. D., jenž její nárok uznal a uzavřel se žalovanou dohodu, kterou jí nemovitost vydal, a dohoda byla schválena rozhodnutím pozemkového úřadu, vydaným ve správním řízení. Podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. lze schválenou dohodu o vydání nemovitostí přezkoumat na návrhu účastníka dohody jen v případech, kdy dohoda není schválena. V souvislosti s tím odvolací soud poukazoval na ustanovení §103 občanského soudního řádu. Není-li dána pravomoc soudu k projednání a k rozhodnutí o věci na základě žaloby o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§80 písm. b/ občanského soudního řádu), nespadá do pravomoci soudu ani žaloba o určení, zda tu toto právo je či není (§80 písm. c/ občanského soudního řádu). Jestliže k rozhodnutí o nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. byl příslušný pozemkový úřad, tedy správní orgán ve správním řízení, který také rozhodnutí v tomto řízení vydal, není v takové právní věci dána pravomoc soudu k rozhodnutí o neplatnosti dohody schválené rozhodnutím správního orgánu. Proto „odvolacímu soudu nezbylo než podle ustanovení §104 odst. 1 a §221 odst. 1 občanského soudního řádu zrušit odvoláním napadený rozsudek a občanské soudní řízení v této právní věci zastavit“. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením §146 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 6.2.2002 a dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Litoměřicích dne 3.4.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé vytýkali, že se odvolací soud nezabýval tím, zda žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu; dále dovolatelé vytýkali, že v odvolacím řízení nebyly provedeny žádné nové důkazy, ani nebyly zopakovány žádné důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud změnil tedy rozsudek soudu prvního stupně, aniž by jakýmkoli způsobem doplňoval, či zopakoval dokazování ohledně skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním provedeného dokazování, třebaže se od závěrů z něho odchýlil.
Lze se ztotožnit, uváděli dovolatelé, s názorem, že soudu nenáleží posuzovat a určovat platnost či neplatnost dohody podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v tom smyslu, zda je či není v souladu s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatelů však nelze vyloučit pravomoc soudu tam, kde bude doložen naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takové dohody např. z důvodů uvedených v ustanovení §37 občanského zákoníku, a také tehdy, pokud by dohoda odporovala ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku jiným obecně závazným předpisům, podle nichž nebyla dohoda posouzena orgánem příslušným ke schválení dohody podle ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž tento zákon platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud jím není stanoveno jinak (jako např. v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání dovolatelů proti usnesení odvolacího soudu bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení bylo zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci věc náleží. Tyto zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů byly v daném případě splněny.
Dovolatelé uplatňovali jako jeden z dovolacích důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §214a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřovali dovolatelé v tom, že „odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by jakýmkoli způsobem doplňoval, či opakoval dokazování ohledně skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním provedeného dokazování, od něhož se odvolací soud odchýlil“.
Tuto dovolateli uplatňovanou vadu řízení dovolací soud v daném případě neshledal opodstatněnou, protože dovolací soud se tu neodchýlil od skutkového zjištění (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem), nýbrž odchýlil se od právního posouzení věci soudem prvního stupně.
Dovolatelé uplatňovali jako další z důvodů dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text ze str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. a v souvislosti s tímto ustanovením pak také podle ustanovení §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu; tato ustanovení se projednávané právní věci týkala. Bylo ovšem třeba v dovolacím řízení posoudit, zda s použitím těchto ustanovení odvolací soud dospěl k vydání usnesení spočívajícího na správném právním posouzení věci.
Odvolací soud neshledal při svém rozhodování podmínky k řízení v této právní věci (ve smyslu ustanovení §103 občanského soudního řádu), když poukazoval na to, že není dána pravomoc soudu k rozhodování o platnosti dohody o vydání nemovitostí podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., není-li dána pravomoc soudu k projednávání žaloby o splnění povinností, které vyplývají z ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb.; proto odvolací soud také řízení zastavil.
O zastavení občanského soudního řízení v souvislosti s ustanovením §9 zákona č. 229/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo (na str. 51 /129/): „Je-li u soudu uplatněna žaloba oprávněné osoby (§4 zákona č. 229/1991 Sb.) vůči povinné osobě (§5 zákona č. 229/1991 Sb.) o vydání věci, aniž předcházelo rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., soud řízení o takové žalobě zastaví pro nedostatek soudní pravomoci. Není v pravomoci soudu jednat a rozhodovat o žalobě, jíž se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí, která by se opírala o nároky podle zákona č. 229/1991 Sb.“
O takový případ v právní věci, jíž se týká dovolání dovolatelů, nešlo.
Žalobní návrh žalobců se ovšem týkal dohody o vydání nemovitosti, uzavřené podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která podle ustanovení §9 odst. 2 téhož zákona podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení.
Tak tomu bylo v daném případě, v němž byla dohoda mezi V. D. a K. D., uzavřená 22.6.1992 ohledně vydání pozemků parc. č. 434, 435, 438/3 a 433, schválena rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového úřadu v L. ze 6.8.1992, zn. Zem. 821/92-1016, podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Proti tomuto rozhodnutí nebylo podáno odvolání a stalo se pravomocným a vykonatelným dne 2.9.1991. Uváděné rozhodnutí nebylo přezkoumáváno ani mimo odvolací řízení (srov. §65 - §68 zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu).
Šlo tu tedy o rozhodnutí příslušného správního orgánu, jímž byla posouzena důvodnost schválené dohody o vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení zákona č 229/1991 Sb. Ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu bylo tedy v tomto soudním řízení na místě vycházet z rozhodnutí tohoto příslušného správního orgánu, když byla otázka důvodnosti a také platnosti dohody o vydání nemovitostí posouzena vydaným rozhodnutím správního orgánu. Nešlo tu v žádném případě o správní akt nicotný (nulitní), jehož přezkoumání by bez dalšího náleželo k přezkoumání soudu i mimo rámec správního soudnictví (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle názoru dovolacího soudu však nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že by tu k projednání určovací žaloby žalobců nebyly splněny podmínky, za nichž může soud rozhodovat ve věci, jak to má na zřeteli ustanovení §103 občanského soudního řádu. Nešlo tu totiž o věc, která by vůbec nevyplývala ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu.
Protože tedy dovolací soud v otázce podmínek řízení dospěl k jinému právnímu závěru podle ustanovení §103 občanského soudního řádu, nebylo možné posoudit usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení jako rozhodnutí spočívající na správném právním posouzení věci (§243b odst. 2 občanského soudního řádu). Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení usnesení odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména z hlediska aplikace ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu), zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu); soud prvního stupně rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu