ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1492.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1492/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce K. p. T. u. M. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o zdržení se nakládaní s nemovitým majetkem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 382/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 11 Co 351/2007-136, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se jakýchkoliv převodů vlastnictví k pozemkům (specifikovaným v tomtéž výroku) zamítl. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jeho výrok ve věci samé pouze formulačně poopravil. Argumentace žalobce, skrze níž odůvodňuje svůj nárok, vychází z §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Podle žalobce již pouhé toto zákonné ustanovení samo o sobě postačí k zajištění právní ochrany „h. m. ř. P. formou podání žaloby na uložení povinnosti žalovanému zdržet se jakýchkoliv převodů nemovitého majetku v žalobě specifikovaného. Z §29 zákona o půdě se však podává, že zákon, na nějž toto ustanovení pamatuje a o který žaloba opírá svůj žalobní požadavek, dosud přijat nebyl. Dopad tohoto ustanovení nelze definovat tak, jak to činí žalobce. Vztahy upravené zákonem o půdě spadají do určitého časového rámce v zákoně jasně vymezeného co do přechodu majetku na stát a jen ve vztahu k majetku, který přešel na stát ve vymezeném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Jestliže se vznik vlastnického práva státu k určitému majetku váže k době předcházející, nelze §29 zákona o půdě na posuzovaný případ aplikovat. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že všechny pozemkové parcely pojaté do žalobního návrhu (kromě parcely č. 1009, jež je ovšem ve vlastnictví L. České republiky) byly státem získány nikoliv v časově rozhodném období, nýbrž již 1. 6. 1926. Již z tohoto důvodu by nemohlo být žalobě vyhověno. V posuzovaném případě se jedná o žalobu na základě §80 o. s. ř., přičemž se jedná o žalobu na plnění. Povinnost plnění (zde zdržení se určitého chování) by musela vyplývat ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Takový nárok žalobce by v době rozhodování soudem musel být skutečně dán. V daném případě to znamená, že by muselo být zjištěno protiprávní chování žalovaného ve vztazích k předmětným nemovitostem, resp. by takové protiprávní chování ze strany žalovaného muselo bezprostředně hrozit. V řízení však nebylo protiprávní chování žalovaného ani tvrzeno, ani prokázáno. Naopak, v řízení vyšlo najevo, že žalovaný je při nakládání nemovitostmi tvořícími pozemkový fond v souvislosti s uspokojováním restitučních nároků vázán zařazením do veřejné nabídky, čímž je nakládání těmito pozemky veřejně kontrolovatelné a zjistitelné, tedy zjistitelné pro žalobce. Soud prvního stupně tedy nepochybil, když předmětnou žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že směřuje do všech jeho výrokových částí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnost, že do dnešního dne nebyl přijat zákon o církevních restitucích, je pro daný problém zcela irelevantní. V ustanovení §29 zákona o půdě bylo zakázáno disponovat s církevním majetkem právě proto, aby v době restitucí bylo co restituovat. Žalobce se nedomáhá žádného vlastnického práva k pozemkům obsaženým v žalobě, ale pouze požaduje, aby byl důsledně aplikován zákon, který platí již více něž 15 let. V dovolání je dále citován právní posudek zpracovaný poradkyní ministerstva zemědělství, v němž se podává, že majetek K. p. T. byl sice podroben pozemkové reformě podle zákona č, 215/1919 Sb. a zákona č. 329/1920 Sb., avšak proces reformy nebyl až do roku 1948 podle těchto zákonů dokončen. Majetek K. p. v T. byl podle tohoto posudku podroben revizi podle zákona č. 142/1947 Sb. a v souladu s ním vyvlastněn v několika krocích. Z toho je dovozováno, že v případě nemovitostí, které byly ve vlastnictví K. p. T., nutno aplikovat zákaz dispozice zakotvený v §29 zákona o půdě. Žalobci byly předmětné pozemky odebrány až po 25. 2. 1948, tj. v případě přijetí restitučního zákona bude tyto pozemky restituovat. Před přijetím restitučních zákonů má pak žalobce právo se domáhat, aby stát s těmito pozemky nedisponoval. Žalobce žádá, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný s tím, že má za to, že soudy obou stupňů po právní stránce správně posoudily danou věc a rozhodly po právu. Navrhuje proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje, tj. není zásadně právně významné, neboť se vztahuje pouze k takovým právním závěrům, které byly již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny.
Žalobce uplatňoval svoji žalobu na základě §29 zákona o půdě, jež stanoví, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je zjevným smyslem tohoto ustanovení zajištění všeobecných předpokladů pro budoucí - obsahově však nepředjímatelnou - normativní úpravu restituční obnovy tzv. církevního majetku, nikoliv však ochrana subjektivních práv (každého) konkrétního původního vlastníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, č. 5).
Z uvedeného ustanovení sice vyplývá, že jakýkoliv převod vlastnického práva k zákonem vymezenému majetku je ve smyslu §39 zákona č. 64/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) neplatným právním úkonem, neboť svým obsahem - jak tato norma předpokládá - odporuje zákonu, ovšem ne každý se může domáhat soudní cestou toho, aby taková neplatnost byla soudem vyslovena či aby k takové dispozici s majetkem nedošlo. Aby mohla být žaloba domáhající se jakýmkoliv způsobem znemožnění převodu vlastnického práva k dotčenému majetku úspěšná, musí žalobci svědčit především aktivní věcná legitimace. Dovolatel přitom dovozuje ohrožení svých stávajících subjektivních práv jen z možná budoucích restitučních oprávnění. Tím však aktivní legitimaci k žalobě o uložení povinnosti zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi, jak byla výše vymezena, založit nelze; nejenže žalobce není účasten určitého právního vztahu nebo práva (o něž v řízení jde), ale není ani subjektem, do jehož - existující - právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo promítá. To platí jak pro žaloby domáhající se určení, zda tu právní vztah či právo je či není (§80 písm. c/ o. s. ř.), tak i pro žaloby směřující k uložení povinnosti zdržet se určitého chování – žaloby na plnění ve smyslu §80 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, že by povinnost plnění (zdržení se určitého chování) na straně žalované nebyla v případě splnění zákonem stanovených podmínek uložena (tato povinnost jednoznačně vyplývá z §29 zákona o půdě), nicméně subjekt vystupující v souzeném sporu jako žalobce není aktivně legitimován k tomu, aby se takového plnění v soudním řízení domáhal. Věcná legitimace účastníka řízení předpokládá jeho určitý hmotně právní vztah k projednávané věci. Věcně legitimován je potom ten, kdo podle hmotného práva je skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (žalobce) či tvrzené subjektivní povinnosti (žalovaný), o nichž soud rozhoduje. Žalobce je potom aktivně věcně legitimován, jestliže mu svědčí právo, jehož ochrany se domáhá (viz i Wintrová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha: Linde Praha a. s., 1999, str. 150). V daném případě se žalobce domáhá prostřednictvím žaloby na plnění povinnosti zdržet se převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem (žaloba na zdržení se určitého chování – omittere) zřejmě ochrany svého budoucího vlastnického práva, které mu ovšem z hlediska hmotně právního nesvědčí, což žalobce ostatně sám konstatoval. Svůj hmotně právní vztah k uvedeným nemovitostem dovozuje jen z možná budoucího restitučního nároku, přičemž tato jeho úvaha postrádá jakoukoliv oporu v hmotném právu. Žalobci v předmětném sporu tedy nesvědčí takový hmotně právní titul, jenž by ho opravňoval k vedení řízení proti žalovanému, přičemž je irelevantní, kdy (ve kterém období) předmětný majetek přešel do vlastnictví státu.
I když Nejvyšší soud částečně nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacím soudem, na výsledku předmětného sporu by to nic nezměnilo, a proto dovolací soud nepokládal za potřebné napadené rozhodnutí zrušit a věc vracet soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu